Tour de France je kolos, hlásí Vakoč. Jaký má názor na Froomea?

Jedná se o kolos mezi cyklistickými závody, tak Tour de France popisuje Petr Vakoč, jezdec stáje Quick Step-Floors. Velkolepost nejslavnější soutěže s sebou však nese i mnoho záporů: mimořádný tlak na výsledek, veliký stres v pelotonu a vyšší riziko nehod.

Když se řekne Tour de France, co se vám vybaví?
„Ohromná show, davy diváků, největší cyklistický závod. Pro většinu lidí, je náš sport s Tour de France spojený. První otázka, když se někdo dozví, že jsem profesionální cyklista, je, jestli jsem jel Tour de France.“

A jaká otázka následuje, když řeknete, že ano?
„Většinou jsou hodně překvapení. Reakce bývá, jestli si nedělám legraci. Následuje tedy nevěřícnost. A pak jsou zvědaví, jak se dá takový závod zvládnout.“

Co pro vás znamenalo být součástí Tour?
„Splněný sen. Něco, o čem jsem snil už jako malý. Nikdy mě nenapadlo, že si to splním, a bylo to neskutečné. Asi dva dny před začátkem nám pouštěli video z Tour rok předtím, a už z toho jsem měl úplně husí kůži. O den později byla týmová prezentace. Když jsme jeli první etapu, tak nad námi stíhačky udělaly francouzskou trikoloru, vystartovali jsme a všude byly opravdu davy. Bez ohledu na to, že zrovna pršelo. Všem to bylo jedno. Je to skutečně veliký rozdíl oproti jiným závodům. To, jak je to velké, celosvětově sledované, kolik tam je novinářů, i podpůrné týmy jsou mnohem větší. Náš šéf Patrick Lefevere je tam na každou etapu. Dorazí plno VIP lidí. Tento závod je prostě ohromný kolos. Neskutečný.“

Takže se to nedá opravdu k ničemu přirovnat?
„Přesně tak. Všichni mi říkali, že je to něco jiného než ostatní závody, a měli pravdu. Já jsem jel třeba předtím Giro, kde je atmosféra úžasná, možná i lepší, je to krásný závod. Ale je to, jako když se natáhne týdenní závod na tři týdny. Tour je úplně jinde tím humbukem kolem. Možná bohužel i tím stresem v pelotonu. Nikdy jsem si to nedovedl představit, ale Tour je opravdu zásadní pro většinu týmů, protože mediální dosah této akce je ohromný. Nevěřil jsem, že je to o tolik jiné, ale je tomu tak.“

Jak se stres v pelotonu projevuje?
„Třeba i tak, že se nikomu nechce brzdit do zatáček. Posledních sedmdesát kilometrů etapy připomíná posledních deset, dvacet kilometrů na běžných etapách. A je vidět i na cyklistech, že během jízdy neprohodí tolik slov. Na všech je vidět veliké odhodlání a v závěru víc riskují. Vybavuje se mi, jak jsme se jednou snažili šedesát, sedmdesát kilometrů před cílem najet dopředu, že budeme jako tým tahat. Normálně člověk projede v takovou chvíli balíkem bez nějakých obtíží, ale tam se musí bojovat o každý metr. Je to opravdu hodně nepříjemné, hodně stresující. Zejména ten první týden.“

Čím se to pak zklidní?
„Tím, že už jsou nějak rozdané karty. Pak se jezdci trochu uklidní. Tam je znát opravdu veliký dopad, když člověk udělá nějaký výsledek. Je vyvíjen veliký tlak ze strany sponzorů, sportovních ředitelů, majitelů stájí a médií, aby každý podal co největší výkon. Je to prostě celkově hodně vyhnané. Každý je tam z toho vystresovaný a než se uklidní, nějakou dobu to trvá. Navíc na začátku bývají rovinaté etapy a všichni chtějí být vpředu. Pak, když se závodí v kopcích, už je to víc o výkonnosti.“

Když je na Tour víc stresu, bojuje se neustále o každý metr, dělají se třeba víc i podpásovky?
„Ne, to ne, vůbec. Protože peloton je relativně malý. Z těch největších týmů je tam čtyři sta, pět set lidí, kteří se pořád potkávají. A jakmile dělá někdo nějaké podpásovky, tak mu to moc dlouho nevydrží. Pořád tam panuje nějaký respekt. I když třeba menší. Je to prostě agresivnější styl závodění, ale ne nějaké podrazy.“

Když říkáte, že by to takovému člověku dlouho nevydrželo, v organismu pelotonu existují pevná pravidla?
„Ano, jsou tam nepsaná pravidla, jak držet stopu. Když třeba někdo pořád podjíždí lidi do zatáček a dělá nebezpečné věci, tak si vyslouží špatné jméno a je potom hodně neoblíbený. Když člověk takového závodníka vidí, tak ho schválně někde zavře. Když se jedná o mladší kluky, tak se jim domluví. Taky se to řeší tak, že ti závodníci, co mají větší respekt a nějaké jméno, přijedou za týmem a řeknou: ‚Hele, takhle se nemůže chovat, nějak si ho urovnejte, nebo se tu pozabíjíme.‘ A hlavně, když člověk začne dělat něco první den, tak s těmi lidmi jede dalších dvacet dní. Prostě si tam nechce vytvářet nepřátele.“

Která z etap, které jste absolvoval, se vám nejvíc vryla do paměti?
„Já si dobře pamatuji tu na větru, z Carcassonne do Montpellier. Měl jsem technické problémy, jinak jsem jel dobře. Musel jsem měnit kolo. Bylo to tehdy rozděleno na několik balíků, tak jsem pak zůstal vzadu. Kousek před koncem se to celkem sjelo. A v úplném závěru nám odjeli Sagan s Froomem. Byla to hodně nervózní trať,