Radek Jaroš z plic ještě stále vykašlává pekelnou dřinu, kterou podstoupil při cestě na vrchol K2 a neméně náročném návratu. V neděli pozdě večer se jako první z českého týmu dostal do základního tábora a přijal symbolickou Korunu Himálaje vyrobenou z pivních plechovek. „Přiznám se, že mi to úplně nedošlo,“ říkal vydýchaným chraplákem do satelitního telefonu.
Místo vychutnávání zážitku z dokončení svého odvážného projektu, stát bez použití přídavného kyslíku na vrcholu všech čtrnácti světových osmitisícovek, Radek Jaroš v základním táboře K2 vstřebává drtivou únavu z víkendového dobrodružství, které absolvoval s parťáky Janem Trávníčkem a Petrem Maškem. Má za sebou extrémně náročný podnik a několik nocí bez odpočinku.
Můžete popsat, co jste při výstupu prožíval?
„Poslední výškový tábor jsme měli ve výšce 7800 metrů, to je kousek pod drtivou většinou osmitisícovek. Před výstupem jsme měli za sebou dvě tři bezesné noci. Třetí výškový tábor byl úplně zničený. Zprovoznit ho trvalo tři hodiny. Vykopat zasypaný tábor ze sevření sněhu a ledu je mnohem těžší.“
Co se tam stalo?
„Když jsem otevřel stan, zjistil jsem, že v něm stojí deset centimetrů vody. Musel jsem rozřezat dno nožem, aby to odteklo. Bylo to takové ledové království, k přežití, ale ne k odpočinku, abychom pokračovali dál. Nakonec jsme pokračovali.“
Aspoň že počasí vám víceméně přálo.
„Samozřejmě jsme měli na počasí obrovské štěstí. Bez toho by to nešlo. Po patnácti dnech bylo posekáno. Přitom třeba na expedici v roce 2003 jsme na K2 jenom v základním táboře strávili šedesát dní. A vůbec jsme se neflákali. Byli jsme tenkrát devětkrát v sedmi tisících a výš a ještě pak třikrát na Broad Peaku, včetně vrcholu. Dnes kroutím hlavou, jak to bylo možné. Asi jsme byli mladí a neklidní.“
Cesta na vrchol vám trvala šestnáct hodin...
„Někdo říkal šestnáct, ale kdyby se to bralo i s návratem, tak to bylo dvaadvacet hodin. Odehrává se to v takzvané zóně smrti, která je někde nad sedmi a půl tisíci metry, kde je každý pohyb neskutečně těžký. Každé rozhodnutí je neskutečně těžký. Na Petru Maškovi bylo vidět, že je horolezecky v prdeli.“
V jakém smyslu?
„Byl dezorientovaný, v podstatě nás téměř nepoznával, ani v čase se neorientoval. Já ho začal prosit, aby se otočil, aby sestoupil. On to po nějakých pár rozhovorech akceptoval, otočil se a začal sestupovat. Což bylo strašně zodpovědný rozhodnutí. Kdyby s námi šel dál, pro nás by to byla komplikace a pro něj časem boj o život.“
Jak vám bylo, když se během výstupu zhoršilo počasí?
„Samozřejmě je to komplikace nejenom fyzická, ale hlavně mentální. Nevíš, jestli se to bude zhoršovat dál, nebo nebude. Když se v hokeji pokazí led, tak se přeruší zápas. Když se tady pokazí počasí, zápas se přerušit nedá. Jediná varianta je, že se můžeš otočit a co nejrychleji jít dolů. Nad mrakama začne pofukovat a může být přes dvě stě bouře a ty to nevíš. Rozhodnout se v tomhle okamžiku je strašně důležité. Nejde o výsledek, jde o život. Není to o tom, jestli to skončí jedna jedna nebo nula nula. Tady by prohra byla absolutní.“
Co se dělo pod vrcholem v riskantním místě zvaném Butylka neboli Bottleneck, nad kterým visí nebezpečný ledový serak?
„Byli jsme takhle vysoko pod ním už v roce 2001. To byl v děsivém stavu, horším než teď. Musíš být fatalista, když tam pod to lezeš. Když tou cestou jdete o půlnoci, ze začátku je to po holém svahu a všude kolem se válí obrovské kusy ledu, které váží od pěti po pět tisíc kil. A ty míříš proti tomu, odkud to padá. Nehledě na to, že se pod Bottleneckem seklo tentokrát víc lidí a strávili jsme tam možná čtyři hodiny. Takže si říkáš: Třeba má letos rychlík zpoždění...“
Dá se popsat, jak fyzicky náročné dobrodružství to bylo?
„Ten den je strašně vysilující mentálně i po potravinové stránce. Došlo nám pití, takže to bylo vysilující. Asi slyšíte, jak jsem párkrát do telefonu zakašlal, ten můj chraplavý hlas. Když jsem přišel do tábora, Miska (Petr Mašek) mi musel sundat boty, mačky. Já jsem padl do stanu, převrátil jsem se na stranu do spacáku a takhle jsem se prokašlal k druhému ránu. Horolezectví je i v tomhle jiné. Po výkonu nejste hned v rukou masérů.“
Už jste si v hlavě srovnal, že se vám konečně splnil váš cíl stát na všech světových osmitisícovkách?
„Přiznám se, že úplně ne. Mě tohle párkrát napadlo během cesty nahoru, že se zadaří. V tom okamžiku se mi začaly drát slzy do očí, tak jsem se zakuckal. Snažil jsem se, aby si toho nikdo nevšimnul. Sto metrů od vrcholu nevíš, že tam budeš. Na vrcholu jsem byl tak koženej... Já si myslel, jak si to užiju, ale vůbec jsem toho nebyl schopen. Nebylo v mých silách si to nějak užít. Myslím, že se to stane, až projdeme letištní bránou a budou tam lidi. Když jsem přišel do základního tábora, tak pro mě měli oslavu, dostal jsem královskou himálajskou korunu, to bylo skvělý. Ale zatím jsem v takovém stavu, že není čas si to uvědomit a užít.“
