Pavoučí muž, který dokáže nemožné. To je Adam Ondra, globální superstar sportovního lezectví. Prvním startem majitele čtyř zlatých medailí z mistrovství světa a šestého chlapíka z tokijské olympiády v nové sezoně bude červnový Světový pohár v Praze. Ale projít si s brněnským originálem pár zajímavých fotografií a pomocí nich nahlédnout do tajů jeho magie můžete už teď.
2012 - Vidím pasti, to je moje výhoda
„Sloup ve starých skalách v Moravském krasu - moje skoro domovská oblast. Jsou to nejbližší skály od Brna, kde jsem začínal lézt a strávil tam moře času. Tahle cesta až tak těžká není, ale udělal jsem si ji výrazně těžší tím, že jsem předtím natraverzoval zhruba 15 metrů, abych se unavil. Mám to postavené tak, že ať lezu kdykoli a kdekoli, není to jen fyzický trénink. Vždy se snažím lézt i co nejlépe technicky. Není automaticky nejefektivnější lézt co nejrychleji. Pro lezce s pomalejšími svalovými vlákny je lepší se někdy na chvíli zastavit, protřepat ruce a pak pokračovat. Pro někoho s rychlejšími svalovými vlákny je výhodnější to prostě přeběhnout. Já jsem smíšený, nejsem ani výbušný typ, ani super vytrvalostní.
Adam Ondra |
|
Věk: 30 (5. února 1993 v Brně) Výška/váha: 185 cm/71 kg Největší úspěchy na MS: 2014 2x zlato (obtížnost a bouldering), 2016 zlato (O) a stříbro (B), 2019 zlato (O), 2009 stříbro (O), 2011 stříbro (B) a bronz (O), 2018 2x stříbro (O a B), 2012 bronz (O). SP: 3x celkový vítěz (2009 a 2015 O, 2010 B). ME: zlato (2019 O). OH: 6. místo (2020 kombinace). Zázemí: ženatý (manželka Iva Vejmolová), syn Hugo |
Proč jsem v porovnání se světovou špičkou extrémně rychlý? Je to zásluhou osobitého stylu založeného na tom, že umím správně přečíst cestu. Na závodech na obtížnost je pokaždé nová cesta, kterou nikdo ze závodníků předem nezná. Před finále máme jen šestiminutovou prohlídku na seznámení. Potom nás znovu zavřou do takzvané izolace, ze které nás postupně vypouštějí, abychom na sebe vzájemně nemohli koukat. Máte jeden pokus, abyste vylezli na vrchol. Stavěči záměrně dělají na cestě pasti. Mojí výhodou je, že pasti vidím, a ještě ke všemu mimořádně rychle. Zatímco ostatní na stěně občas visí a přemýšlí, já ne, protože si umím už odspodu cestu dobře zvizualizovat. Pro diváka to pak vypadá, že už jsem ji lezl.
Jak jsem se to naučil? Lezením, lezením a zase lezením. Možná nikdo toho nemá nalezeného tolik na různých místech na světě a v různých skalách jako já. Umět nalézt na neznámých skalách na první pokus co nejlepší cestu je složitější než na umělé stěně. Nejsou tam barevné chyty, jen šedá skála. Potřebujete toho nalézt strašně moc, abyste se naučil ty chyty vůbec vidět a mohl odhadovat – tenhle výstupek bude mít hranku, za tu se půjde zaškrábnout. To všechno musíte vyčíst v rámci sekund. Považuju u sebe za velkou chybu
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
