Štybar o životě v Belgii: Začátek jako rockstar, za přítelkyní se slovníčkem | iSport.cz
Romana Barboříková
3. května 2020 • 18:30

Štybar o životě v Belgii: Začátek jako rockstar, za přítelkyní se slovníčkem

Vstoupit do diskuse
1
TOP VIDEA
SÁZKAŘSKÉ TIPY: Poradí si Slavia s neoblíbeným Jabloncem? Co Sparta v Karviné?
INSIDER: Kanga? Větší chyba se nemohla stát. Holeš možná vystřízliví
VŠECHNA VIDEA ZDE

Sedm týdnů. Tak dlouho už neměl žádný závod. A tak dlouho je Zdeněk Štybar doma v Belgii. I pro něj je to nezvyklé. Dál trénuje a užívá si chvíle s rodinou, kvůli které se do Belgie vrací. Jaké byly jeho začátky v této cyklistické velmoci, jak se zde seznámil s manželkou a jak mu šla vlámština? „Když jsme si psali s mou tehdejší přítelkyní, současnou ženou, tak jsem slovíčka hledal ještě v papírovém slovníku,“ vzpomíná.



Letos strávíte doma v Belgii asi nejvíc času za posledních několik let, ne?
„Asi za posledních 14 let, co tady přebývám. Myslím, že jsem tady nikdy nebyl dýl než 14 dní, možná týden. I v dobách, kdy už jsem byl v Belgii doma, jsem stejně musel při závodech někam na hotel. Takže přímo doma jsem strávil maximálně sedm, osm dní v kuse.“

Kdy jste začal v Belgii bydlet? V roce 2006, kdy jste přestoupil do týmu Fidea Cycling?
„Asi už v roce 2005. To jsem byl ještě třiadvacítkář a bydlel jsem tady u jedné rodiny, kde jsem měl pokoj a oni se o mě starali.“

V té době jste se věnoval cyklokrosu, takže jste v Belgii pobýval převážně přes zimu, kdy je sezona?
„To jsem ještě chodil na střední, takže jsem to střídal. Když jsem mohl, tak jsem byl v Čechách. Takže se jednalo hlavně o zimu, kdy jsem tady byl nejčastěji, abych mohl jet všechny závody.“

Jak jste si v Belgii zvykal?
„Ze začátku se mi všechno líbilo, byl to pro mě nový svět. A tím, že Belgie je cyklistická země a já jsem byl v té době mistr světa v třiadvacítkách, tak mě tady potkávali a chtěli se se mnou fotit a podepisovat kartičky. To pro mě bylo něco úplně nového, cítil jsem se jak rocková hvězda. Ale po nějaké době jsem si uvědomil, že život tady není zas tak jednoduchý. Bral jsem to tak, že tady jezdím za belgický tým, mám tady závody, pořád jsem pendloval mezi soustředěními a závody v Belgii a Českou republikou.“

Už sedm týdnů je Zdeněk Štybar v Belgii, přesně takovou dobu čeká na další závod
Už sedm týdnů je Zdeněk Štybar v Belgii, přesně takovou dobu čeká na další závod

Váš táta na vás prozradil, že jste hodně fixovaný na rodinu. Jak jste se s odloučením tehdy vyrovnával? Stýskalo se vám třeba i tak, že jste si říkal, proč jste tam vůbec jezdil?
„To naštěstí ne. Protože když jsem takovéhle období měl, tak jsem se buď vrátil do Čech, nebo rodiče přijeli za mnou. A byl jsem na to už zvyklý, protože už od 15 let jsem žil v zahraničí. Rok jsem byl ve Švýcarsku, pak v Itálii, pak znovu ve Švýcarsku v italské části a pak jsem se přemístil do Belgie. Takže to pro mě nebylo něco, co jsem nikdy nezažil a celkem rychle jsem si na to zvykl.“

Jak se v tomto kolotoči dodělávala škola?
„To bylo trochu složitější. Pořád jsem cestoval, měl jsem individuální studium. Pamatuju si ty dny, kdy jsem ráno jel na trénink a odpoledne jsem studoval někde na stráni ve Švýcarsku. Potom jsem se vrátil do Čech, udělal jsem zkoušky a jel jsem zpátky. Obětoval jsem tomu hodně, ale v tu chvíli to asi ani jinak nešlo, protože kvalitní závody pro juniory a třiadvacítkáře v Česku nebyly.“

Maturita pak byla v pohodě?
„Zvládl jsem ji a jsem za to rád. Ještě teď se mi občas o tom zdá.“

Noční můry? Nebo jaké sny to jsou?
„Spíš se mi zdá, že mi nějaký předmět chybí a že to ještě nemám hotové.“

S jakou jazykovou výbavou jste šel do Belgie?
„Ve škole jsme měli angličtinu a němčinu, ale z angličtiny jsem se toho zas tolik nenaučil, i když to byl můj první jazyk. Před tím, než jsem odcházel do Švýcarska, jsem měl doopravdy rychlokurz němčiny. Přímo na místě jsem se ji naučil tím, že jsem mluvil se Švýcary. Nebylo to úplně gramaticky správně, ale myslím, že jsem se tam domluvil. I když vybavuju si úplně živě, jak mi tam jednou byla zima na pokoji a šel jsem za nimi a udělal jsem něco podobného, jako dělá teď Lewis (syn), když je mu zima, protože jsem to neuměl říct. To byly mé začátky. Když jsem šel do Belgie, nejdřív jsem tady mluvil německy. Ale spousta lidí německy nemluvila, nebo spíš nechtěla, tak jsem se učil anglicky. A potom jsem po večerech chodil na vlámštinu, kterou jsem se naučil, nějak.“

Jak vám vlámština zpočátku šla?
„Chodil jsem asi rok na večerní lekce, samozřejmě když jsem tady byl. Byla to skupina deseti, patnácti lidí. Ale nešlo mi to a doteď mi to nejde. I když mám ženu z Belgie, tak ještě pořád dělám spoustu chyb a nejde mi to úplně přes jazyk, není to pro mě úplně přirozené. Ale řekl bych, že tak 95 procent z vlámštiny rozumím. S manželkou mluvíme jenom vlámsky. Ale občas bych chtěl něco říct a nějaké slovíčko mi chybí, tak se musím podívat na Google Translate. Žil jsem na různých místech a učil se různé jazyky, mám v tom trochu maglajz.“

Tak to můžete být rád, že dnes už všechno najdete v mobilu a nemusíte listovat v papírovém slovníčku.
„To já jsem ještě ze začátku takto normálně fungoval. A pamatuju si, že když jsme si psali s mou tehdejší přítelkyní, současnou manželkou, tak jsem ještě slovíčka hledal normálně v papírovém slovníku.“

Zažil jste zpočátku nějaký trapas s vlámštinou?
„Určitě jsem jich měl spousty a mám jich několik ještě i teď. Ale v tuto chvíli si nevzpomínám na nic konkrétního.“

Kdy jste začal v Belgii žít trvaleji?
„Já jsem tady trvale nikdy úplně nežil. Jak už jsem říkal, nikdy jsem tady nebyl tak dlouho jako teď. Byt, kde teď bydlíme, máme od Lewisova narození, takže pět let. A tady jsem opravdu nikdy nebyl dýl než týden v kuse. Takže se opravdu nedá říct, že bych tady byl spousty dní v roce.“

Jak jste se poznali s Ine, vaší manželkou?
„Ine byla kadeřnice a já jsem za ní chodil, aby mě ostříhala. Akorát že jsem tam chodil častěji a častěji. Potom jsme se začali bavit, šli jsme spolu na čaj. Ale nebylo to tak, že bychom měli hned vztah, spíš jsme byli kamarádi, občas jsme se viděli, napsali si…“

S tím slovníčkem v ruce?
(úsměv) „Přesně tak. A tím, že jsem hodně cestoval, jsme se viděli málo. Takže to opravdu ze začátku nebyl úplně vztah. Až od svatby její sestry, kam mě pozvala, to beru, že jsme spolu.“

Frekvence vašich návštěv kadeřnictví se tedy zvýšila kvůli ní?
„Ano, chodil jsem tam hlavně před závody.“

Máte teď alespoň výhodu, když jsou kadeřnictví zavřená, že vás manželka doma ostříhá?
„Nedávno nás s Lewisem stříhala, ale to bylo určitě tak po pěti letech. Normálně chodíme k holiči, protože Ine už dlouho v kadeřnictví nepracuje, takže z toho i trošku vypadla. Ale teď oprášila zarezlé nůžky a mašinku a aspoň trošku nás ostříhala, jinak bysme vypadali jak Tarzani.“

V čem jsou povahově Belgičané jiní než Češi?
„Mně se to hodně těžko hodnotí. Belgičané se tváří hodně kamarádsky. Ale moje žena mi občas říká, že když někam, kde se potkáme s pár lidmi, jdeme spolu, se ke mně chovají jinak, protože mě znají, někde mě viděli nebo četli moje jméno. Ale když do stejné společnosti potom přijde jen ona, chovají se jinak, v podstatě ji až přehlídnou. Takže je to občas až taková přetvářka. Co jsem už mnohokrát tady zjistil, je, že všichni sedí u stolu, jeden odejde a všichni se o něm začnou bavit. To mi občas přijde, že je taková typická belgická vlastnost. Ale na druhou stranu jsou hodně přátelští a otevření.“

To ze Švýcarska máte asi jinou zkušenost, že?
„Ano, Belgičané jsou takový opak Švýcarů. Ti jsou hodně uzavření a nenechají si nikoho vpustit mezi sebe. Tady všechny přijmou. Ale opravdu se mi to hodně těžko hodnotí, protože s nimi mám dobrou zkušenost. Ale to i díky tomu, že jsem cyklista, v minulosti jsem měl dres mistra světa, a tady se dá říct, že cyklistika je sport číslo 1, spousta lidí tady jezdí na kole, sleduje to, v médiích se hodně mluví o cyklistice. Na jaře, když se jedou závody jako Kolem Flander nebo Roubaix, to je ohromná událost.“

Kde vás lidé víc poznávají a oslovují, v Belgii nebo v Česku?
„V Belgii. I díky tomu, že je cyklistika tak hodně v televizi. Když jsem jezdil cyklokros, byly závody v televizi živě dvakrát, třikrát týdně. Vždycky byl se mnou nějaký rozhovor před a po závodech, protože jsem byl většinu kariéry v dresu mistra světa, to mi hodně pomohlo. A taky tím, že jsem občas něco žbleptnul vlámsky, jsem si taky nějakou sympatii získal. V Čechách i tím, jak jsem tam málo, nemám zase takovou možnost se s lidmi potkávat. Samozřejmě v cyklistické komunitě mě lidi poznávají. Ale pokud jsem mezi normálními lidmi, poznávají mě míň. Tady je to o něčem jiném. Třeba jen virtuální závod Kolem Flander sledovalo 650 tisíc lidí, bylo to živě v televizi.“

Deník Sport, Sport Magazín i časopis GÓÓÓL kupujte pohodlně ONLINE na iKiosek.cz »

Titulní strana, deník Sport, neděle 3. května

Vstoupit do diskuse
1
Články odjinud


Články odjinud