Novák dal vale judu i aikidu. Ke capoeiře ho přivedla uvolněná atmosféra
Nejen fotbalem živa jest Brazílie. Druhý nejpopulárnější sport v největším a nejlidnatějším státě Jižní Ameriky se nazývá capoeira. Umění, které v sobě kombinuje prvky boje, tance a akrobacie má i v Česku zdatného popularizátora. Lukáš Novák vede už nějaký ten pátek Vem Camará Pardubice, především vyhrál čtvrtý ročník sportovně-společenské akce Díky, trenére. „Vůbec jsem s tím nepočítal. Bylo pro mě ctí, že jsem se dostal do finále a mohl veřejnosti představit odvětví, které miluji,“ řekl tehdy Novák, který nyní pro projekt Díky za VZPruhu (Všeobecné zdravotní pojišťovny) připravil pohybovou výzvu.
Nováka bojové sporty vždycky přitahovaly. Na základní škole zkoušel judo, na střední pro změnu aikido. Právě v tu dobu získal kontakt na člověka, jenž v Hradci Králové capoeiru cvičil. Zavolali si, trénovali spolu, častěji a častěji... Jednoho dne se připojili ke světové asociaci a založili klub. „Tréninky na judu i aikidu byly strohé, disciplína se na nich brala příliš vážně. Na capoeiře to bylo o něčem jiném. Atmosféra byla uvolněná,“ objasňuje důvody přestupu oblíbený kouč. „Radost, volnost a improvizace, to je pro mě capoeira.“
Wikipedia popisuje toto sportovní odvětví jako kulturní fenomén, obsahující svébytné bojové umění, připomínající pohybovým stylem tanec s akrobatickými prvky, doprovázené původní hudbou. „Krásná je, že si v capoeiře člověk najde, co má rád,“ míní Novák. V pardubického klubu tak najdeme dobré sportovce, kterým je však hra na hudební nástroje cizí a při zpívání neexcelují. Další skupinu tvoří šikovní umělci s téměř operními hlásky a virtuózním ovládáním instrumentů, ale pohyb si osvojují pomaleji. „Správný capoeirista by měl zvládat všechno. Jedni se učí od druhých. Minimálně se o to pokoušejí.“
Ideální je začít okolo pěti let. Nejmenší děti se ve Vem Camará promění ve zvířátka. „Učíme je základní pohyby formou her. Musejí vstřebat, že občas koukají na druhého hlavou dolů,“ směje se Novák. Podobný pohled mu připadá přirozený. „Jde spíše o nezvyk,“ soudí. Správný capoeirista prý během nácviku přemetů a salt často překonává strach. „Pokud je vidět, že se bojí, je třeba na cvicích pracovat postupně,“ vysvětluje trenér. Nejprve se zkouší výskoky, dopady na měkkou žíněnku, kotouly vzad… „Je to jako u čehokoli jiného. Na kole někdo taky umí hned a někomu to trvá déle.“
V každém capoeiristovi by měl být kus herce. „Bez exhibicionismu se těžko obejdete,“ sděluje Novák. Členové klubu totiž jezdí na různá vystoupení po Česku i do zahraničí, na nichž zpívají, tančí a předvádějí nadšeným divákům akrobatické kousky. Kdykoli sám někam cestuje, hledá jako první oddíl capoeiry. „Napíšu jim, jestli můžu přijít na trénink. Tak vznikají skvělá přátelství,“ zdůrazňuje kouč. Jeden příklad za všechny: návštěva Východočechů v Nottinghamu a následný pobyt Angličanů v Pardubicích.
Na vyznavače tohoto odvětví čekají vedle vystoupení i regulérní závody. Nejde však o klasické souboje jednoho proti druhému, ale o hru s tím druhým. „Musíte být neustále ve střehu, sledovat pohyby soupeře a přizpůsobovat jim svou strategii. Ideálně i šikovně zaútočit, pokusit se protivníka vyvést z rovnováhy a překvapit jej,“ vypravuje Novák. Capoeiristé jsou flexibilní. „Dokáží rychleji reagovat. Během tréninku se naučí poslouchat rytmus i základy portugalštiny,“ přidává zajímavost.
Doba pandemie nepřála sportu ani umění. „Snažili jsme se situaci nějak přežít, cvičili jsme online, bez zpěvu a bez hry. Drhlo to,“ přiznává Novák. Nyní už se naštěstí i pardubičtí capoeiristé začínáme osobně scházet, ale je jich méně. „Loni jsme v základně měli okolo sedmdesáti členů, teď se jich vrátilo zhruba čtyřicet,“ uvádí trenér. Přesně to spočítáno nemá, zatím šlo o oťukávání, příliš neřešil docházku. „Jádro ovšem zůstalo. Postupně se určitě dáme dohromady a v září nastoupíme v plné síle,“ dodává odhodlaně.
