Horolezec Radek Jaroš má za sebou dvacet let dřiny, díky které se jako patnáctý v historii postavil na všech čtrnáct osmitisícových vrcholů, aniž by použil přídavný kyslík. Z pákistánského pohoří Karákoram, kde před dvěma týdny slezl druhou nejvyšší horu světa K2 (8611 metrů) se vrátil s přesvědčením, že o osmitisícovku se už nikdy pokoušet nebude.
Na závěr svého velkého projektu se Radek Jaroš dočkal odměny. Při páté návštěvě mu obávaná K2 otevřela okno krásného počasí a na vrchol vystoupil téměř sprinterským tempem. Znovu to ale bylo vysilující dobrodružství, které musel Jaroš navíc zvládnout bez jedenácti a půl článku prstů na nohách, jež obětoval předchozí expedici na Annapurnu. České výpravě pomohly příznivé podmínky. I tak si ale hora vzala život španělského horolezce Miguela Angela Pereze Alvareze.
Těsně po vrcholovém výstupu jste říkal, že ještě nemáte myšlenky na bilancování, co teď?
„Na jednu stranu se mi zdá, že je to normální. Když se zamyslím a přijde esemeska s gratulací, tak si myslím, že to normální není. Když je patnáct lidí na všech čtrnácti vrcholech, tak to něco znamená.“
Co to znamená pro vás?
„Já jsem začínal s lezením relativně pozdě, v osmnácti letech. Když jsem přišel na moje první poslední slanění, kterým vždycky končí horolezecká sezona, byl jsem mladý ucho a v koutě běžel film o výstupu Petera Habelera s Messnerem na vrchol Everestu bez kyslíku. Trvalo mi to dvacet let, je vidět, že je to něco zajímavého, zvláštního. Takže se k těm legendám nějakým způsobem přiblížil.“
Považujete se za legendu?
„To jsem si naběhl… Tyhle věci musí hodnotit někdo jinej. (Vedle sedící kolegové z expedice hlásí – Martin Havlena: „Je to legenda!“ Jan Trávníček: „On na to přijde….“) Je to pro mě strašně úžasný. Mohla by to být výzva všem. Je to píli, o chtění, o víře, touze někam jít, někam směřovat. I když tu nemáme ani Himálaje, Andy, Alpy. I z Vysočiny, kde máme kopec pět set metrů vysoký, se to dá dokázat, když má člověk cíl. Nemusí to být himálajský sportovec, je to na každém člověku, který za tím půjde. Jestli chceš, dokážeš to.“
Jaká to pro vás byla expedice?
„Pro mě byla trošku složitá v tom, že to byl ostrý start a ostrý test po těch omrzlinách. Takže spoustu věcí pro mě bylo nových, obavy o ty prsty, o to, jak budou nohy fungovat. Všechno to klape úžasně, to bylo super.“
CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE V SOBOTNÍM VYDÁNÍ DENÍKU SPORT
