Zubatá tentokrát kolem horolezce Libora Uhra netancovala jen tak zlehýnka po špičkách jako při úspěšné expedici na obávanou velehoru K2. Tentokrát si na jeho přátele, které potkal v Himalájích, tvrdě došlápla. Martin Minařík zůstal na Annapurně, Věslav Chrzaszcz na Mount Everestu.
Ani jeden ze zesnulých horolezců nebyl členem Uhrovy expedice K&K Annapurna-Everest. Přesto jej obě tragédie zasáhly. S Minaříkem několik dní pobýval ve společném táboře pod Annapurnou, s Chrzaszczem se jen o pár týdnů později potkal pod Everestem.
„Riziko na osmitisícovkách je obrovské," říká frýdeckomístecký horolezec Libor Uher po návratu z Himálají. „Kolikrát to zní jako fráze, když před odjezdem říkáte, že nejdůležitější ze všeho je, aby se člověk domů vrátil zdravý. Jenže právě tohle je opravdu nejdůležitější. Přežít a vrátit se pokud možno se všemi prsty..."
Z tohoto pohledu byla i vaše expedice úspěšná, přestože jste na Annapurnu ani na Mount Everest s Petrem Maškem nevylezli.
„Určitě. I když tam samozřejmě zklamání je. Annapurnu jsme měli spíš jako náhradní plán poté, co Čína zavřela Tibet a my se nemohli dostat na aklimatizační výstup na Čo Oju. Chtěli jsme zkusit něco jiného a bylo z toho velké vystřízlivění."
V jakém smyslu?
„Annapurna je neskutečně nebezpečný, obtížný a složitý kopec. I když člověk ze statistik ví, že je těžká a obtížná, neuvědomuje si, jak moc. Když v reálu vidíte, o co se vlastně jedná... Teprve tehdy vám natvrdo dojde, že to je absolutně největší oříšek, co se týče lezení na vrchol."
I v porovnání s K2, která má pověst nejnáročnější hory světa?
„I tak. Je to nesrovnatelně nebezpečnější kopec. Jedna věc je obtížnost, druhá bezpečnost. A Annapurna je nejrizikovější osmitisícovka."
Proč?
„Je to atypický kopec. Není to klasicrý ká hora, která má čtyři stěny. Annapurna je mohutný skalní hřeben s vrcholem nad osm tisíc. Má prakticky jen dvě stěny, severní a jižní. Je to takové dlouhé žebro, dlouhý hřeben. Přičemž obě strany jsou obklopené neprostupným ledovcem. Ono se sice říká, že prostupné je nakonec všechno, ale je otázka, za jakou cenu. Ledovec svírá horu z obou stran a je extrémně nebezpečné tam procházet. Jednak je riziko, že spadnete do trhliny. A potom velmi reálně hrozí, že vám něco spadne na hlavu. Nějaký ledový sérák."
Foto Archív
„To je obrovský kus ledu, ledovec. Jak ze svahu teče voda dolů, dělá obrovské převisy. A občas kus toho ledu odpadne dolů. To způsobuje velké laviny. Séráky a trhliny jsou největší nebezpečí Annapurny. Na K2 je vrcholový sérák, který na délku měří možná 300 metrů. Ten se dá třeba obejít. Tam jsou ty séráky jeden za druhým a člověk se pod nimi pohybuje třeba tři kilometry v kuse. I ten hřeben Annapurny je strašně dlouhý. Z obou stran pět až sedm kilometrů na vrchol. Nejdřív se musíme dostat na hřeben, to je první problém. A pak jdete po hřebeni v obrovské nadmořské výšce. To je sakra problém. Annapurna byla vystřízlivění. Když po čtrnácti dnech přišla zpráva, že se Tibet otevře, všichni jsme to přivítali s nadšením. Že nemusíme dál riskovat život na Annapurně a můžeme vypadnout. Byla to úleva. Tam už asi nikdy nepůjdu."
Už vás to neláká?
„Ne. To je ruská ruleta, kde není v bubínku jeden náboj, ale tři. Možná čtyři. Šance se někam dostat a zůstat na živu, je opravdu malá."
Na to doplatil Martin Minařík, ktena Annapurnu lezl s francouzskou kolegyní Elisabeth Revolovou?
„Přesně tak. Vyplnila se tím pověst nebezpečné hory, Martina si tam nechala. Před jejich odchodem jsme měli v základním táboře společnou kuchyň, stejného kuchaře. Hodně jsme se potkávali..."
Co se vlastně stalo?
„Byli nahoře strašně dlouho. Na cestě byli přes jedenáct dní... Došel jim plyn, došlo jim jídlo, neměli vodu. Zásoby měli na sedm, osm dní. A hlavně byli ve velké výšce strašně dlouho. Bylo jen otázkou času, kdy na ně přijde výšková nemoc. A ta přišla. Martin začal otékat, oslepl... Jak nám pak Francouzka popisovala poslední hodiny, než jej opustila, tak to s ní hodně zamávalo. Nebyla šance na záchranu."
Vzkázal po ní něco?
„Nic. Už nekomunikoval, byl už i mentálně jakoby mimo. Muselo to být hodně kruté."
Martin Minařík byl kus chlapa, Elisabeth Revolová vedle něj působila hodně drobným dojmem. Čím si vysvětlujete, že ona návrat zvládla?
„Je sice drobná, ale hodně trénovaná. Viděli jsme ji v základním táboře i ve spodním prádle a bylo na ní fakt vidět, že to je tělocvikářka. Fyzičku měla extrémní. Podle všeho měla být taky dávno mrtvá, ale zvládla to. Prostě to nějak vůlí dokázala."
Šance na Minaříkovu záchranu nebyla?
„My už pod Annapurnou nebyli. Že tam Martin zůstal, jsme se od Francouzky dozvěděli až telefonicky v Káthmándú. Už jsme byli na cestě pod Everest."
Martin Minařík • Foto Pro Blesk - Jan Polák
„Selhalo mu v té výšce srdce. Při tom zatížení, podmínkách a tlaku... Podle všeho měl nějaké slabší srdce, nějakou srdeční vadu a tam se to projevilo."
To víte, nebo se domníváte?
„Sám to tak nějak avizoval, když jsme se pod Everestem potkali. Že má i doma vyšší krevní tlak, vyšší klidové tepy a tak. Při treku, i v základním táboře, už byly nějaké indicie a náznaky, že jeho srdce zřejmě není úplně v pořádku. Jenže to ignorovali a šli pořád dál."
Podcenil to?
„Myslím, že ano. Protože takové problémy se dají dopředu identifikovat. Kdyby před odjezdem na expedici měli se svým kolegou klasické vyšetření u sportovního lékaře, který by jim udělal zátěžový test... Tím by se stoprocentně jakýkoliv problém odhalil. A doktor by ani cestu nedoporučil. Jenže prohlídku neabsolvovali a věřili, že to nějakým způsobem dají."
Vy jste testem před odjezdem prošel?
„Ano, všichni členové naší výpravy. Abychom věděli, jestli na tom jsme dobře s fyzičkou a jestli jsme zdraví a můžeme takovou zátěž podstoupit. S Věslavem jsme se o tom bavili už v base campu. Hlavní ukazatel v takové výšce je tepová frekvence v klidu. A jestliže měl po aklimatizaci 95 až 100 tepů za minutu, tak je nesmysl jít dál nahoru."
Chrzaszcz je pohřbený v sedle Mount Everestu, kde jste měli výškový tábor C1. Bylo to prý jeho přání, pokud se něco stane. Vás podobné myšlenky také někdy napadly. Co by se s vámi v nejhorším případě stalo?
„Bavili jsme se o tom všichni. A je to tak, že kdyby tam kdokoliv z nás měl nějakou nehodu a zůstal by tam, tak nikdo nebude mít zájem transportovat tělo domů. Když už bych tam umřel, tak je celkem logické, že tam chci být i pochovaný. Že by se tělo převezlo domů, to už nic neřeší."
Ani pro rodinu?
„Samozřejmě, úřady k tomu potřebují i souhlas rodiny. Ale my se dohodli, že kdyby se cokoliv stalo, tak bych chtěl být pohřbený tam, kde skončím."
Když to ale řeknu hodně cynicky, tak by se pozůstalým na Mount Everest jezdilo na dušičky docela obtížně, ne?
„To není o tom. Na dušičky vám stačí nějaká cedulka s fotkou... Člověk nemusí jezdit po hrobech a zapalovat svíčky, aby si na někoho vzpomněl."
Tragické nehody se vaší expedici vyhnuly, ovšem smůla vás provázela od začátku. Nejdřív Čína zavřela Tibet, dva členové výpravy se museli ze zdravotních důvodů předčasně vrátit, vykradli vám výškový tábor a nakonec se vám před vrcholovým útokem na Everest zaseknul zip na botě...
„Sypalo se nám to jedno za druhým. To je fakt. Navíc jsem měl i zánět prostaty a jednu chvíli silné horečky přes čtyřicet. Naštěstí jsem to vyhnal antibiotiky."
Vnímáte tyhle věci jako znamení? Pozor, tohle nám není souzeno?
„Ano, ano. Člověk uvažuje všelijak, dává si různé věci do souvislostí. Mám tam jít, nemám... Nejsme pověrčiví, že bychom si nechali před cestou vykládat karty, ale takový sled událostí vás v každém případě ovlivní. A když se chcete na Everest dostat bez kyslíku, musí do sebe zapadnout spousta věcí. Nic nesmí selhat. A v tom našem ozubení hned několik zubů vypadlo. Alespoň že jsme se vrátili zdraví..."
