Pokorný: Ščotka nezavře pusu. Nejsem urážlivý, ale... Fotbal? Trénoval bych ho
Kdo mu nevěřil, ať se přizná a přihlásí… Les rukou, jasně. Kamil Pokorný nebyl v hokejové branži velké jméno mezi trenéry. Když loni v létě z pozice (staro)nového asistenta narychlo převzal Kometu po šokující abdikaci Jaroslava Modrého, nejen fanoušci byli v rozpacích. Jenže on všem vytřel zrak, dovedl brněnskou „rodinu“ po sedmi letech k extraligovému titulu a novou sezonu s ní opět rozjel brilantně. Ale jaký vlastně je? Má renesanční koníčky i jisté fóbie.
Jakmile bezprostředně po konci sedmého finálového nerváku v Pardubicích vytáhl papír se vzkazem pro zesnulou dceru (18), získal si srdce lidí napříč celým Českem. 58letý trenér Kamil Pokorný je na rodinu fixovaný, hodně času tráví s desetiletým vnukem, který se dal na fotbal. On sám ho hrával, než ho zradila kolena. Když má čas, zajede si do Edenu na Slavii. Tam se nedávno setkal s jejím koučem Jindřichem Trpišovským, rovněž stavitelem mistrovského týmu v jednom ze dvou nejpopulárnějších tuzemských sportů. „Jeho příběh mě fascinuje,“ přiznává kouč Komety v rozhovoru pro magazín Coach.
Kdo je podle vás dobrý trenér?
„Většinou je to navázané na sportovní výsledky. Ale je třeba rozlišit, s jakým týmem pracujete. Já jsem si prošel hodně obdobími, kdy jsem neměl top mužstvo. Ať už v Třebíči anebo v Havlíčkově Brodě. Pak jim musíte ušít na míru způsob hry, přesvědčit o něm hráče a odehrát s nimi maximum, co je v jejich silách. Ti, co prošli více kluby, mají právo říct, jaký kouč jim vyhovoval, co jim přinesl. I tohle je trošku ukazatel kvality trenéra.“
Dříve se například říkalo, že Vsetín vyhrával tituly víceméně bez trenéra. Hráči jako Vlach, Dopita nebo Čechmánek si to prý řídili skoro sami. Je to možné?
„To jsme hodně v historii… V dnešní době to určitě možné není. Samozřejmě, že kabina je hrozně důležitá, všichni musí tahat jedním směrem. Trenéři jim k tomu dají noty, ale oni už si to pak odehrají sami. Ale že by to šlo bez nějakého korigování? Ta doba je pryč. Když jsem hrával, vždycky jsem trenéra respektoval a dělal jsem, co chtěl. Byť jsem k němu mohl mít výhrady.“
Změnila se práce trenérů od přelomu tisíciletí?
„Tehdy byli trenéři hodně autoritativní. Říkalo se, že když přišel do kabiny, bylo by slyšet, kdyby na zem spadl špendlík. Nebylo tolik videí, systémové drezúry. Hrálo se víc na pohodu, zkušeně, chytře. Byl to líbivý hokej pro diváky. Ale nemyslím, že by si nějaké mužstvo mohlo dovolit zavřít trenéra za dveře a jít si to hrát samo.“
Jste velkým fanouškem fotbalu. Můžete si brát inspiraci i z něj?
„Líbí se mi progres trenéra Trpišovského. Před deseti lety o něm taky nikdo moc nevěděl. Když to přeženu, v té době obsluhoval lidi v hospodě. A on se dokázal přes kluby jako Liberec a Žižkov svou prací dostat nahoru a tam se skvěle prosadit. To mě fascinuje. Je to parádní příběh. Možná to bude ode mě znít blbě, ale kdyby mi někdo nabídl lístky na finále mistrovství světa v hokeji a ve fotbale, jedu na fotbal.“
Jak na vás zapůsobil Trpišovský naživo?
„Skvěle, moc jsem si to užil. Měli jsme co probírat a lidsky na mě hodně zapůsobil. Hokej ho zajímá. Přiznal, že ve finále play off fandil Kometě. Znal i naši sestavu. V té době už Slavia věděla, že udělá titul, takže měl víc času sledovat extraligu. Prý se dokonce přistihl, že přemýšlel, jak nahradíme v prvním útoku zraněného Lukáše Cingela.“
Přijde mi, že Kometa vyznává podobné herní principy hry jako Slavia. Byť jde o odlišné sporty.
„Už z
