Bolest z vyřazení? Ticho a chlad
FOTOGALERIE, VIDEO - Dvě tvrdé basketbalové bitvy o finále Euroligy skončily, vítězové už myslí na závěrečný krok. Ale co se děje mimo dohled fanoušků ve spleti chodeb berlínské O2 Areny a jak se chovají hvězdy? Deník Sport pozoroval dění zblízka.
Hráči Barcelony těžce vstřebávali depresi z porážky s CSKA, proti němuž 34 minut hájili vedení, ale pak nezachytili jeho bleskový trhák. Jakmile opustili hřiště, v tunelu spěchali k prostoru šaten.
Dlouhá studená chodba slouží současně jako koridor pro novináře, kteří loví dojmy aktérů. Jenže tentokrát většina reportérů ráznému kroku basketbalistů nestačí – když se přiřítí do mixzóny ze svých míst na tribuně, sledují pouze rychle mizející záda dlouhánů.
„Luboši, mohl byste na chvilku?“ zkouším v plném běhu podél plůtků přibrzdit českého reprezentanta Bartoně. „Teď to nejde, potom,“ odvětí stručně a vpluje do zóny týmových šaten za ostražitým hlídačem v uniformě. Před ním i za ním se sklopenými hlavami a v mrazivém tichu pochodují spoluhráči, ale i soupeři v bílých dresech.
Jedinou výjimkou je Jaka Lakovič, zkušený slovinský rozehrávač, kterého odchytává jeden ze španělských televizních štábů. Ochotně vysvětluje ve španělštině i angličtině, neodmítá ani další novináře.
„To víte, že je nám to líto. Ale každý ze sebe vydal sto procent,“ zdůrazňuje. „Trochu jsme se přestali koncentrovat ve třetí čtvrtině a pak už jsme nebyli tak agresivní. Nedali jsme pár střel a naše tempo uvadlo. Zkusíme se dát do kupy a vyhrát za rok,“ pokračuje. Pečlivě naslouchá i volí slova, žádnou otázku neodbude lacinou frází.
Ale kde je Andersen, hrdina poražených? Nebo Šiškauskas, fantóm zápasu, jenž předvedl s 29 body nejúžasnější semifinálový výkon za posledních 13 let Final Four? Zpocený Australan v barcelonském dresu, už vyzpovídaný, přichází k šatnám po chvíli.
Ale Litevec si ještě počká: ze zajetí nadšených ruských novinářů se utíká těžce. Ale proč taky, když je mu tak blaženě? „Párkrát jsem vystřelil a dal to. Byly to příležitosti. Když jste sami a cítíte se na střelu, musíte do toho jít, protože další šance už nemusí přijít,“ rozpráví.
Mezitím plní Bartoň slib a přichází vysprchovaný s baťůžkem na zádech. U šatny CSKA ještě prohodí pár slov s asistentem trenéra, potřesou si rukou. Měl by být naštvaný, vždyť jednak prohrál významný zápas a jednak si moc nezahrál. Ale odpovídá jako vždy s nadhledem, sem tam se i usměje.
„Jak budu trávit volné hodiny v sobotu? Těch moc nebude,“ ujišťuje na závěr. Pak se šourá k východu, kde už čeká týmový autobus, a čte si zprávy na mobilu.
Za jeho zády mezitím vycházejí z šatny na rozcvičku hráči Olympiakosu. Zbývá jim z útrob ke hřišti deset metrů, ale to už se naklánějí z ochozů jejich rozzáření příznivci v červených barvách a nastavují dlaně k pozdravu. Trenér Panagiotis Giannakis je opřený o zeď a povídá si se známým, působí naprosto klidně.
Jenže o dvě hodiny později si prožívá stejné zklamání jako Barcelona. V drásající koncovce nedotlačili jeho hráči míč do koše ani na dva pokusy, prohrávají 82:84. Jak kruté! Zvlášť s Panathinaikosem, to je pro fanoušky Olympiakosu hořká potupa. Proto briskně opouštějí hlediště, na cestu jim duní v uších oslavné hymny „zelených“.
„Když nastoupíte v tomhle derby, jste pod obrovským tlakem,“ říká do mikrofonů novinářům Šarunas Jasikevičius, šampion z let 2003 až 2005 v dresech Barcelony a Maccabi. „Mám štěstí, že nerozumím řecky a nevím, co všechno probírají hráči a píšou noviny. Je to fakt nářez.“
Jak bude mluvit po nedělním finále?
