Ondra je na SP v Praze v semifinále. Tvářil jsem se jak kakabus, litoval
Největší hvězda nebyla daleko od vyřazení. Lezec Adam Ondra při svém rozlučkovém boulderingovém závodě na Světovém poháru v Praze na Letné z pěti kvalifikačních boulderů první tři nevylezl, až na posledních dvou zachránil postup do sobotního semifinále. „Českým divákům se omlouvám, že jsem po té pětce ani neslavil a tvářil se jak kakabus,“ usmíval se Ondra.
Pár minut po těžkém kvalifikačním boji už bylo Adamu Ondrovi veselo. V zákulisí se potkal s manželkou Ivou a synem Hugem, který ho radostně objal. „Řekl: Je to dobrý!“ líčil Ondra. Až setkání s blízkými ho vytáhlo z lehkého splínu po dramatu ve stěně.
Jaké bylo je vidět hned po závodě?
„Já jsem byl hlavně naštvaný, že potom, co jsem zatopoval pátý boulder, jsem byl takový nerudný. Nedostatečně jsem hledal manželku s Hugem v hledišti. Jak jsem došel za stěnu, tak jsem si říkal: Já jsem vůl, jsem naštvanej sám na sebe, že asi nepostoupím, místo toho, abych si to užil. Takže jsem se hnedka omlouval a bylo mi to prominuto.“
Nakonec dva topy z pěti na postup stačily, jak kvalifikaci hodnotíte?
„Bylo to takové trošku na houpačce. První tři bouldery neúspěšné, i když jsem věděl, že jednička a trojka byla hodně blízko. Pak jsem byl trošku frustrovaný, a i když jsem topoval na čtyřce a pětce, tak jsme si nemysleli, že by to na to semifinále vůbec vyšlo. Zpytoval jsem svědomí, co jsem na té trojce dělal.“
Odneslo to levé rameno
V čem byl problém?
„Šel jsem do závodu s tím, abych si hlavně nic neudělal s levým ani pravým ramenem. A hned v prvním pokusu jsem nevěděl co a snažil jsem to vyřešit tím nejnebezpečnějším způsobem. Trošku to odneslo to moje levé rameno. Vůbec nic s tím nemám, ale zrovna na ty následující minuty to rameno už nebylo tak pevné, což se projevilo tím, že jsem třikrát spadl z posledního chytu. Myslím, že kdybych neudělal ten první pokus, kterým jsem si to rameno trošku pocuchal, tak by ten poslední krok nebyl problém.“
Na čtvrtém boulderu jste předvedl svou flexibilitu. Ten vám asi do stylu sedl, že?
„Čtvrtý boulder byl relativně moderní styl, ale v takových rozporech, stání a tření, což je něco, pro co jsem se narodil. Ten boulder čtyři bych vylezl, i kdybych měsíc vůbec nic nedělal. I přesto, že mně ten boulder extrémně šel a vím, že spousta kluků by to nikdy nevylezla, tak naprosto nesouhlasím, aby se něco takového stavělo. Protože to je absolutně o tom, jak se kdo narodil, jak má kdo flexibilní ramena. Ty mám dobré, takže nic dalšího k tomu nepotřebuju. Kdo má neflexibilní kyčle, tak na tom boulderu neměl co dělat. A je dost nezáživné se koukat na kluky, co nemají flexibilní kyčle, divákům je jich trochu líto.“
Při rozhodujícím pátém boulderu jste ukázal sílu v rukách…
„Ten krok do topového chytu byl takzvaný mantl. Představte si, že byste chtěl udělat skok na hrazdě bez nohou. Je varianta s nohami a tyhle typu pohybů mně jdou. Doufal jsem, že tam najdu variantu, jak to udělat nohama za použití nějakého dalšího chytu. Ale po tom, co jsem tam pár sekund byl, pochopil jsem, že se to musí udělat čistě přes ruce, což je krok, který mi opravdu velmi nejde. Ale poslední rok se práce na mých slabých tricích vyplatila a nakonec jsem topoval.“
V boulderingu se v Praze loučíte, měl jste v hlavě, že kvalifikace může být vaším posledním závodem?
„Určitě, věděl jsem, že je velká šance, že nepostoupím. Je to hodně o tom, jak to stavěči postaví. Ale dneska ráno jsem se při rozlezu cítil hodně dobře a to mě dalo do klidu. Jediná chyba byla to mírně špatné rozhodnutí na tom třetím boulderu, že jsem se nesnažil najít nějakou bezpečnější metodu na své rameno.“
Oproti soupeřům jste absolvoval výrazně méně pokusů a více jste mezi nimi odpočíval, proč je tahle taktika pro vás efektivní?
„Myslím, že je to efektivní pro každého, ale ten, kdo nemá zkušenosti nebo je netrpělivý, tak to třeba nesprávně takticky zhodnotí. Dávat pokusový kulomet není efektivní nikdy. Strašně záleží, jestli je boulder fyzicky nebo spíš o koordinaci a technice. Když dáte jeden pokus, je dobré počkat třeba čtyřicet sekund, než se zchladí ta kůže na prstech. Když dáváte pokusový kulomet, začnete se víc potit.“
Na kvalifikaci ještě nebylo úplně plno, ale co říkáte atmosféře?
„Určitě jsem vnímal to, že když jsem přišel pod boulder, ovace byly daleko větší, než když jsem tam nebyl. Nějak mě to neznervozňovalo, bylo to příjemné. V duchu jsem doufal, že to nebude to poslední boulderové kolo a budu si moct zalézt i zítra. Dneska fanoušci fandili fakt dobře, protože nefandili, když jsem nelezl. Asi je o mě známo, že si spíš mezi pokusy na boulderech odpočinu. Když diváci začnou fandit ještě předtím, než jsem vůbec na stěně, tak závodníka nutí nastoupit trošku dřív, než by chtěl. Je dobré fandit, až když je člověk na stěně.“
