Kopecká před ME: Medicína mi přinesla nadhled. Žena chirurgem? Každý má jiný názor
Stejně jako s basketbalovým míčem pod košem si Anežka Kopecká (25) tyká také se skalpelem. Oporu KP TANY Brno čeká domácí EuroBasket přímo v jihomoravské metropoli. Přitom jednu obrovskou životní výzvu už má za sebou, aniž šampionát začal. Státnice z medicíny má v kapse. „Zlom přišel, když jsem zvládla třetí ročník společně s posledními měsíci, kdy jsem čelila těm několika státnicím, to byl největší záhul,“ popisuje Kopecká. Zároveň prozradila, kterému medicínskému oboru se hodlá věnovat a jaké to je, když je tatínek primář.
V první řadě gratuluju ke státnicím. Jaké byly?
„Asi to nebylo zase tak zlé. Už jsem absolvovala i horší zkoušky. Každá státnicová zkouška probíhá jinak, protože jich je pět. Principem je to, že si člověk tahá dvě až tři otázky. Většinou jsou tam aspoň dva zkoušející, z chirurgie mě zkoušeli dokonce tři lékaři.“
Došlo vůbec v tom nabitém reprezentačním programu na nějaké oslavy?
„Ne, nebyl prostor. Dodělala jsem státnice, oznámila to blízkým a šla jsem spát. Po probuzení následoval trénink, pak jsem si dala večeři a šla jsem zase spát. Jo, ještě jsem si s holkama zahrála karetní hru Výbušná koťátka.“ (smích)
Medicína je sama o sobě náročným oborem, jak se vám ho daří kombinovat s basketbalem? Přece jen na tréninku i ve škole člověk být musí.
„Záleží na fázi studia. První tři ročníky byly v tomto ohledu mnohem náročnější. Praktická výuka byla fakt povinná, takže jsem musela být úplně všude. Bylo to v době covidu, takže výhodou bylo, jestli to tak můžu říct, že řada věcí se řešila online. Spoustu těch cvičení a přednášek jsem absolvovala na hale Žabin ve VIP a pak jsem se rychle přidala k holkám na trénink. Víceméně se to lepilo z minuty na minutu.“
A co při druhé polovině studia?
„To už jsem musela být více v nemocnici, ale výuka byla hodně dopoledne, takže jsem chyběla na některých trénincích nebo v posilovně, což se dalo dohnat a nahradit.“
K basketbalu vás přivedla maminka, že?
„Je to tak, ale ona nehrála nějak dlouho, ale předpokládám, že v mládí hrála za Havířov. V tomhle si nejsem jistá.“
Stejně u vás ale jablko nepadlo daleko od stromu. Lásku k basketbalu máte po mamince, tatínek je lékař. Jsou hrdí, že jste oba světy propojila?
„Asi jo, když jsem udělala státnice, tak mi řekli, že jim dělám radost. Víte, my jsme celkově taková zdravotnická rodina. Obě moje tety jsou zdravotní sestry a mamka vlastně taky. Sešli jsme se v tomhle hezky.“
Jak skloubit medicínu a vrcholový sport
Takže vám nerozmlouvali spojení medicínu a basketbalu?
„Ani ne. Upřímně si myslím, že to neřešili a neříkali mi, že to nepůjde kloubit. Nechali mě, abych šla svou vlastní cestou. Cítila jsem, že je to nastavené tak, že kdyby to nešlo, nebudou se zlobit a nechají mě vybrat.“
Cítíte se víc jako basketbalistka nebo medička?
„Záleží na období. Když té školy je méně, tak se cítím víc jako sportovec, ale potom je nějaká chvíle, kdy je po sezoně a ocitám se o to víc v nemocničním prostředí. Pak si připadám více jako budoucí lékař. V obou rolích se cítím povětšinou dobře, i když někdy i trochu špatně. Těžko bych si vybírala svět, kam mě to víc táhne.“
Říkáte, že někdy jsou i špatné pocity. Byly ty poslední roky na psychiku hodně náročné? Setkávala jste se i se smrtí?
„Co se týče praxe, tak jsem se se smrtí vlastně ještě nesetkala. Je to hodně postavené na teoretické výuce. Nejsme u pacientů pořád. Spousta lidí si to myslí, ale ve výsledku je medicína hodně do teoretického základu.“
Třeba pitevnou si ale musí student medicíny projít, že?
„V prváku jsem nějaký čas na pitevně strávila. Jedná se o těla, která jsou dlouho naložena ve formaldehydu, takže to není pitva jako taková. Potom je pitva ve třeťáku v rámci patologie a soudního lékařství, kde jsou ti lidé pitváni jen několik hodin poté, co zemřeli. Případně jde o smrtelný případ, kdy nevíte, co se přesně stalo a pitva to má odhalit. Viděla jsem, jak to celé probíhá. Když celý ten proces člověk vidí poprvé, příjemné to není. A ten odér, když to tak řeknu taky ne.“
Říkala jste si někdy během studia, jestli to vůbec zvládnete?
„Určitě těžké chvilky přišly, i když mě asi nikdy nenapadlo fakt reálně, že bych to zabalila. Cítila jsem se hodně vyčerpaná. Sice si snažíte vštípit, že je to jen škola a nějaká zkouška. Když se nepovede, nejde přece o život, ale to si člověk uvědomí, až zpětně. Když jsem se pak učila třeba přes měsíc, tak to s psychikou zamává.“
Pamatujete si nějaký klíčový okamžik, kdy jste překonala sama sebe?
„Studium medicíny je takové nahoru a dolů. Po zkoušce dojde na euforii, že to klaplo. Vlastně po každém úspěšném semestru jsem měla radost, že je to za mnou. Největší zlom ale byl, když jsem zvládla třetí ročník společně s posledními měsíci, kdy jsem čelila těm několika státnicím, to byl největší záhul.“
Takže to máme studium a v basketbale jste takový pocit pokoření hranic pocítila?
„Po každém kondičním tréninku si říkám, že jsem dobrá, že jsem to přežila.“ (smích)
Pomáhá vám to nastavení z medicíny sejmout sportovní tlak v zápase?
„Asi někdy ano, ale ve sportu je to něco jiného. Tam pracuje takový jiný adrenalin. Obecně vzato mi ale medicína přinesla do života určitě větší nadhled.“
Je vlastně výhodou mít tatínka lékaře? Chodila jste si pro rady?
„Já to vlastně taky nevím. Záleží na osobnosti toho dítěte i otce. Mám spolužáky, kteří absolutně nejsou nadšení, že jejich rodiče jsou lékaři. Co se týče mě, tak jsem byla vždy ráda. Táta tady během studia vždy pro mě je. Klobouk dolů, že si toho ve svých 57 letech pořád tolik pamatuje z dob studia. Nejvíc jsem ho potřebovala asi u státnic, kdy došlo na řadu věcí, které my jako medici bez pořádné praxe nevidíme a nedokážeme si to představit. Bylo fajn mít někoho blízkého, kdo v tom žije a vysvětlil mi to.“
Váš tatínek je primářem urologie v havířovské nemocnici. Umíte si představit, že byste pod jeho vedením pracovala v budoucnu?
„Mám tam takovou pomyslnou cestičku, že tam nastoupím. Záleží tedy na oboru, ale pokud se nakonec rozhodnu pro urologii, chtěla bych začínat pod ním. Myslím si, že je to dobrý začátek. Přerod z medika v mladého lékaře je totiž podle mého hrozně těžký v adaptaci na nový systém a kolektiv. Já v tu chvíli budu mít úplně jiný režim než coby basketbalistka. Pochopitelně to má i nějaké nevýhody. Umíte si to asi představit, když někam nastoupí mladá lékařka a je dcerou primáře…“
Ano, to si umí představit asi každý, ale vy jste říkala, že urologie ještě u vás není jistá. O jakých dalších specializacích uvažujete?
„Přemýšlela jsem ještě dost nad neurologií a v poslední době také nad všeobecnou chirurgií. Vlastně uvažuju nad tím, že bych ráda dál něco kloubila i se sportem, abych od něj nemusela úplně odejít. Urolog úplně nebývá u nějakého sportovního týmu. U každého oboru jsou plusy a mínusy.“
Co jsem tak slyšel, tak medičkám se ale vštěpuje do hlav, že chirurgie je obor pro chlapy. Na tohle jste nenarazila?
„To není ojedinělý názor. V dnešní době ale lékařek i na takových oborech přibývá a myslím si, že za nějaký čas bude lékařek třeba osmdesát procent a doktorů mužů ubude. Ona chirurgie je fyzicky náročná, podobně je na tom ortopedie. Myslím z hlediska času na operačním sále a podobně. Ženy mají ale trochu jiný pohled na pacienty. Dokážou být mnohdy empatičtější. Taky se mi stalo několikrát na studiích, že kluci řekli, že chtějí dělat internu nebo gastroenterologii a my holky mluvily o chirurgii nebo ortopedii. Koukali na nás, jestli jsme se nezbláznili. Každý na to má trochu jiný názor.“
Studium skončilo, ale učení pokračuje
Vás ale teprve teď budou právě čekat různé atestace, je to tak?
„Ano, po šestiletém studiu obecného lékařství si teprve člověk vybírá specializaci. Atestační studium většinou trvá pět až sedm let. Už ale nebudu chodit do školy. Je jen takzvaná kmenová zkouška, která je ještě zhruba tři roky po ukončení studia. Lékař se vzdělává v tom svém daném oboru, který si vybral, a po atestačních zkouškách se stává plnohodnotným odborníkem.“
Takže skripta zdaleka neodkládáte?
„Ne, minimálně ti mladí lékaři se vzdělávají nadále. Skripta a odborné knížky je potřeba mít po ruce. Po ukončení studia víte tak nějak od všeho něco, ale pořád je to hodně málo v rámci daného oboru. Musíme vědět o všem a orientovat se. Člověk není jen jedna orgánová soustava, ale vše funguje dohromady.“
O lékařích se traduje, že jsou dost cyničtí. Jinak by si třeba nosili práci až příliš domů. Jak je to u vás? Ostatně o empatii u lékařek jste už hovořila.
„Snažím se být empatická, ale vím, že jsem občas jako splachovací záchod. Když se něco stane, mnohdy to rychle přejdu a nehrabu se v tom. To není cynismus, ale prakticky si lékař opravdu nemůže ty věci pouštět moc k tělu, jinak by se z toho zbláznil. Třeba lékaři na onkologii nebo na dětském to mnohdy opravdu nemají jednoduché.“
Máte ráda filmy s lékařskou tematikou? Co říkáte třeba na sérii Básníků s Pavlem Křížem v hlavní roli. Přece jen jste mladá generace, znáte ty filmy?
„Jasně, znám, ale nevyžívám se v tom. Ty věci, které se v podobných filmech objevují, jsou někdy úsměvné, protože to tak v praxi vůbec nevypadá. Vím, že spousta lidí sleduje třeba seriály Grey's Anatomy nebo The Good Doctor, na ten jsem se teda podívala taky, ale extrémně takové věci nevyhledávám.“
Když přejdeme k basketbalu, co pro vás nominace na ME znamená?
„Splnění dětského snu. Vždycky jsem chtěla v té vyvolené dvanáctce být.“
Přímo takhle jste to měla nastavené odmalička?
„Asi od chvíle, kdy jsem začala pořádně hrát a objevovat se v dorosteneckých reprezentacích, tak jsem si vysnila, že by bylo fajn si vyzkoušet seniorskou akci. Toužila jsem po tom a splnilo se to.“
