Sáblíková trénuje na ledě i na L´Etape: Rozdíl? Na kole nejezdím jen doleva
Velké jméno si udělala Martina Sáblíková ve své hlavní disciplíně, v rychlobruslení. Tam je trojnásobnou olympijskou vítězkou, mnohanásobnou mistryní světa, vítězkou Světového poháru. Známá je však také jako cyklistka, ať už na časovkářském, či horském kole. A v sobotu znovu „osedlá“ silniční bicykl, když jako ambasadorka pojede závod L´Etape Czech Republic by Tour de France.
O rychlobruslení, své hlavní sportovní disciplíně a obživě, toho Martina Sáblíková už napovídala spoustu. Když ale vypráví o cyklistice, objeví se jí v oku zvláštní jiskra. Tento sport si zamilovala, a to nejen aktivně. Díky tomu, že poznala osobně i řadu českých cyklistů, závody ráda i sleduje. „A Tour de France je jedna z největších sportovních událostí, takže ji mám moc ráda. Jako rychlobruslařka se na ni nedostanu, takže jsem ráda, že se ji podařilo dostat do Česka touto cestou,“ řekla k projektu L´Etape Czech Republic. V rámci své ambasadorské úlohy se v sobotu postaví jako jedna z 1600 zatím přihlášených účastníků na jeho start.
Jaký je váš cíl pro sobotní závod v rámci L´Etape Czech Republic?
(úsměv) „Hlavně v pořádku dojet. Protože jestli bude pršet, je to pro mě alfa a omega všeho. Myslím, že budu spokojená v každém případě, protože ten pocit na trati je úžasný. Ale chtěla bych si zkusit zazávodit, až se to trošku roztrhá, otestovat se v kopcích a mít ze závodění dobrý pocit. Tam bude tolik lidí, že nebude nouze o to si s někým zazávodit. Na to se hrozně těším, to je můj cíl. A hlavně dojet do cíle s takovým tím pomyslným úsměvem na rtech: zvládla jsem to, užila jsem si to a bylo to perfektní. Což myslím, že se stoprocentně stane.“
Vraťme se teď k vašim cyklistickým začátkům. Kdy jste jela svůj první závod na kole?
„V tréninku jsme jezdili hodně a jezdíme pořád. A když Petr (Novák – trenér) viděl, jak jedu do kopce a jaký jedu průměr, říkal, že bych to mohla zkusit. Myslím, že to bylo někde u Hradce, kam jsme jeli na časovku. Tam mi teprve hodinu před startem montovali nášlapy, protože jsem do té doby jezdila normálně v teniskách. Myslím, že jsem tam skončila třetí. Od té doby jsem začala závodit. V kterém to bylo přesně roce, si ale nevybavím, možná 2007, ale fakt nevím.“
Na závodní atmosféru jste zvyklá z rychlobruslení. Byla ta při cyklistických závodech v něčem jiná?
„Rozdíly tam určitě jsou. Už jen v tom, že se nejezdí pořád doleva. (smích) S tím jsem měla a pořád mám problém. Ze začátku jsem jezdila jenom časovky, do hromadných startů jsem se moc nepouštěla. Myslím, že první závod s hromadným startem jsem jela až někdy v roce 2010 nebo 2011. Opravdu je něco jiného, když je člověk zvyklý, jak na ledě, tak v časovce, jet sám. A i když náš peloton je menší než světový, tak tam pro mě bylo stejně strašné kvantum holek. Je to jiné. Jsou tam kopce, člověk si musí hlídat díry na silnici, kam a jak si najet, roli tam hraje počasí. Z tohohle důvodu to pro mě bylo, nechci říct zajímavější, ale spíš okořenění toho, co dělám – sport na zavřeném okruhu.“
Loni jste jela závody na horském kole, letos jste víc přesedlala na silniční kolo. Bylo to dané i tím, že jste se chystala na L´Etape Czech Republic?
„Ze začátku ne, protože jsem měla v plánu jet Drásala (závod horských kol seriálu Kolo pro život), tak jako minulý rok. Ale nesedělo nám to tam se soustředěním. V den, kdy se Drásal jel, jsme byli zrovna na cestě ze soustředění. Trénovali jsme s Italy, tak jsem to nechtěla přerušit a vyrazit dřív domů. Ale doufám, že se tam příští rok vrátím. Protože co jsem loni zažívala na Drásalovi, jsem ještě nikde nezažila. Ani když jsem měla na silnici největší krizi. Drásal byl ještě o to horší, zapomněla jsem se najíst. Takže doufám, že se vrátím zpátky. A k tomu letošku, L´Etape je samozřejmě velké lákadlo. I proto jsem odjela pár závodů a víc jsem seděla na silničním kole. Technika na něm je totiž jiná než na biku.“
Letos jste jela několik závodů Českého poháru s hromadným startem. Jak se sžíváte s balíkem, tedy větší skupinou závodníků pohromadě, což bude novinka i pro řadu účastníků L´Etape?
„Těžko. Ale tím, že se teď pohybuju na silničním kole, jezdí nás víc a víc. Tak jsem si řekla, že to zkusím i v hromaďáku. A musím říct, že mi to až takový problém nedělalo. Samozřejmě člověk má strach, nějaký ostych, že to dlouho neabsolvoval, ale bylo to fajn.“
Při hromadném startu na L´Etape bude ještě mnohem víc lidí. Máte už vymyšlenou taktiku, abyste se vyhnula riziku pádu a podobně?
„Ostrý start bude až po sedmi a půl kilometrech, kde by to mělo být lehce do kopce. Takže balík se natáhne. Pak by tam měl být serpentinový sjezd, z čehož, nechci říct, že mám strach, ale samozřejmě lidí tam bude hodně. A ještě kvůli počasí, které má být (předpověď hlásí i déšť), tam budu dávat hodně velkýho bacha, určitě tam riskovat nebudu. V uvozovkách mi to nestojí za to, necelého půl roku do olympiády, aby se tam něco stalo. Pak by tam mělo být zúžení a kopec nahoru, kde se to stoprocentně natáhne a roztrhá. Takže začátek bude u mě takový opatrnější a pak se uvidí.“
Stíháte během léta sledovat samotnou Tour de France?
„Jsem hrozně velký fanoušek Tour de France. Takže u toho sedím prakticky každý den, kdy můžu. I když někdy to s tréninkem trošku hapruje. Ale když to jde naplánovat tak, abych se vrátila z tréninku před koncem, ráda se podívám. Pro mě jsou nejzajímavější horské etapy, protože to je to, co mám hrozně ráda. Nebo i sprinterské dojezdy jsou moc zajímavé, třeba posledních 15 kilometrů. Tak se pak koukám i zpětně.“
Co ve vás zanechalo největší dojem z letošní Tour de France?
„Bylo toho moc. Jedna věc byla, že Primož Roglič odstoupil. Pak Cavendish předvedl neskutečný comeback, bylo neuvěřitelné, co tam předváděl. Pogačar potom, co ukázal loni, se podle mě vrátil ještě silnější. I Vingegaard jel úplně neuvěřitelně, to jsem si říkala, že snad není ani možné. Ekvádorci a Kolumbijci jedou v kopcích neuvěřitelné bomby. Je toho opravdu strašně moc. Úplně úžasná etapa pro mě byla, když Wout van Aert vyhrál dvojí přejezd přes Mont Ventoux. A pak ještě vyhrál poslední etapu… Geniální!“
Šlo by mu to podle vás i v rychlobruslení, s tím, co má v nohou?
„Jestli jo, tak já ho beru.“ (smích)
Máte oblíbeného cyklistu i mezi Čechy?
„Čechům hrozně fandím, když jsou na startu. I teď při Vueltě. Můj neoblíbenější jezdec v pelotonu je Zdenda Štybarů. A je tam spousta kluků, se kterými jsem měla tu čest se seznámit. Jako je třeba Dan Turek, Hirťák (Jan Hirt), který se mnou byl i na přípravě v Livignu dva týdny. Neskutečný borec, neskutečně sympatický kluk. Setkání s těmihle kluky je super, ještě když člověk zná Tour, kouká na to, mluví s nimi a zná i od nich ty příběhy. To se pak na cyklistiku začnete dívat ještě jinak a nejde ji nemilovat.“
Vraťme se ale k vašemu hlavnímu sportu, k rychlobruslení. Máte před sebou olympijskou sezonu, v jaké fázi přípravy jste?
„Byli jsme na soustředění na ledě před dvěma týdny v Inzellu. Byla to náročná příprava, najezdili jsme toho strašně moc, ať už rychle, technicky, nebo na nějakou výbušnost. Opravdu toho bylo docela dost. Pak jsme jezdili na kole, posilovali. Teď mizíme na dvě soustředění do Itálie a začátkem října už jdeme na led a budeme se připravovat na kvalifikační svěťáky.“
Se závody to do další sezony vypadá lépe než v té minulé?
„Zatím snad ano. Snažím se nepřemýšlet nad tím, že by to mělo být jinak. Že bychom měli být zase všichni na jednom místě. Doufám, že to bude tak, jak je to naplánované, a budeme cestovat. Kdyby to nešlo úplně podle plánů, tak aby to bylo aspoň na dvou nebo třech stadionech, a ne na jednom.“
Co v náročném tréninku nejvíc bolelo?
„Mě vždycky bolí, když se vrátím na led. Protože i když jezdíme na kolečkových bruslích, rychlost tam není taková jako potom na ledě. A odstředivá síla v zatáčce, podřep… Nohy tam pak trpí úplně jinak. Levá noha v zatáčce dostává hodně zabrat a musím říct, že poslední den, kdy jsme jezdili úseky, jsem odpočítávala každých 400 metrů a říkala jsem si, ať už jedu domů.“
Jak moc máte v tuto chvíli už v hlavě olympiádu v Pekingu?
„Právě tím, že teď jsou letní a zimní olympiáda tak brzo po sobě, tak v létě už člověk myslí na zimu, což se mi moc nestává. Ještě když všude zaznívá, že je to půl roku, teď ještě míň, tak je to takové zvláštní se najednou z letní, i když tam člověk nebyl, přeorientovat na tu zimní. Ale zatím se snažím koncentrovat na přípravu. Protože i když je to pět měsíců, hlava se potřebuje nabudit, ale i si od toho odpočinout. Protože jak už se to pak blíží, je to hrozný mazec v hlavě. Snažím se soustředit na to, co je teď, připravovat se, jak jen můžu, soustředit se na techniku a na to, že půjdeme za chvíli na led. A pak se uvidí po kvalifikaci, jak to bude rozehrané, co budeme, nebo nebudeme měnit a jak se pak budeme připravovat.“
sobota 28. srpna |
