Svorada o nedostatku agresivity či dopingu a omezování svobody
Naprostá životní vyrovnanost. To asi definuje Jána Svoradu ze všeho nejvíc. Brzy oslaví padesáté narozeniny, jeho cyklistické úspěchy jsou obdivuhodné, je otcem dvou dospělých dětí a má dobře rozjeté podnikání. Ne vždy bylo vše ale tak ideální. Během sportovní kariéry zažil i velmi těžké chvíle. Silně jej zasáhla smrtelná nehoda, jíž byl svědkem, a nelehké bylo i období konce kariéry.
Česká silniční cyklistika snad nemá závodníka, který by nasbíral více triumfů než právě Ján Svorada. Mezi jeho úspěchy patří tři etapová vítězství na Tour de France, pět na Giru d’Italia a tři na Vueltě a taky celkové vítězství v Závodě míru.
K jeho kariéře však patří i horší okamžiky, jako když v závodě Okolo Katalánska zažil hromadný pád, po němž sice vstal a pokračoval v jízdě, ale jeden z jeho soupeřů nehodu nepřežil. Tehdy chtěl se závoděním skončit, neriskovat. Nakonec si to ale rozmyslel a nelituje.
Co považujete za největší moment kariéry? Bylo to vítězství v závěrečné etapě Tour de France na Champs-Elysées, se kterým vás mají lidé v paměti asi nejvíce?
„Já bych to takhle úplně nedefinoval. Největší moment kariéry… Pro mě třeba bylo významnější, když jsem vyhrál první etapu na Giru. Nebo celkem zásadní pro mě bylo vítězství v Závodě míru. Protože to byly veliké mety. V případě Závodu míru mě ani nenapadlo, že bych ho mohl jako sprinter vyhrát. A najednou se to v tom roce sešlo: forma, nástup nové generace. Byl to pro mě fantastický zážitek. Stejně tak jako zmiňovaná první vyhraná etapa na Giru nebo na Tour de France. To byly věci, o kterých jsem snil a chtěl jsem je dokázat. Vítězství na Champs-Elysées, to je hezké, ale pro mě je to jen další etapa na Tour de France.“
A co se týká krušných chvil během kariéry, co se vám vybaví?
„Takových momentů je spousta. Jsou chvíle, kdy se člověku daří, kdy vyhrává, jede na vítězné vlně a je to skvělé. Pak přijdou okamžiky, kdy přesto, že se svědomitě připravoval, najednou zjistí, že kondice není optimální, že se spíš trápí, má problém závod ne vyhrát, ale vůbec dojet. Ještě o něco těžší chvilky přišly, když jsem byl v roce 1999 v pádu a jeden z mých soupeřů Manuel Sanroma po něm podlehl zranění. To si člověk v hlavě začíná srovnávat, jestli má cenu podstupovat takové riziko. Nebo jestli přišla doba na to, aby se věnoval něčemu jinému.“
Být tak blízko tragické smrti člověkem musí otřást.
„Určitě vás to nějak změní. V průběhu kariéry jsem zažil několikrát úmrtí závodníka, ale úplně se mě to nikdy netýkalo. V tomto případě šlo o pád, ve kterém jsem byl i já. Já jsem měl štěstí, že jsem jel dál, ale on bohužel zůstal na místě. To jsou chvíle, které se vás dotknou. Člověk si řekne, že je čas se nad tím zamyslet. A hlavně asi bych to řešil jinak v různém období kariéry. První, druhý rok má člověk pořád ten drive a chce něco dokázat. Asi by to kousal daleko lépe a odeznělo by to dřív. Ale v době, kdy se to stalo mně, jsem už měl za sebou nějakých osm devět let kariéry, to už se dalo přemýšlet o konci.“
Jak dlouho jste o tom uvažoval?
„Drželo mě to nějaký čas. Několik týdnů, možná měsíců. Konec kariéry jsem zvažoval úplně otevřeně. Dokonce jsem jednou po Vueltě, kterou jsem nedokončil, oznámil týmovému manažerovi, že končím s kariérou, ať se mnou další rok nepočítá.
