Ondra po šestém místě: Úspěch? Nezranil jsem se, bylo k tomu blízko
Téměř pět tisíc diváků na pražské Letné hnalo domácího lezce Adama Ondru. Pomohlo mu to do finále. Tam už ale druhé místo z loňského Světového poháru v boulderingu neobhájil, tentokrát skončil šestý. Sám ale rozdával úsměvy na všechny strany a hlásil spokojenost. „Asi největší úspěch pro mě je, že jsem se nezranil,“ poukazoval na problémové levé rameno. To teď chce doléčit při lezení ve skalách.
Mohlo to být opět na medaili, ale tentokrát Adamovi Ondrovi nebylo přáno. Jednak jej ještě brzdilo zraněné rameno, a ani rozestavění boulderů mu úplně tolik nevyhovovalo. Zejména pak ve finále. Pro hvězdu světového formátu to ale nebylo žádné zklamání. Co jej překvapilo, bylo, že na medaile nedosáhli Japonci, které favorizoval. První příčku z loňska obhájil Dohyun Lee.
Pro vás to tentokrát medaile nebyla, tak jak jste se svým vystoupení na SP v Praze spokojený?
„Já jsem si to užil a jsem rád, že ten jeden top, který jsem divákům dlužil, se na posledním boulderu zadařil.“
Jeden top jste zapsal, k druhému bylo hodně blízko a s ním by to nejspíš bylo mnohem lepší umístění, že?
„Řekněme, že kdybych měl zdravé levé rameno, tak jsem asi druhý. Na jedničce nebylo příjemné čelit dilematu, jestli do toho mám jít naplno a riskovat, že se zraním a pár měsíců si nezalezu. Byl to jeden a ten samý krok, ve kterém se mi to před třemi měsíci stalo. Takže jsem dal tři pokusy na půl plynu. V tom čtvrtém jsem to dal tak na devadesát procent a hned mě rameno zabolelo. Já jsem spokojený s tím, že jsem se nezranil a že můžu na skály. Myslím, že jsem podal důstojný výkon.“
Jaké ohlasy na pražské publikum jste od soupeřů posbíral?
„Ještě jsem neměl tolik času se s nimi bavit, spíš jsem byl zvědavý na to, co říkali na minulý rok. To jsem se ptal už v izolaci. Letošní ročník minimálně potvrdil, možná i předčil ten loňský. Takže myslím, že jsou všichni spokojení.“
Přišlo několik tisíc lidí. Sledujete, že obliba sportovního lezení v Česku roste?
„Určitě. Stačí si zajít na jakoukoliv komerční stěnu ve velkých městech a jsou opravdu plné. Jde vidět, že to lidi baví, a nejen děti a dospělé, ale i lidi v důchodovém věku. Takže lezení je opravdu sport téměř pro každého.“
Jaké jsou vaše plány do následujících týdnů?
„Asi největší úspěch pro mě z tohoto závodu je, že jsem se nezranil, i když to ve finále v prvním boulderu bylo velmi blízko. Takže si můžu naordinovat nějakou skalní kúru, úplně si tam levé rameno doléčit. Primárně se chci vrátit na skály a dál bych plány asi tolik nespecifikoval. Chci se teď věnovat spíš sportovnímu, výkonnostnímu lezení, protože cítím, že mám i z olympiády ještě něco natrénováno a chci toho využít.“
Na skály vyrazíte u nás nebo v cizině?
„Abych to správně zkombinoval s rodinou, tak některé skály budou tady u nás, třeba v Moravském krasu, ale některé plány jsou třeba ve Francii, Španělsku, Norsku.“
Jak se dá doléčit pochroumané rameno?
„Stačí nedělat kroky, které mi dělají problém. Konkrétně ten v jedničce, kde se mi to stalo. Stačí to nedráždit, a ono to za pár měsíců bude úplně doléčené. Podle magnetické rezonance tam pořád nějaký nález je, ale já o tom při standardním lezení vůbec nevím. Pak přijde tenhle specifický krok, kde řeším: mám to lézt, nemám to lézt, mám to vzdát? A samozřejmě před tak skvělou diváckou kulisou je blbé jít pryč (směje se), i když po každém pokusu jsem si říkal, jestli mám odejít nebo ne.“
Co bylo nejsladší ze soboty – top v semifinále v posledních sekundách a to, že jste postoupil, nebo ten poslední ve finále, že se povedl?
„Asi semifinále bylo ještě větší. Ale je to velmi podobné.“
Skalní lezení je očistná kúra, jak jste říkal, na doléčení ramene, ale asi i psychicky je to něco jiného, ne?
„Ona to není úplně dovolená, mám tam své cíle, priority, které jsou asi podobné. Dřív možná bylo skalní lezení i prioritnější oproti závodům. Letošní sezona byla čistě příprava na olympiádu. Ale teď si tam chci jak odpočinout, tak i podat nějaký výkon.“
Co kůže na vašich prstech po sobotních závodech?
„Kolegové si hodně stěžovali na prolezenou kůži. Myslím, že jak Toby Roberts, tak Manu Cornu nakonec museli lézt poslední dva bouldery s tejpkou, ale já jsem měl docela dobrou kůži.“
Japonci jako jedni z favoritů nakonec skončili pod stupni. Je to pro vás překvapení?
„Asi to je překvapení, Sorata (Anrakua) jsem tipoval jako nejpravděpodobnějšího vítěze, ale ukazuje to, že bouldering je asi trošku vabank. Za celkový dojem z celého závodu, za zásluhy bych to asi Soratovi dal, ale na posledním boulderu myslím, že jak Tomoovi (Narasakimu), tak Soratovi možná trošku i ruply nervy.“
Co znamená pro stavěče, když dva bouldery ze čtyř nikdo netopuje?
„Stavěčů je mi líto. Protože myslím, že fakt postavili krásné bouldery, ale měli smůlu. Určitě čekali, že dvojku někdo vyleze a já s Dohyunem (Lee) jsme byli hrozně blízko. Ale top jsme neudrželi. Kdyby ano, vypadalo by všechno jinak. To stejné na trojce. Sorato s Tomuou byli velmi blízko, ale prostě stavěči řekněme, že neměli tolik štěstí. Ale i tak myslím, že to tak nezajímavé finále nebylo. Na každém boulderu, i když se netopovalo, se bojovalo.“
