Monte Zoncolan. Při zmínce jedné z ikon italské Gran Tour si fanoušci vybaví souboj Chrise Froomea a Simona Yatese před třemi lety, který byl velkým zážitkem. Zato mnohým cyklistům se zvedne žaludek nebo je předem rozbolí nohy. Není se čemu divit, hlavně poslední kilometry před cílem jsou nesmírně náročné. „Je to krásná ukázka toho, jak jeden kopec můžete mít rád a nenávidět zároveň,“ říká o něm František Raboň, který si s ním také párkrát v kariéře musel poradit.
Každý třítýdenní závod je má. Stoupání, která si svou náročností řekla o pozornost organizátorů a později také fanoušků. Takovou ikonou Giro d´Italia je Monte Zoncolan, který je na programu v sobotu (start etapy v 11.30, PP Eurosport 1). Právě na něm ukázal v roce 2018 Chris Froome rivalovi Simonu Yatesovi, že je plný sil a Giro mu rozhodně jen tak nenechá. Na Zoncolanu porazil krajana jedoucího za australskou stáj o šest sekund.
Dnes to vypadá, i podle toho, kolikrát už byl v programu italského závodu, jako kdyby k němu patřil vždy. Ale není tomu tak, poprvé ho zařadili organizátoři až v roce 2003. A zatímco v dalších ročnících objevili jeho ještě příkřejší stranu, při premiéře se jel stejně, jako tomu bude v sobotu.
Papírově vypadá tato strana méně náročně, jenže zdání může klamat. Zatímco v roce 2018 jeli cyklisté část dlouhou 9,5 kilometru s průměrným sklonem 12,4 %, dnes to bude 14,1 km se sklonem v průměru 8,5.
„Z této strany je kopec delší a je rozdělený na dvě části. Ta delší je v průměru nějakých osm devět procent, což taky není nic lehkého. Potom přijedou na stanici lanovky a odtamtud je to dva tři kilometry do cíle neskutečná stěna, místy přes 25 procent. Takže myslím, že ať jedete Zoncolan z jedné nebo druhé strany, pořád je to stejně náročné,“ přibližuje stoupání František Raboň, bývalý český profesionál. Ten zná kopec z druhé strany jako závodník, z této pak jako fanoušek, když před třemi lety na kole vyjel na jeho vrchol, aby přihlížel Froomovu vítězství.
To už mohl jet v poklidu, jenže předchozí zkušenosti mu ukázaly jednu důležitou věc. „Je to neskutečně tvrdý kopec. Je na něm krásně vidět, jak různé kopce můžete mít rád a nenávidět zároveň. Na jednom Giru přišel po 210 kilometrech, už ve třetím týdnu. To byl absolutní očistec. Protože přijet dolů pod tu 25procentní stěnu po šesti hodinách… Pamatuju si, že někteří kluci šli část i pěšky a v grupetu to bylo hodně i o fanoušcích, kteří povzbuzovali. Tam jsem si hrábnul na dno,“ vzpomíná hlavně časovkář, který tehdy závodil za tým HTC-Columbia na nepříjemnou tvář tohoto kopce.
„A jeden z těch roků tam byl cíl po nějakých 130 kilometrech, jelo se z rakouského Lienzu údolím, docela rychle. Pod Zoncolan v takovém případě přijedete po nějakých třech hodinách. Což pro profíka není nic, v podstatě jako volný den. Takže pak máte spoustu sil nahoru vyjet. Je totiž extrémně prudký, ale není zase tak dlouhý. Není to Passo di Gavia 25 kilometrů. Takže jsem si ho vyjel tak, že jednou jsem tam pomalu lezl pěšky a jednou mi to tak špatné nepřipadalo. Myslím, že pro závodníky celkové klasifikace je to ale velký strašák,“ dodává Raboň.
Co může hrát pro Hirta?
Letos v etapě na Zoncolan urazí závodníci celkem 205 km. Roli sehraje také počasí, kdy se organizátoři obávají i sněžení. Jde o jeden z dnů, který si vyhlédl v itineráři také český vrchař Jan Hirt, jemuž takové těžké kopce svědčí.
Jenže bude také záležet na tom, jakou taktiku zvolí právě favorité na celkové prvenství. Zda nechají prostor úniku, do kterého by se mohl pokusit dostat právě i Hirt, nebo se sami poperou i o bonusové sekundy v cíli, kterých vítěz etapy bere 10.
„Tohle je typ etapy, kterou máte s sebou celý život. Champs-Élysées, vyhraná etapa na Zoncolan, Mont Ventoux, Galibier, to jsou ta ikonická místa. Takže si to i favorité nenechají utéct, kdyby to šlo, ale cíleně asi zrovna aktuální lídr Egan Bernal na etapu nepojede,“ myslí si český expert.
A jaký náskok by podle něj mohl v úniku stačit Hirtovi, aby etapu před favority ovládl? „Pokud by se utvořila skupinka s takovým „druhým sledem“ vrchařů, tedy těmi, kterým se nepodařil první týden, a už mají ztrátu na lídra deset patnáct minut, tak už vás nechají být. Ale pořád jsou tohle top vrchaři. Kdyby tam byl i Honza Hirt a vzadu se nejelo odspoda úplně naplno, mohly by stačit dvě minuty.“
Je pravděpodobné, že v sobotu těmto soubojům budou přihlížet i diváci, ačkoliv pořadatelé doufají, že jich, i s ohledem na chladné počasí, nebude tolik jako v předchozích letech.
„Musím říct, že to byl velký zážitek. Jedna ze stěn, když už se vyjede z tunelu, byla posetá fanoušky, mohlo tam být i dvacet tisíc lidí. Je to něco jiného vidět etapu v tom obrovském davu. Zpětně jsem si tam uvědomil, proč jsem to celé dělal. Ti lidi ráno vstanou, dají si snídani. Pak si na ten kopec vystoupají, najdou si tam místo a celý den čekají, až vás uvidí na dvacet vteřin a zase jedou domů. A o těch dvaceti vteřinách vám pak je někdo schopný vyprávět čtyři hodiny,“ vypráví nadšeně Raboň.
Kdo po 14. etapě bude nejnadšenějším závodníkem?
Témata:
cyklistika, sport, monte zoncolan, stoupání, Jan Hirt, František Raboň, Chris Froome, Simon Yates, Cyklistika na Heureka.cz
Související články
