Vždy se mluvilo o tom, že právě tento závod by mu měl maximálně sedět. Vždyť Zdeněk Štybar je trojnásobný cyklokrosový světový šampion. A v letech 2015 a 2017 mu vítězství na nejslavnější kostkové klasice Paříž - Roubaix jen těsně uniklo. Teď se ale závodění hodně změnilo a i když se český profesionál snaží držet krok, někdy jen dobrá kondice nestačí. „Na formu se nemůžeme vymlouvat, ale v závodech musíte mít i štěstí,“ komentuje Čech nedělní pády svých kolegů.
Vloni konečně zažil mokré Paříž - Roubaix, o kterém vždy mluvil, že by si chtěl někdy vyzkoušet. Teď ale Zdeněk Štybar, český klasikář z týmu Quick-Step Alpha Vinyl ví jedno: „Víc mi sedí, když je to suché, na prachu.“ Proč tomu tak je a co se mu v závodě přihodilo, že z první skupiny se propadl do druhé a dojel až na 45. místě? I to prozradil deníku Sport cestou z Roubaix domů do Belgie.
K samotnému závodu se dostaneme, ale můžete přiblížit, co se děje krátce po něm? Diváci v televizi vždy vidí to, co je hned po dojezdu do cíle, případně ještě stupně vítězů. Co se ale odehrává už mimo televizní kamery po závodu Paříž - Roubaix?
„Ono je to téměř to samé, co na jiných závodech. Všichni chvátají do autobusů se co nejdřív osprchovat, nebo v v Roubaix jsou klasické sprchy přímo na velodromu. Ale jinak nic zvláštního. Když je někdo na pódiu, tak má tiskovku a dopingovku, na doping jdou i někteří další vylosovaní závodníci. Takže ve zkratce: z cíle do autobusu, do sprchy a potom domů.“
Takže po tak významných závodech nemáte společnou týmovou večeři, jaké jsou obvyklé na etapových závodech?
„Kdyby se nám povedl pořádný výsledek, tak bychom určitě po závodě všichni spolu seděli někde u večeře. Ale teď na to asi ani nikdo neměl náladu, všichni chtěli rychle domů. Jen mechanici a maséři to tam ještě všechno dávali dohromady, myli kola, autobus, auta. Protože po Roubaix to vždycky chtějí co nejrychleji umýt, aby to na kolech nezaschlo.“
Kamenné sprchy na velodromu v Roubaix jsou jedním ze symbolů Pekla severu. Vy preferujete koupel po závodu v nich, nebo v pohodlí autobusu?
„Vloni jsem byl v těch klasických a letos jsem tam chtěl taky. Ale problém je v tom, že když vám nevezmou tašku přímo do cíle, tak potom jít z autobusu zpátky na velodrom do sprch už se člověku moc nechce. Takže jsem byl rád, že jsem se teď osprchoval v autobuse, kde jsem si pak jenom sedl a koukal do blba. Možná kdybych ve sprchách na velodromu ještě nikdy nebyl, tak by se mi tam chtělo.“
Přejděme k samotnému závodu. Co bylo lepší? Dojet do cíle vloni zablácení tak, že ani pořádně nešlo poznat, kdo je kdo, nebo teď značně nadýchaní prachu?
„Myslím, že mi sedí víc, když je to suché, na prachu. Přeci jen, jak vloni pršelo, tak byl závod mnohem víc nevyzpytatelný. Byla spousta pádů. Teď jich bylo taky hodně, ale ne tolik. A aspoň si můžeme trošku vybrat, kudy po kostkách pojedeme. Když to bylo mokré, byla tam jen jedna možnost, a to bylo tam, kde projížděla auta a bahno tam nebylo.“
Jak jste zmínil, i letos bylo hodně pádů a také defektů, tak jaké celkově tohle Roubaix bylo?
„Letos se to roztrhalo po zhruba padesáti kilometrech, od nás bylo šest lidí v první skupině. Letošní závod byl hrozně rychlý. I když jsem tam měl podruhé defekt, i s ucházejícím kolem jsem měl pořád průměrnou rychlost 46 km/h. To je na těchto silnicích neuvěřitelné. Když jsem byl v roce 2017 druhý za Gregem (van Avermaetem), tak tehdy to bylo nejrychlejší, a teď se jelo ještě o dost rychleji. Balík se nezastavil ani na minutu, pořád se jelo. Takže to bylo fakt hodně těžké Roubaix.“
Poslední dobou tento jev pozorujeme často, že se přepisují rekordy v průměrné rychlosti závodu. Je to po covidu nový způsob závodění?
„Je to přesně tak. Závody se teď mnohem dřív otevírají. Dřív se čekalo na posledních 30 - 40 kilometrů, postupem času se začalo závodit už 50 km do cíle. Ale teď třeba na Amstel Gold Race (týden před Paříž - Roubaix) byly nástupy 120 nebo 130 km do cíle. Na Roubaix to teď bylo 200 km. Když se teď podívá cyklista do knížky s mapami a profily před závodem a vidí tam místo mezi 120 - 80 km do cíle, tak už musí počítat s tím, že už se tam bude závodit.“
Dřív si fanoušek řekl: Pustím si posledních 50 kilometrů a uvidím všechno. Dnes ale, když se závodí už mnohem dřív, toho moc neuvidí, že?
„Přesně tak, dneska už aby sledovali fakt skoro celých těch šest hodin. Závodění se změnilo, je to fakt jiné. Teď když si po závodu vyjedete statistiky, tak tam skoro pokaždé vidíte nové rekordy. Způsob závodění se hodně změnil.“
V sobotu byla druhá edice ženského Pekla severu. Pomůže nějak i vám sledování jejich závodu, že tam vidíte, jak to vypadá na víc úsecích, než kolik jste si jich stihli při prohlídce projet?
„Může to pomoct v tom, že pak vidíme, kde jsou bariéry a tak dále, nebo kudy ony jedou, kudy by se dalo jet. Takže určitě to malinko pomůže. Problém je ale v tom, že jejich závod nikdy nevidíme celý, protože tam máme v Compiégne týmovou prezentaci. A ze záznamu už si to nepouštím.“
Jak jste se při nedělním závodě cítil?
„Ze začátku to bylo celkem dobré. Ale jak jsme byli odjetí v první skupině, měl jsem první defekt, takže jsem si to musel dojíždět. To se ještě povedlo, ale potom jsem byl na pátém nebo šestém úseku za pádem, nebo přesněji, taky jsem spadnul. Ale nebylo to nic vážného, ani to nestojí za zmínku. Tím pádem jsem byl během dvou minut z první skupiny ve druhé, což byla škoda. Museli jsme si to dojíždět, před dalším úsekem se to sice zase na chvíli sjelo, ale byl tam chaos. Pak se to znovu začalo nadělovat a nějakých 55 km do cíle jsem měl druhý defekt, čímž mi skončil závod. Bylo to na začátku sektoru, auta ještě za námi nebyla, takže jsem musel dojet až na konec úseku, tam to vyměnit. Ale to už jsem byl nějaké tři minuty za první skupinou.“
Po fyzické stránce to bylo lepší než před dvěma týdny na Flandrech?
„Myslím, že ano. Vůbec si netroufnu říct, kam bych dojel, kde bych byl. Měl jsem to trochu na střídačku. Na začátku jsem se cítil dobře, pak po pádu to bylo horší, pak jsem se zase rozjel, sektor od sektoru jsem se cítil líp a líp. Ale opravdu si netroufnu říct, kam bych dojel, nebo na jaké umístění bych dosáhl. Finále jsem neviděl, jen jsem viděl pády a slyšel týmové příběhy. Ale nevím, jak se vepředu ve finále závodilo, tak těžko říct.“
V závodě měl drsný pád váš týmový kolega Yves Lampaert, když jel po vyasfaltované části vedle kostek. Cyklisté i cyklistky jsou za to od fanoušků kritizováni, někteří by dokonce byli pro tvrdé tresty. Co byste takovým fandům vzkázal?
„Asi by je měli nechat, aby si to sami vyzkoušeli jet. Ale to je právě ten rozdíl, když je Roubaix suché a mokré. Když je mokré, tak jiná cesta, než jet po kostkách, není. Ale když je to suché, tak cestičky vedle kostek jsou. Já to třeba vyhledávám, ale ne všichni to tak dělají. Tam víte, že máte trochu větší riziko defektu. Ale ono si moc nevyberete, já jsem v neděli píchnul jednou na silnici a podruhé přímo na kostkách. Ale když to tam je... To by tam museli dát zábrany, a to se nikdy nestane, to by bylo 500 kilometrů zábran.“
Na některých vyasfaltovaných místech vedle kostek už ale jsou zábrany i nyní, že?
„Ano, a tam chápu, že bychom jezdit neměli. Ale pokud to jsou normální sektory... Ono to taky není tak, že by to bylo jak polňačka a kostkám jsme se tam úplně vyhnuli. Na to si na chvilku najedete a pak se vracíte na kostky, protože tam jsou díry, kameny. Ulevíte si fakt jen na chvilinku. Ale po tolika kilometrech tak náročného závodu už prostě chceme všichni aspoň trochu tělo pošetřit.“
Ještě asi nebyl velký prostor v týmu zhodnotit klasiky, v každém případě to letos nebude nijak optimistické. Může to třeba ještě tuto neděli napravit pódiovým umístěním na Lutych - Bastogne - Lutych Julian Alaphilippe?
„Je jasné, že to může trochu napravit. Ale nic to nezmění na tom, že kostkové klasiky se nám vůbec nepovedly, tam jsme nezajeli nic. Což je obrovská škoda, protože všichni jsme byli v zimě skvěle připravení, než začaly patálie se všemi těmi nemocemi, zraněními. Je to obrovská škoda, ale musíme se s tím srovnat. I tohle ke sportu patří. Několik let po sobě se nám dařilo, klasiky jsme ovládali, ale letos ne. Někdy to holt přijít muselo. Ale mrzí nás to, teď na Roubaix jsme všichni doufali a věřili jsme tomu, že zajedeme dobrý výsledek. I před závodem jsme byli všichni zpět na úrovni, kde jsme měli být celé jaro.“
Co se tedy pokazilo?
„Na formu se nemůžeme vymlouvat, všichni na tom byli dobře, materiálně bylo všechno zajištěné, jak mělo. Ale v závodech musíte mít i štěstí. Tim Declercq píchnul třikrát, Davide Ballerini měl defekt ve špatný moment. Kasper Asgreen spadl, já jsem spadnul, měl dva defekty, Florian Sénechal šel taky k zemi. Na druhou stranu se naštěstí nikomu nic nestalo. Ale my chceme vyhrávat a bojovat o dobré výsledky.“
Témata:
sport, kostky, cyklistika, Julian Alaphilippe, Zdeněk Štybar, Belgie, Paříž, Amstel Gold Race, sprcha, Roubaix, Lutych, Philippe Gilbert
