Se Zídkem jsem chodil na skleničku

V týmu Nymburka, který posílil, by se mu mohla hodit. „My jsme mezinárodní mužstvo,“ rekapituluje při pohledu na sestavu. On v něm má být novou hvězdou a nástupcem tahouna Rančíka.

Jakým způsobem jste zvyklý poznávat nové týmy? Čtete si sestavu, učíte se jména nebo všechno necháte na průběhu a na pochodu?
„Než jsem podepsal smlouvu, mluvil jsem s mluvčím Jiřím Zídkem. Jeho znám jako spoluhráče z Polska, některé hráče jsem viděl v televizi, když Nymburk hrál ULEB Cup. Je to dobrý tým s dobrým trenérem, toho znám z Polska. Takže něco vím. Kromě statistik, ty jsou mi fuk. Stejně, někdy po vás chce trenér něco tak specifického, že se to do kolonek nevejde a zvenčí to nevidíte.“

Když jste Nymburk v televizi sledoval, říkal jste si, že váš styl hry by do něho zapadnul?
„Neměl jsem na to vůbec myšlenky. Nemohl jsem čekat, že sem půjdu. Navíc jsem tady na místě Radoslava Rančíka, který odešel, a já jsem přece jen trochu jiný hráč.“

Hlavně střelec, že?
„Jo, to umím nejlíp. Teda aspoň doufám, že to pořád umím. (smích) Jsem po zranění, musel jsem tady přesvědčit na zkoušce. Záleží, co chce trenér, já umím víc věcí, ale nejčastěji střílím.“

Prý jste velice klidný a rád máte střely v posledních vteřinách, je to tak?
„Jo, ale to je přece normální. Někdo musí střílet, to není chyba nebo vada na hře. A vždycky je to lepší než dát míč někomu mladému. Už jen kvůli tomu, že kdyby došlo na faul, vám jako staršímu ho rozhodčí snáz zapíská. Nikdy jsem se neskrýval, vždycky jsem chtěl míč co nejvíc.“

I když jste byl mladý vy?
„Záleželo, v jakém týmu jsem hrál. Ale ve většině z nich jsem byl jako střelec. Ty poslední vteřiny jsem zvyklý mít míč já. Střelba je nejvíc o hlavě. Když si věříte, dáváte. Jakmile se díváte, komu přihrát, je to špatně.“

Vaše kariéra vypadá jako jedno velké cestování. Baví vás měnit často kluby a země.
„Nejlepší by bylo zůstat dva nebo tři roky na jednom místě, pak vás berou jako domácího hráče, ale život není vždy takový. Nejdůležitější je, že vás někdo ještě chce. A abych se tam cítil dobře.“

Kde se vám to nejvíc dařilo?
„Výborný byl loni Vršac, což bylo jako doma. Lidé mluví stejně, nejste tam cizinec. Polsko bylo moc fajn. Vlastně všude se mi líbilo, jen ne v Rusku. Dynamo Moskva bylo špatná zkušenost, nenechali mě hrát jak jsem chtěl. Je mi jedno, jestli hraji v Barceloně nebo v Novém Jičíně, ale musím se cítit dobře na hřišti a pak je dobré všechno. Tam to nebylo.“

Jakou máte zkušenost s českým basketbalem?
„Hrál jsem tady kdysi za Koper v nějaké evropské soutěži. A řekl mi Petr Benda, že jsme proti sobě hráli v poháru, on za Brno, já za Sopoty. Já si ho nepamatuju, on mě prý jo.“ (smích)

V Sopotech jste vyhrál titul s Jiřím Zídkem. Jak na něj vzpomínáte jako na spoluhráče?
„Prožili jsme bezvadný čas. Občas jsme šli ven, na večeři nebo na skleničku. Když jsme vyhráli nějaký velký zápas, proč ne?“

Teď je vaším nadřízeným?
„Je to kamarád, to hlavně. Dělá v klubu na jiné straně než já, ale neberu ho jako někoho cizího. Vím, že občas je to obtížné, když on je v kanceláři a já na hřišti, ale spojení mezi námi je dobré.“