Nezmar Jaroš musel na sedmou operaci: Ale prst je pěkně zašitý, říká
Do nemocnice ve Vysokém nad Jizerou původně mířil jen na návštěvu se svými kalendáři jako dárkem. Přátelská kontrola u zástupce primáře ale odhalila, že horolezec Radek Jaroš potřebuje ještě jednu operaci zbídačených nohou, omrzlých na jaře 2012 na Annapurně. „Myslím, že byla poslední,“ věří Jaroš, který má stále v plánu v červnu odletět na K2.
Je to na první pohled nekonečné martyrium. Krutá cena, kterou Radek Jaroš zaplatil za předloňský úspěch na Annapurně, stále není zcela splacená a úroky naskakují. Pán třinácti osmitisícovek navzdory sedmé operaci během roku a půl dál bojuje o svou Korunu Himálaje.
Proč byla nutná ještě jedna operace?
„Ta předchozí, na které jsem byl 13. října v Novém Městě na Moravě, se bohužel úplně nepodařila. Koncem listopadu už jsem plánoval plnohodnotně trénovat a nohu úplně normálně zatěžovat. Ale začátkem ledna jsem to ještě neměl zhojené. Kost v ráně byla poměrně blízko povrchu. A když jsem se stavil ve Vysokém nad Jizerou, kde jsem plánoval čtyřdenní soustředění na běžkách, druhý den jsem šel na operaci.“
Jak se to přesně seběhlo?
„Stavoval jsem se tam za zástupcem primáře Jirkou Paroulkem, nesl jsem mu jako poděkování kalendáře. Přitom jsme zjistili, že se rána nehojí, a dohodli jsme se na operaci.“
Věříte, že už byla skutečně poslední?
„Já si myslím, že jo. Samozřejmě jsem si to myslel už i párkrát předtím. Je to sedmá operace… Ale je to kryté antibiotiky, prášky na ředění krve. Prst je zašitý pěkně. Byl jsem už i na vyndání stehů. Pro mě tím po třech měsících a celkově skoro dvou letech začíná nová etapa, nové uvedení do provozu. Strašně se těším. Byl to další ztracenej čtvrtrok kulhání a trápení.“
Musíte ještě používat berle?
„Berle teď na delší vzdálenosti používám pořád. Možná i proto, že jsem hodně brzo odkládal berle, jsem měl problémy. Zatěžoval jsem víc pravou stranu, a proto jsem kulhal. Minulý rok mě bolelo tříslo, zadní stehenní a hýžďový sval. Chodím i na rehabilitace k profesoru Kolářovi. Řekl mi: Máte zlomený pátý obratel. Asi ještě něco z mládí. Ale že to bude dobrý…“
Neměl už jste někdy černé myšlenky, že plánovanou cestu na K2 nestihnete?
„Samozřejmě do toho můžou vstoupit jiné komplikace. Rozbijete si hubu na kole, s tím se kalkulovat nedá, to nemá cenu řešit. Ale už si říkám, že K2 je jiná než Gašerbrum, kde je vzdálenost mezi základním táborem a stěnou třináct kilometrů a převýšení kilometr a něco. To je velká makačka na fyzičku. Neříkám, že to na K2 bude lehké. Ale je to kratší vzdálenost, K2 je spíš techničtější. V uvozovkách slabší fyzička by se dala omluvit. To neznamená, že tam pojedu fyzicky nepřipravený.“
Jak na tom budete pracovat?
„Koncem února dělám na Vysočině Vy na Studnicích ředitele čtyřiadvacetihodinového závodu na běžkách. Budu čtyři měsíce bez tréninku, ale dám si to patrně s partnerkou ve dvojici. V půlce března plánuju jet na deset dní na kola do Toskánska a začátkem dubna zase na kola na Mallorku. A na březen ještě s přítelkyní domlouváme zájezd do Norska na běžky.“
Kdy se chystáte na K2?
„Už jsem zjišťoval letenky. Domluvil jsem se s klukama, že všichni odletíme 7. června do Peru na Huascarán. Cílem a ideálem je postavit stany na vrcholu jižního Huascaránu, který bez 150 metrů měří 7000 metrů, a přespat tam alespoň dvě noci. Pak se vrátit do republiky a sedmadvacátého června máme letenky směr Pákistán…“
