Kulhavého zpověď. Řekl, kam jezdí na kolo a jak prožil olympijské zlato | iSport.cz
Romana Barboříková
14. července 2020 • 04:45

Kulhavého zpověď. Řekl, kam jezdí na kolo a jak prožil olympijské zlato

Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
SESTŘIH: Lipsko - Atlético 2:1. Schick a spol. v semifinále Ligy mistrů
Kladno - České Budějovice: Bitka! Na Kladně se to servalo
VŠECHNA VIDEA ZDE

Letošní léto bude hodně netypické. Jak pro hobby cyklisty, kteří si budou muset vystačit hlavně s trasami na území České republiky, tak i pro profesionály, kteří by jindy o prázdninách závodili. Inspirujte se oblíbenými cyklististickými destinacemi olympijského vítěze z Londýna Jaroslava Kulhavého, který v rozhovoru prozradil i to, jak tehdy slavil a kde také našel zapomenutou medaili.



Tento rok je zcela nevšední úplně pro všechny. Jak ovlivnila koronavirová pandemie a opatření s ní spojená vaši cyklistickou přípravu?
„Neřekl bych ani, že by ovlivnila trénink, spíš se to všechno odvíjí od závodů, které nebyly. A tím, že se sezona pozastavila, jsme vůbec nevěděli, jak to bude. V karanténě jsem ale nebyl, z Jižní Afriky, kde jsem měl původně jet Cape Epic, jsem se vrátil ještě před opatřeními, takže jsem trénoval bez omezení. Ale nebylo to nijak řízené. Až teď to začíná mít nějaký obrys, kdy se začne závodit, takže člověk může trénink nějakým způsobem směřovat.“

Máte už k dispozici nový kalendář závodů Mezinárodní cyklistické unie UCI, nebo zatím budete objíždět české seriály závodů?
„Teď začínají v Česku lokální závody, které ale já vnímám spíš jako takový dobrý měřený trénink. Ale první UCI závody v Česku jako třeba Český pohár, by měly začít v půlce července. Samozřejmě hlavní závody, ať už etapové, mistrovství světa v maratonu, Světový pohár v cross country, MS, ty všechny budou začínat až někdy v září a poběží to až do října, možná i listopadu. Takže přípravu cílím primárně na září, říjen, možná listopad. Ale samozřejmě už začnu závodit před tím.“

Oblíbenou cyklistickou destinací Jaroslava Kulhavého jsou Beskydy
Oblíbenou cyklistickou destinací Jaroslava Kulhavého jsou Beskydy

Pro vás je závodění na podzim dost netypické, že?
„Určitě ano, i když loni jsem sezonu taky dokončoval někdy závěrem října v Brazílii. Myslím, že teď to bude ještě tak o čtrnáct dnů, tři týdny posunuté. Určitě tam bude strašně moc závodů, budou se překrývat, takže až se to rozběhne, budu si muset vybrat, co pro mě bude prioritou. Uvidíme… Posun mi zase tolik nevadí, i když už to v Evropě bude určitě ovlivněné počasím. Můžeme být ale rádi, že sezona letos vůbec začne.“

Navíc vy jste z Beskyd zvyklý i na ježdění ve sněhu, co jsem viděla na fotkách, takže chladnější počasí zase takový problém nebude, ne?
„S tím není problém, občas se to přežít dá. Určitě je lepší závodit přes léto, ale nedá se nic dělat, spíš jsou všichni rádi, že se závody, které byly odležené z léta, vůbec odjedou.“

Žijete v Beskydech, kde tedy i trénujete. Jaké jsou vaše oblíbené cyklistické trasy po celém Česku?
„Je toho hodně. Primárně se mi líbí na horách, ty mám na trénink nejradši. Ale i jižní Čechy nebo takové ty rovinatější kraje mají něco do sebe, zase je to něco jiného. Já se ovšem pohybuju hlavně v horách, to mě baví nejvíc. Takže samozřejmě Beskydy, kde jezdím poslední roky a pořád tady objevuju nové a nové cesty. Potom i Orlické hory, jezdil jsem snad všude, Krkonoše, Šumava… Každé hory v Česku mají něco do sebe, každé jsou trochu jiné a jsou na cyklistiku všechny docela schůdné.“

Co se vám na ježdění po horách nejvíc líbí?
„Kopce, panoramata, výhledy a tak dále. V kopcích to rychleji ubíhá, než když je to nějaká monotónní rovina. Mám to rád. Profil se mění nahoru, dolů, můžete si dát různé cíle, třeba si vyjedete na nějakou rozhlednu, na nějaký vrchol kopce, kde si dáte kafe, občerstvíte se. To mi přijde super. Je to pro mě lepší než jet jen někam z bodu A do bodu B. V kopcích se mi to líp plánuje, líp to utíká.“

Čechy letos čeká dovolená a výlety hlavně doma. Jaké trasy na kole byste doporučil třeba rodinám s dětmi, aby si to všichni užili?
„Podhůří našich hor je super, jsou tam relativně široké sítě cyklostezek. Tady u nás v Beskydech jde třeba o Radegastovy okruhy, které vedou ať už přes známé kopce jako Pustevny, tak samozřejmě i pod nimi a profilově jsou relativně jednoduché. I v mém původním domově v Ústí nad Orlicí je zase směrem na Pardubice spousta cyklostezek, které jsou profilově de facto rovné, a dá se tam taky najet spousta kilometrů.“

A potom pro rodiny asi také již zmiňované jižní Čechy, že?
„Přesně tak. Je tam spousta rybníků a tak dále. Já jsem tam sice už hrozně dlouho nebyl, takže úplně důkladně projeté to tam v poslední době nemám. Ale mám na to hezké vzpomínky, je tam fajn prostředí, zase něco trochu jiného.“

Pozorujete tady u nás za poslední léta, že se cyklostezky hodně vylepšily?
„Myslím, že ano. Klub českých turistů a další se snaží, je u nás super značení, ať už jsou to vyloženě cyklostezky primárně určené na kola, nebo jsou to nějaké vedlejší silničky a jsou z toho udělané cyklistické okruhy. A když si otevřete internetovou mapu, je tam spousta tras, které často využívám i já. Myslím, že v Česku máme obrovské množství, ať už turistických tras, které se taky dají využít na horské kolo, tak i cyklostezek, které jsou po zpevněných cestách nebo po asfaltových, což by měl zvládnout i méně zdatný cyklista.“

Pojďme ale v našem povídání zase k vám. V létě to budou čtyři, respektive osm let od vašich olympijských úspěchů. Vzpomínáte na ně v létě občas, nebo nejste nostalgický typ?
„Když si na ně vzpomenu, tak i jindy, nevztahuje se to jen na ta výročí. Samozřejmě občas si člověk něco přečte, nebo když se olympiáda blíží, tak vzpomínky naběhnou.“

Vašimi prvními olympijskými hrami ale byly už ty v roce 2004 v Aténách. Jaké vzpomínky máte spojené s nimi?
„Tady jsou asi nejslabší, tím, že Atény jsou časově nejdál. Samozřejmě si je pamatuju, ale ne úplně detailně, protože jsme tam byli krátkou dobu a byly to první olympijské hry. Člověk o tom slyší různé věci, ale až na místě zjistí, o jak obrovskou akci jde. Vybavuju si takové to první poznání olympijské vesnice, třeba jídelna je něco nepopsatelného. Dokud to člověk nezažije, tak to nejde popsat. Potkávat se s ostatními sportovci z jiných disciplín z celého světa je něco výjimečného. To je asi první, na co si vzpomenu. Věci jako trať a to, co je přímo z vaší disciplíny, už je pak v podstatě stejné, jako na Světovém poháru a podobně.“

Takže jednotlivé tratě už vám potom splývají?
„Ano, i když ty olympijské jsou určitě výjimečné, to člověk nikdy nezapomene. Ale jinak je to hodně podobné, to uspořádání, když člověk přijede na sportoviště, stany a podobně. Samozřejmě olympiády se řídí trošku jinými pravidly, není tam ten klasický závodní areál, kde jsou všechny týmy, stánky výrobců kol, oblečení a podobně. Je to tam zaměřené vyloženě na sport.“

Zlatý úspěch pak přišel na Hrách v Londýně 2012. Vybavíte si, s jakými pocity jste tam odjížděl? Rok před tím jste porazil na MS ve Švýcarsku Nina Schurtera, považoval jste se i díky tomu za jednoho z favoritů?
„Londýn byl určitě ten, na který jsem se připravoval a kde jsem chtěl hodně uspět. I když začátek sezony nebyl úplně super, těsně před olympiádou se to rozběhlo. Takže jsem si věřil a jel jsem tam s cílem vyhrát nebo minimálně mít medaili, a to se povedlo. Ty předchozí olympiády byly o nějakých zkušenostech, pořád jsem se spíš prodíral dopředu, ale pro Londýn, i díky předešlé sezoně, kdy jsem vyhrál de facto všechno, ať už Světový pohár, mistrovství světa, cíle ani nemohly být menší a všechno k tomu směřovalo. Takže určitě jsem tam jel pro tento úspěch.“

Oblíbenou cyklistickou destinací Jaroslava Kulhavého jsou Beskydy

Závod horských kol byl na posledních olympiádách až poslední den. Takže jste v Londýně dostal medaili, následovalo slavnostní zakončení. Kdy si člověk v tom kolotoči stihne uvědomit, že je olympijský vítěz?
„Je to takové pomalejší. Člověk projede cílem a potom to má doběh mnohem delší než při normálním závodě. Olympiáda je největší, jednou za čtyři roky, takže i dojezd úspěchu je mnohem delší než u ostatních klání. Když to odstartuje, člověk nevnímá, že jede olympijský závod. Samozřejmě, někde vzadu v hlavě to má, ale přepne do závodního modu a chce jet jako normálně a vyhrát, nepřemýšlí, co je to za závod a kde. A tak projede cílem a až postupně si uvědomí, že je to olympiáda, o jaký se jedná úspěch. Na to pak navazují další věci, ať už vyhlášení vítězů, zakončení olympiády, návrat domů, přivítání. To je mnohem intenzivnější než jindy. I pocity s tím spojené nabíhaly postupně. Nebylo to, že bych projel cílem a řekl: Jo, super, vyhrál jsem olympiádu a vlastně to byl takový ten peak toho úspěchu a potom to jen uvadalo. To rozhodně ne, řekl bych, že se to drželo hodně dlouho a pořád přicházely nové a nové věci.“

Vybaví se vám ještě, jak to tehdy v Londýně probíhalo? Jestli to bylo opravdu tak, že jste dojel závod, dostal jste medaili a hned jste spěchali na slavnostní zakončení?
„Přesně tak to probíhalo, narychlo. Dojeli jsme závod, proběhlo vyhlášení vítězů, pak jsme se snažili co nejrychleji dostat do olympijské vesnice. A ještě předtím do Českého domu, kde už se taky postupně balilo, tam proběhly jenom nějaké rychlé rozhovory. Následovala vesnice, kde byl čas jen na převlečení a hned se jelo na závěrečný ceremoniál. Až potom byl teprve čas na nějakou oslavu nebo něco podobného… (usmívá se) Hned další den jsme kolem poledne odlétali a na to navazovaly další akce v Praze i jinde. To bylo hodně intenzivní a nebylo moc času na odpočinek nebo větší rozjímání. Jedna akce střídala druhou.“

Když byla řeč o oslavě, jaká byla ta londýnská?
„Tam to bylo fakt hodně narychlo. Cestou do Českého domu proběhlo nějaké pivo. A pak byl čas až po závěrečném ceremoniálu, kdy jsme se vrátili do olympijské vesnice. Myslím, že jsme se tam potkali na nějakém větším pokoji, kde proběhla menší oslava. A potom to pokračovalo po příletu do Prahy. Tam bylo tuším nějaké přivítání a potom doma v Ústí nad Orlicí. Těch oslav bylo víc a to už ani nevím, jak šlo postupně za sebou.“ (usmívá se)

Po olympiádě přišly i akce jako přijetí na Hradě. Jaké to bylo?
„Bylo to určitě příjemné, i proto, že jsem se potkal s ostatními sportovci a byl trochu čas s odstupem si popovídat, potkat se. Vždycky když je to spojené s úspěchem, si člověk ty vzpomínky rád oživí. To bylo příjemné, protože po olympiádě má člověk de facto po sezoně a jste rádi, že se dostanete zase do jiného prostředí, potkáte se s novými lidmi. Takže mě to bavilo.“

A konkrétně setkání s prezidentem jste si užil?
„Já ano, tehdy tam byl ještě Václav Klaus. Bylo to moje první přijetí na Hradě, rád na to vzpomínám. Bylo to poprvé, kdy jsem se octnul na Hradě v prostorách, kde jsem předtím nebyl.“

Jedním z olympijských vítězů, který se takových akcí účastnil, byl David Svoboda, o němž se dá říct ledasco, jen ne že by byl introvert. Takže asi bylo i na těchto akcích docela veselo, že?
„Ano, to bylo fajn. David byl i na jedné z mých oslav v Ústí nad Orlicí. S ním jsem se potkával na hodně z těch akcí a zažili jsme toho spolu docela dost. Na společenské akce tohohle typu to byl super parťák, takže na to oba rádi vzpomínáme. A myslím, že bychom si to oba rádi zopakovali nebo minimálně zavzpomínali.“

S olympiádou v Londýně je spojeno mnoho historek, i ta, kdy jeden ze sportovců přišel pozdě na setkání s novináři, neboť po oslavě hledal medaili. Vám se nic podobného nestalo?
„Snad ani ne. Je tedy pravda, že průběžně jsem taky pár měsíců nevěděl, kde medaili mám. Tak jsem ji hledal nebo jsem psal různě známým, sponzorům, jestli jsem ji zrovna někomu nepůjčil. Ale teď ji někde chtěli a našel jsem ji. Taky jsem ji jednu dobu půl roku vozil v autě pod sedačkou, což jsem nevěděl a zjistil jsem to, až když jsem luxoval auto. Takže taky jsem občas nevěděl, kde je. Ale nebylo to tak, že bych ji zapomněl někde na akci nebo nějakém večírku. Jen jsem ji někde odložil a následně zapomněl, kde je.“

Poolympijský program byl hodně nabitý. Měl jste tam vůbec čas si odpočinout?
„Moc času tam nebylo. Nějaká dovolená samozřejmě proběhla, ale aktivní. Byl jsem v tom období pořád v jednom kole, bylo to náročné, i kvůli cestování Praha – Ústí, kdy jsem často přejížděl. Bylo to náročnější, než kdybych bydlel v Praze a mohl říct: Hele, dobrý, za půl hodiny tam jsem. Po olympiádě nastalo minimálně na dva roky trošku peklo, kdy bylo opravdu hodně přejíždění autem, kolo sbalené v kufru, tréninky různě po republice stylem, že jsem kolo vždycky někde vytáhl z auta. Samozřejmě to určitě nepomohlo, ať směrem k následující sezoně, kdy přišla i různá zranění. Takže jsem na to určitě nějakým způsobem i doplatil. Ale na druhou stranu byla šance trošku horská kola v České republice zviditelnit, a to si myslím, že se povedlo.“

Takže i v tomto případě platí, že všechno má svá pro i proti?
„Já na to nahlížím, že jsou dvě varianty. Buďto člověk úspěch hodí trochu za hlavu a soustředí se na další úspěchy, závody a musí se odříznout od těchto akcí, pozornosti a koncentrovat se zase na trénink a na výkon. Anebo se bude objevovat na různých akcích a trošku svou disciplínu propaguje. Což si myslím, že udělala většina olympioniků, ať už to byl David Svoboda nebo třeba Eva Samková. Ti to taky tímhle způsobem vzali a myslím, že to zvládli dobře, i když je to třeba stálo další sezonu, kdy byli víc unavení, nebo ji nezvládli úplně suprově. A to byl i můj případ.“

Vyrovnal jste se s olympijským úspěchem dobře, nebo víte o něčem, co byste udělal jinak?
„Samozřejmě nějaké věci tam určitě jsou, ale nic zásadního. Myslím, že to všechno proběhlo dobře. Asi i díky tomu, že jsem olympijský úspěch dokázal nějakým způsobem zopakovat o čtyři roky později v Riu, to podle mě dopadlo docela dobře. Nebyl to jen úspěch v Londýně a potom už nic. Cíle, které jsem v kariéře měl, i po zlaté olympijské medaili, jsem si splnil. Ať už to bylo v maratonu, Cape Epic nebo i třeba Rio, kde jsem chtěl minimálně obhájit medaili, což se povedlo. I proto si myslím, že to dopadlo vcelku dobře. Nějaké detaily by asi člověk udělal jinak, byla tam nějaká zranění, něco, co mohlo sportovní stránce pomoci, ale nevnímám tam zásadní chybu.“

S ohledem na vaši další kariéru, myslíte si, že jste vytěžil olympijské zlato, jak nejlépe jste ve vašem malém sportu mohl?„Co se týče partnerů nebo smluv, myslím, že ano, povedlo se to relativně dobře. Tam si určitě nemůžu stěžovat. To proběhlo fajn. Možná jsem partnerů měl až, nechci říct nad hlavu, ale spíš povinností potom s tím spojených bylo hodně. Kdyby jich bylo trošku míň, bylo by míň peněz, ale zase bych měl možná víc času na regeneraci a soustředění a sportovně i výsledkově to mohlo být trochu lepší. Ale rozhodně si nestěžuju, že bych zlato nevytěžil.“

Hodně sponzorů nevadí, ale povinnosti s tím spojené už jsou potom až moc, že?
„Samozřejmě potom je toho hodně. To si člověk v první chvíli neuvědomí, říká si, že to zvládne. Ale pak přijde třeba nějaké zranění, nahrne se to, plnění zůstává. Nebo v nějakém období je potřeba trochu víc trénovat a už povinnosti hrnete před sebou. Tohle se potom stalo i mně, kdy jsem řešil zranění a příjemné to nebylo.“

V sezoně po OH v Londýně přišla nějaká zranění, ale i ztráta motivace. Co v takových chvílích sportovec prožívá?
„Nemyslím si ani, že bych měl vyloženě ztrátu motivace, možná byl ten poolympijský rok trochu víc hluchý, člověk tam možná neměl motivaci úplně velkou, do toho dobíhaly různé akce. Ale jinak jsem s tím problém neměl.“

Oblíbenou cyklistickou destinací Jaroslava Kulhavého jsou Beskydy

Na další olympiádě v Riu jste získal stříbro. Jak se lišil kolotoč se zlatem a pak stříbrem na krku?
„Určitě byl trošku menší, i tím, že jsme měli jenom jedno zlato, takže byla největší pozornost upřená na Krpoše (Lukáše Krpálka). Tím pádem my jsme byli trošku za ním. Navíc je to i tak, že úspěch, který byl první, je větší. Potom když to člověk zopakuje, už to není taková hitparáda nebo nic tak neočekávaného. Už jsem s tím taky uměl trošku líp pracovat, byl jsem o čtyři roky starší, takže jsem to možná vnímal i jinak.“

Zážitků spojených s olympijskými úspěchy musíte mít určitě spoustu. Napadne vás nějaký veselý?
„Když teď v rychlosti zavzpomínám, proběhlo tam třeba nějaké otevírání piva medailemi. Nebo když jsem šel naboso na závěrečné zakončení, protože z gumáků, které jsme měli v Londýně, jsme pili pivo nebo něco podobného. Takže jsem tam prochodil ponožky, a potom v médiích, když jsme někde dali fotku těch děravých ponožek, proběhlo i něco ve smyslu, že olympijský vítěz nemá na ponožky. Byla toho spousta.“

S oběma úspěchy na OH je spojené jméno Nino Schurter, váš švýcarský rival. V Londýně jste porazil vy jeho, v Riu vám to zase vrátil. V podstatě celou kariéru byl vaším největším soupeřem. Jaké máte vztahy?
„Když vezmu v potaz, že celou dobu jsme spolu soupeřili, tak jsou ty vztahy naprosto v pohodě. Normálně se bavíme. Nechodíme sice spolu na kafe, u nás v bajcích je to spíš v rámci týmů, ale jinak je to v pohodě. A vlastně poslední dva roky jsme se ani moc nepotkávali tak, že bychom spolu soupeřili, těch soubojů už tolik nebylo. Ale do Ria jsme tam byli takoví hlavní protagonisti a většinou se rozhodovalo mezi námi. Ať už v Novém Městě, což bylo taky 2016, tak potom samozřejmě i v Riu. Ale od té doby mi trochu uskočil a souboje už tam nebyly.“

Jednu dobu na horských kolech vládli Absalon, Kulhavý, Schurter a ten zbytek. Teď je to zase Schurter, Van der Poel a ten zbytek. Je to pro váš sport dobře, nebo špatně?
„Myslím, že jednu dobu to bylo takové, kdy dominoval pouze Nino, než přišel Van der Poel a začal ho porážet. To už bylo trošku nudné. Nino, tuším v letech 2016 a 2017, hodně vyčníval. Jak tam vlítnul Mathieu van der Poel a i ostatní začali vyhrávat, ať už to byl Marhias Flueckiger nebo někdo další, tak to zase získalo na zajímavosti. Hvězdy by tam měly být, ale nemělo by to být tak, že dva roky vyhrává největší závody jeden člověk. To je samozřejmě trochu nuda.“

Jak hodnotíte přízrak MVDP?
„Mathieu je za poslední roky asi jeden z největších talentů. Kombinovat tři disciplíny je neuvěřitelné, většinou když se něco takového stalo, bylo to ve dvou disciplínách, ať už cyklokros – bajky, nebo cyklokros – silnice. Van der Poel je neskutečný, že kombinuje tři disciplíny na nejvyšší úrovni. Samozřejmě asi všechny zajímá, jak dlouho to vydrží, nebo jestli a kdy se uchýlí na silnici a jak tam bude úspěšný. Nečekal jsem, že by mohl vyhrávat takhle brzo. Jakmile vlítnul na biky, říkal jsem si, že k Schurterovi mu chybí docela hodně a že ho asi nebude jen tak porážet. A trvalo to jednu sezonu, loni ho porazil třikrát. Tak velký progres jsem u něj nečekal. A co předvedl na silnici, to je taky neskutečné. Určitě ho všichni sledujeme a těšíme se, co ještě předvede.“

Považoval jste ho pro letošní olympiádu za jedno z největších favoritů na horských kolech?
„Určitě ano, spolu s Ninem a ještě jedním dvěma závodníky jsem ho považoval za jednoho z favoritů. I když na testovacím závodu v Tokiu chyběl. Ale každopádně myslím, že byl jeden z top favoritů, byl to jeho největší cíl. Takže uvidíme, jestli to přesune na další rok, nebo přestoupí na silnici, o čemž se mluvilo.“

Vstoupit do diskuse
0
Články odjinud


Články odjinud