Od začátku reprezentační kariéry byl považovaný za velkou naději českého baseballu. Olomoucký rodák Martin Schneider se však příležitosti nakouknout do nejslavnější zámořské ligy nedočkal. „Umřel bych pro tu šanci. Ale teď jsem se dostal na WBC,“ usmál se šestatřicetiletý hráč po návratu z kvalifikačního turnaje v Regensburgu, kde proti Španělsku famózně nasměroval národní tým za výhrou a historickým postupem na nejprestižnější turnaj světa. Profesí hasič si tedy na březen zamlouvá dovolenou, aby se mohl ve skupině v Tokiu utkat s těmi nejlepšími hráči. „Dostali jsme se do jiného vesmíru,“ líčil.
Oslavy po výhře 3:1 nad Španělskem byly určitě hodně bouřlivé.
„Bavili jsme se. Zpívali, tancovali. Byl tam celý tým, kromě pár kluků, kteří museli jet domů z rodinných důvodů nebo kvůli pracovním povinnostem.“
Postup se povedl přes favorita, se kterým jste prohráli na úvod kvalifikace. V čem to bylo jiné?
„Dostali jsme strašně nařezáno (7:21). Ale všichni viděli, že i když jsme inkasovali 21 bodů, nevzdali jsme se. Já jsem po prvním zápase se Španělskem věděl, že to celé vyhrajeme. Protože konec zápasu ukázal mentalitu a sílu týmu. Od té doby jsme se vezli na vítězné vlně.“
Zvládl jste luxusně 85 nadhozů a moc se vám ze hry nechtělo, že?
„Kdybych mohl, budu tam třeba 140 nadhozů, ale taková byla pravidla. Míňa (Marek Minařík) to zavřel takovým způsobem, že jsme se dostali tam, kde jsme.“ (usmívá se)
V březnu se představíte v základní skupině WBC v Japonsku proti domácímu týmu, Jižní Koreji, Číně a Austrálii. Co tomu říkáte?
„Nevěděli jsme, do které skupiny spadneme. Ale to, že pojedeme do Japonska, budeme hrát s domácím týmem v Tokyo Dome pro 60 tisíc lidí, je mimo mé chápání. Neskutečně se na to těším, pokud se do týmu dostanu. Pak bych si tohle pamatoval celý život. Budu celou zimu makat. Tuším, že se blíží nejbrutálnější off season mé kariéry.“
Přitom jste po loňském ME říkal, že reprezentační kapitolu uzavřete. Co se od té doby změnilo?
„Uznal jsem, že ještě není u konce. Manažer Cháďa (Pavel Chadim) mi volal a nebylo to pro mě úplně těžké rozhodování. Řešil jsem, jestli vůbec dostanu volno, protože v práci jsme měli problémy s početním stavem, ale nakonec to dopadlo dobře. Teď jsem si okamžitě zabookoval dovolenou na celý březen.“
Takže odchod z baseballového prostředí nehrozí?
„Dokud mě někdo nebude muset na první metu dovézt na vozíčku, hrát baseball budu. Je to nejlepší hra na světě, je to celý můj život.“
Už vám vlastně došlo, čeho jste ve středu večer dosáhli?
„Je to neuvěřitelné. Pořád nejsem schopen si uvědomit, co se stalo. Přemýšlím nad tím, bavím se o tom s lidmi a vždycky mi začnou téct slzy. Už druhý den. (usmívá se) Je to neskutečné, satisfakce je to obrovská za to, co jsme tomu já i celá rodina obětovali. Je to strašně krásný pocit, ale myslím, že je to dílčí úspěch. To, že jsme někam postoupili, je fantastické, ale my tam nejedeme na výlet, vyfotit si Tokio. Jedeme udělat úspěch.“
Čím to bylo, že jste v zápase o všechno předvedl na kopci takový výkon?
„Já tyhle těžké zápasy potřebuju, chodit do nich pod tlakem. Moje doména jsou rozhodující mače, vím, že v nich jsem nejlepší. Utkání o všechno mě baví nejvíc a vždycky se na ně těším.“
Dá se to srovnat s tlakem, který zažíváte v civilním zaměstnání coby hasič?
„Svým způsobem je to stejné. Člověk se stále musí soustředit, věřit svým schopnostem, ale taky lidem okolo. V práci, když se něco posere, lidé okolo mi mohou zachránit život. V týmu je za mnou dalších 25 lidí, kteří jsou schopní mě vytáhnout z průšvihu a vyhrát zápas. Je to styl života, který zbožňuju.“
O vás se říkalo, že jste měl naději dostat se do zámořské soutěže, ale nevyšlo to. Jak to vnímáte s odstupem času?
„Je to hrozně těžké nad tím přemýšlet. Během zápasů se mě soupeři ptali: Za koho jsi hrál? Za koho jsi podepsal? A já na to: Za nikoho, hraji v Česku…“
Mrzelo to?
„Umřel bych pro tu šanci, abych ji mohl dostat. Ale teď jsem se dostal na WBC.“
A vrcholem bude možná zápas proti Japonsku s hvězdným Shoheiem Ohtanim.
„Je to frajer, který háže a pálí, takže máme něco společného. (směje se) Dáme si battle, kdo bude lepší.“
Nerozklepou se vám kolena?
„Vím, že ostudu neuděláme. Popereme se o to, abychom postoupili ještě dál.“
Tuhle mentalitu vám vštípil kanadský kouč Mike Griffin, že?
„Ukázal nám směr, kterým se máme posouvat. Dal nám zámořskou mentalitu – i když stojíme proti profesionálům a nejlepším hráčům na světě, všichni mají dvě ruce a dvě nohy a my je můžeme porazit.“
