Fyzioterapeut Kolář o sportu i stresu: Potřebujeme ho. Posiluje naši odolnost | iSport.cz
20. června 2021 • 20:00

Fyzioterapeut Kolář o sportu i stresu: Potřebujeme ho. Posiluje naši odolnost

Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Paráda, Lukáši! Famózní judista Krpálek získal pro Česko už třetí zlato z Tokia!
Fantazie! Češi mají druhé zlato, z tokijských peřejí ho vylovil kajakář Prskavec
VŠECHNA VIDEA ZDE

Spoustě sportovců zachránil kariéru. A nejenom jim. Svůj život zasvětil pomoci jiným. Profesor Pavel Kolář, světoznámý fyzioterapeut, aktivně působí i na poli osvěty. Ve své poslední knize, Posilování stresem – cesta k odolnosti, se snaží upozornit, že stres není jenom nebezpečný, ale díky němu se mohou lidé stát silnější. „Je potřeba mít správný balanc mezi strastí a slastí,“ upozorňuje uznávaný odborník, jenž dlouhodobě propaguje zdravý životní styl.



Jeho povídání můžete vydržet poslouchat hodiny. O životě dokáže vyprávět poutavě. Spoustu svých myšlenek teď sepsal i do nové knihy, v níž ale nechce radit. „Je to spíše k zamyšlení. Má dávat otázky, co se děje v rámci biologické přirozenosti,“ vypočítává profesor Pavel Kolář.

Hlavním motivem je odolnost. Což je v době covidové zvlášť důležité, že?
„Tahle kniha nevznikla nejenom kampaní Silnější pro život, kterou jsme rozjeli ve spolupráci s Českým olympijským výborem, ale odráží se v ní i moje životní zkušenosti z nemocnice, se sportovci. Covid tomu pootevřel vrátka. Je to i o imunitě celé společnosti.“

A ta je jaká?
„Ukazuje se, že jsme křehčí, než bychom měli být. Na tom se projevuje blahobyt, který nám přinesla doba po druhé světové válce. Nemusíme prožívat žádné krizové situace, máme veškerý komfort. Na přirozené stresory, které člověka doprovází celý život, jsme se začali dívat jako na něco nebezpečného, co nás ohrožuje. Stres vnímáme pejorativně, že způsobuje všechny nemoci. Jak tělesné, tak duševní.“

Což tak není?
„Ano, ale je otázkou, jak dalece něco děláme vůči tomu, abychom proti němu byli trénovaní. Stres patří do našeho života, potřebujeme ho k tomu, abychom měli větší toleranci vůči zátěži, která nás běžně obklopuje. Musíme se adaptovat, abychom měli vůči tomu větší toleranci. Stresory jsou všude kolem nás – chlad, vedro, hlad, bakterie, viry. Jde o to, že se musíme umět s nimi vypořádat nejenom medicínskou praxí, ale i díky našemu organismu. Máme v sobě adaptační procesy, které umožňují mu vzdorovat. Ale k tomu potřebujeme adaptaci.“

Pavel Kolář jako součást olympijské výpravy
Pavel Kolář jako součást olympijské výpravy

Jak přesně to myslíte?
„Se stresory se musíme do určité míry potkávat. Jenže my před nimi stavíme bariéru – právě díky komfortu. Všude můžeme dojet autem, v něm máme klimatizaci, netrpíme hlady. V tom vyrůstají i naše děti. Pořád něco dezinfikujeme, na všechno používáme antibiotika. Takže se nesetkáváme s potřebnou mírou stresorů, abychom se adaptovali. A stáváme se křehčími. Stejně jako nejsme konfrontováni s psychickým stresem jako v minulosti.“

Jakým třeba?
„To byla smrt, strach z války, nemoc, úmrtí v rodině. To byly běžné věci, se kterými se člověk musel vypořádat. Stres, který se vytváří dneska, je umělý. Rozbitá žárovka, pračka nebo to, že nemáme vyplněné daňové přiznání. Stresem se stává něco jiného. I díky komfortu a blahobytu jsme křehčí a méně odolní. A pak stačí malý otřes, což covid z hlediska historie byl, a máme vůči němu nízkou odolnost. Čím bohatší stát, neznamená, že jsou v něm lidé šťastnější. Je to také tím, že v poměru strast a slast preferujeme hlavně slast. Snažíme se žít v maximálním uspokojení, a když přijde strast, nejsme na nic připraveni, kolabujeme. S tím souvisí i nárůst duševních onemocnění. Je tedy potřeba diskutovat o příčinách. Jde i o resilienci, tedy odolnost celé společnosti.“

O tom všem se lidi dočtou?
„Knížka nemá radit. Spíše je k zamyšlení, dává otázky, co se děje v rámci biologické přirozenosti. Už od dětského věku je důležité, abychom měli i nějakou strast. Nejenom slast. Musí v tom být rovnováha. Dítě má mít odměnu, ale i trest. Je potřeba respektovat biologické principy. Musíme respektovat smyslové funkce, každá má nějaký účel. Kdežto my to výrazně oslabujeme.“

Od toho tedy název Posilování stresem?
„Je to i takové zamyšlení, co stres vlastně je. V našem životě je třeba mu dát lepší jméno i pohled na něj. Stres není jenom to, co nás poškozuje. Ale zároveň nás posiluje. Dává nám sílu. Je důležité volit přiměřenou míru stresorů. Není důležité běhat maratony, nebo se potápět v minus dvaceti. Ale přirozená míra stresu, který bolí, je vhodná. Už od dětského věku je důležité umět překonat bolest.“

Někteří rodiče jsou přecitlivělí, čímž tedy dětem spíše škodí, že?
„Je přirozená vlastnost matek vychovávat děti v maximálním komfortu. Nabízím otázky, diskusi, nechci nikomu něco kázat. Jde o to, že chci upozornit na to, že my dneska máme větší stres z toho, že si dítě odře koleno, než že bude otylé a v devatenácti bude diabetikem. Jde o princip uvažování. I jako dítě musím umět potlačit nepříjemnou situaci. Na jedné straně je důležitá láska, mazlení, ale i strast patří k životu. Pracuju v nemocnici a vidím, že kolem nás je čím dál více lidí, kteří spoléhají na to, že jim pomůže systém, medicína. Vidím tam i stovky biomatek, které nedají na dítě skoro sáhnout. Ono je tak opečovávané, že nemá žádný kontakt se stresovou situací a strastí. To je něco, co podle mého deformuje jeho přirozenost.“

Odkdy se tomuto tématu takhle intenzivně věnujete?
„Všechno souvisí i s mojí dlouholetou praxí, životní zkušeností. Dneska už nemáme šanci se potkávat se stresory jako dřív. Proto je obrovsky důležitý sport. Při něm si posilujeme odolnost. Děti to dneska, bohužel, řeší tak, že hrají na počítači, stres zapíjí kolou a zajídají ho. Obezita je obrovské téma, které nás do budoucna bude hrozně ohrožovat. I generačně.“

Jak to máte se stresem vy?
„Málokdo pochopí tuhle filozofii, když si nesáhne na dno. Tím, že jsem dělal sport, jsem to poznal několikrát. Někdy musíte překonat sám sebe, poznat svoje tělo, možnosti. Dnešní děti a mladí lidé uhýbají z nepohodlí. Zkušenosti vám dávají sport i studium. Když chcete složit zkoušku, musíte prostě někdy být v noci u knížky, přitom se vám od půlnoci chce spát. Ale někdy je potřeba to v sobě překonat. A poznat velké nepohodlí.“

To jste asi musel i vy během psaní…
„Dával jsem si budíka na třetí hodinu, od čtyř už jsem psal. Třeba do pěti odpoledne. Nechtělo se mi, nebavilo mě to, ale jsou chvíle, kdy se člověk musí kousnout. Nebo řeknu příklad – kamarád chtěl udělat přes víkend puťák pro děti. Že se během covidu dlouho neviděly, tak něco podniknou. Ale více než polovina rodičů to zrušila, protože děti budou spát pod širákem, což je nebezpečný, navíc mohou chytit klíště, odřou se o skálu, nebo se může něco stát. Ale to se může vždycky! Třeba vás porazí auto… Jakmile se budeme snažit riziko stoprocentně omezit, není to přirozené. Bez toho, aniž by si dítě lízlo podlahy, nezíská odolnost. Úzkostlivost je někdy přehnaná a nedává prostor, aby se děti přirozeně potkaly se stresem.“

Co dalšího vám při pohledu na dnešní společnost běží hlavou?
„Tělesné zdraví je orientované na nás samotné. Abychom byli mladí, zdraví, krásní, žili dlouho. Všechno se koncentruje na vlastní ego. Stejně jako v přístupu k duševnímu zdraví. Vidíme trendy v psychologii – že se člověk musí mít rád, podívá se do zrcadla a tam vidí toho, koho miluje… Ovšem chybí přesah do komunity. Žijeme přece v nějakém společenství. Pomáhat je normální.“

Nemáte pocit, že vy se pro druhé rozdáváte až moc?
„Přijde mi to přirozené. Je spousta věcí, které mi nejsou lhostejné. Nechci radit, ale otevírat témata. Hrozně důležitý je pohyb, abych pochopil svoje tělo. Na medicíně je móda, že se omezuje tělocvik. Kdybych nebyl proděkanem, tak je zrušený i na naší lékařské fakultě. Ovšem pohyb je klíčový, má to i sociální význam, člověk se vidí z druhé strany. Když při imatrikulaci vidím, jak studenti v prvním ročníku dávají ruku děkanovi, tak mi stačí se na ně podívat, jak jdou, jak se pohybují… Je velké procento dětí, které vůbec nemají za sebou pohybovou zkušenost. Navíc kolik z nich je obézních! Je na nich vidět, že seděly jenom u počítačů. Jdu studovat medicínu a mám 120 kilo? To je protimluv… Aspoň z mého pohledu. Organismus sám pomáhá v léčbě, ale nejdřív ho musím poznat. Druhá věc je, že musím umět i správně odpočívat. Také to mě život naučil.“

Očima Lukáše Krpálka

(Olympijského vítěze a dvojnásobného mistra světa v judu)

Nelítám dětem za zadkem

„Už se těším, až si knížku profesora Pavla Koláře přečtu. Taková témata mě zajímají, zvlášť jako sportovci se se stresem potkáváme velmi často, je důležité ho mít pod kontrolou. Souhlasím s ním, že díky sportu lze spoustě problémů předejít. Pokud jde o to, jaký jsem táta, tak to není tak, že bych děti jenom hodil do vody a plavte… Ale zase nejsem člověk, který by jim lítal pořád za zadkem a neustále se o ně obával. Možná i proto měla naše Marianka rozbitou hlavu, Tonda si sedřel nohy o pískovec tak, že to vypadalo příšerně. Snažíme se, aby se samy naučily to, co jde. Není optimální být přecitlivělý.“

Vstoupit do diskuse
0

Letní olympijské hry Tokio 2020

Letní olympijské hry 2021 se v Tokiu konají od pátku 23. července do neděle 8. srpna. Na olympiádě se rozdá přes 300 sad medailí, česká nominace čítá 116 jmen.

Olympijské hry ONLINE Program LOH Výsledky Češi na LOH Česká olympijská kolekce Sporty a disciplíny Průvodce OH Tokio 2021 Basketbal na LOH 2021 Tenis na LOH 2021 Olympijské symboly Historie OH

Čeští medailisté v Tokiu: Lukáš Krpálek (1. místo), Jiří Prskavec (1. místo), Jiří Lipták (1. místo), David Kostelecký (2. místo), Lukáš Rohan (2. místo), Alexander Choupenitch (3. místo) ~ Medailové pořadí LOH 2021

Tenisové vybavení * Tenisové rakety * Tenisové míče na Heureka.cz

Články odjinud


Články odjinud