Po devatenácti sezonách se basketbalista Petr Bohačík (38), držitel čtyř ligových medailí a bývalý reprezentační pivot, rozloučil s aktivní kariérou. Od června pracuje jako správce nového City Campusu, sportovního zázemí Ostravské univerzity. V rámci projektu UNIS (Univerzitní sport), který podporuje špičkové sportovce, aby mohli spojit sport a studia na vysoké škole, si Bohačík pro studenty v hale připravil reprezentační trénink. Na dálku mu s ním pomáhal i mladší bratr Jaromír, současná opora Nymburka. Na palubovce mimo jiné byly i stipendistky programu VICTORIA VCS Natálie Rašková a Anna Kubíčková.
„Musím říct, že jsem se připravoval poctivě,“ pousmál se Petr Bohačík, který ligovou kariéru rozjížděl i končil v dresu NH Ostrava. „Chtěl jsem, aby to bylo zajímavé, tak jsem si volal i s bráchou, aby mi připomněl, nebo vypíchl nějaká cvičení a drily z repre. Použil jsem i věci, které brácha trénoval v zahraničí, propojili jsme to.“
Čemu se věnujete po kariéře?
„Na Ostravské univerzitě mám pestrou práci. Jsem správce budovy, převážně se všechno točí kolem sportovišť a jejich pronájmů, je to velice pestré. To mě na tom docela baví, není to jednotvárná práce. Mám i nějaký pohyb, nesedím jenom v kanceláři.“
Basketbalové obroučky vám v nové hale zatím nikdo neurval?
(usmívá se) „V lize jsou takoví hráči... (Bohačík se před osmi lety v duelu NH Ostrava – Ústí zavěsil na obroučku, utrhnul ji a zápas musel být odložený). Pravda je, že zrovna teď s koši problém trochu máme, ale v tom nemám prsty. Zlobí nás motory, které zvedají koše ke stropu, když je potřeba, tak to musíme vyřešit. Já si tady obroučky ani nezkoušel, mám k nim respekt, nerad bych něco ničil.“
Vrcholový basketbal a ligová rutina vám nechybí?
„Jsem v baráku, co je vyloženě sportovní, pořád mám kolem sebe sportovce. Ať už vyučující, nebo studenty, pořád se tu něco děje. Atmosféra a prostředí příjemné. Do práce jsem nastoupil hned od 1.6., takže jsem ani neměl čas přemýšlet, jestli mi basket chybí, nebo ne. Navíc se v klubu Snakes Ostrava věnuji mládeži, jsem asistent v kategorii U15 a jako bývalý pivot se věnuji vysokým a podkošovým hráčům ve všech kategoriích. Máme výběrové tréninky, děláme individuální činnosti napříč klubem. Pravda, na sebe čas nemám, ale jsem spokojený. Dvoufázově jsem trénoval spoustu let a teď mi stačí, když si s mladýma klukama zablbnu na tréninku, nebo jim něco ukážu. A mám příjemná rána, netahají mě achilovky, nebolí koleno.“
Ve Snakes Ostrava začínal i Jan Veselý, roste nějaká další podkošová hvězda?
„Doufejme! Samozřejmě, takových pivotů jako Honza Veselý, moc není. Ojedinělý hráč. Jeho tělo, atletičnost a dovednosti jsou neskutečné. Neuvěřitelně už zapracoval i na střelbě, když ho tak sleduji v Eurolize. Kéž by nějaký nový Honza Veselý byl, ale těžko teď na někoho konkrétního ukázat nebo jmenovat.“
Když si připravujete trénink pro studenty nebo mladíky ve Snakes, na koho z bývalých koučů nejraději vzpomínáte?
„Nemůžu říct vyloženě jedno jméno, protože trenérů v klubech i reprezentaci jsem zažil dost. Kdo mi dal první šanci a vybral si mě do ligy, byl Franta Rón. Tam pro mě vše začalo, byl to velký moment v mé kariéře. V reprezentaci jsem měl možnost trénovat pod panem Ginzburgem, pod Petrem Czudkem, který mě vedl i v Opavě, pan Benaček, Dušan Medvecký, jako mladík jsem v repre zažil pana Zdeňka Hummela, na což se také nedá zapomenout. Každý trenér má svůj styl, od každého se snažím vzít něco, připravit vlastní mix.“
Před tréninkem se studenty vás vysokoškolský trenér Miroslav Pacut uvedl jako basketbalovou legendu. Jak vám to zní?
(usměje se) „Moc mi to nezní, necítím se jako legenda. S Mirou se potkáváme denně, řešíme basket hodně, má neuvěřitelný přehled. Neznám nikoho, kdo by nebyl vyloženě profi basketbalista nebo trenér, a měl takový přehled jako Mira Pacut. Koukal jsem, jak má zmapované mladé hráče. Navíc se názorově shodneme, proto nás práce kolem basketu tak baví.“
