Martin Hašek
3. února 2010 • 05:00

Čáslavská: Fandil mi celý západ

Vstoupit do diskuse
20
TOP VIDEA
V čem se Pardubice zlepšily? Pánik - bez komentáře. Marinčin by chyběl hodně
PRVNÍ DOJEM: Vsetín by si měl pomoct přesilovkami. Naskočí do baráže Jágr?
VŠECHNA VIDEA ZDE

AKTUALIZOVÁNO - Z tohoto příběhu mohou brát sílu reprezentanti, kteří příští týden začnou bojovat o olympijské medaile ve Vancouveru. Je skutečný, i když pro továrnu na sny v Hollywoodu měl cenu milionu dolarů.



Gymnastka Věra Čáslavská na olympijských hrách v Mexico City v roce 1968, krátce po okupaci země vojsky Varšavské smlouvy, pozvedla hrdost porobeného národa čtyřmi zlatými olympijskými medailemi a pak zažila svatbu v katedrále Zócalo před sto tisíci svědky.

V Mexico City jste končila jedenáctiletou gymnastickou kariéru v šestadvaceti letech, nebylo to příliš brzy?
„Jedenáct let je hrozně moc. Já už jsem si skutečně sáhla na dno. Smekám před sportovci, kteří vydrželi déle, jako Honza Železný nebo Roman Šebrle. Já jsem chtěla skončit už před Mexikem, ale všechno, co se dělo kolem okupace, mě znovu nastartovalo.“

Vy jste opravdu uvažovala, že byste do Mexika vůbec nejela?
„Už jsem chtěla končit. Byla jsem hrozně moc vyčerpaná. Byla jsem přetrénovaná, společensky unavená. Sportovci si v té době museli na sebe vydělávat. Musela jsem být zaměstnaná, ale ne jako. Ještě jsem dělala školu, gymnázium jsem studovala večerně a pak fakultu dálkově. Do toho besedy, novináři. Bylo to hodně náročné a nikdo nám nic neslevil.“

Věra Čáslavská na vrcholu slávy
Věra Čáslavská na vrcholu slávy


A do toho necelé dva měsíce před začátkem Her přijely do Československa cizí tanky, co jste právě dělala?
„Byla jsem zrovna v Šumperku na soustředění, musela jsem se ukrýt. Nevěřila jsem, že je to vůbec možné, tak jsem se šla podívat na náměstí, a tam zrovna tanky jely. Najednou pro mě přijeli Šumperáci z horské služby a odvezli mě na Vřesovovu studánku, to bývala chata na samotě. Byla jsem tam sama se starým správcem a paní správcovou.“

Co jste tam dělala?
„Trénovala jsem! Když člověk ladí formu, je to jako když dáváte jemná zrníčka na lékárnické váhy. A já jsem byla bez nářadí, bez kolektivu.“

Jak jste to řešila?
„Z klád, co se tam povalovaly, jsem si udělala kladinu. Hezky v mechu jsem si dělala posilováky. Důležitý byl přeskok, protože rozběh má jisté parametry, můj byl dlouhý sedmdesát sedm stop. Odměřila jsem si ho na takové lesní cestičce. Já ho v těch lesích tak vymakala, že v Mexiku byl přeskok jak dynamit! (smích)“

Vaše největší soupeřka Nataša Kučinská zatím odjela do Mexika s předstihem…
„Zatímco ona si užívala v klidu, já jsem skládala uhlí z hromady na hromadu. Nechtěla jsem, aby mi odešly mozoly. Dlouho jsme nevěděli, jestli na olympiádu vůbec odletíme. Že se to stalo, byl spíš zázrak. V tom zabodoval i Emil Zátopek. Později jsem ho viděla v nějakém televizním záběru, kde říkal: Vždyť tam ty sportovce pusťte, ať ukáží, že jsme dobří a máme světu co říct! A ne, aby tady zalezli jako potkani pod zem!“



Co nakonec rozhodlo pro odlet?
„Do toho nikdo neviděl. To se odehrávalo na vysoce horkých linkách, na červených telefonech mezi Kremlem a Hradčany, tedy spíš mezi Kremlem a sídlem ÚV KSČ u Vltavy. Ale Sověti neměli důvod na olympiádu nejet. Jel tam celý socialistický tábor, proč by Čechoslováci měli zůstat doma?“

Zaplaťpánbůh, že to tak dopadlo…
„To jo. Dostali tam pěkně na frak!“

Když jste přijela do Mexika, cítila jste podporu?
„Tam byly dva momenty. Na trénink chodil takový echt Mexikánec, fotograf. Jednou udělal fotku a druhý den mi ji přinesl jako dárek. Na čtvrtce byly nalepené dvě fotky a na jedné jsem se koukala s despektem, opovržlivě. A on pod to napsal: Jdou Rusky! (smích) A pozor, napsal to česky!“

A jaký byl ten druhý zážitek?
„Slavnostní zahájení olympijských her. To bylo neuvěřitelné, dodalo nám to všem kuráž. Potom jsme všichni chtěli vyhrát. Nevěděli jsme, co se doma děje, jestli se něco nestalo rodinám. Já jsem si říkala, že budou dusit maminku, kvůli mému podpisu Dvou tisíc slov. A v téhle atmosféře jsme vstoupili na stadion.“

První krůčky malé gymnastky Věry ČáslavskéFoto Archiv Věry Čáslavské
Co se dělo?
„Když se v bráně borců objevilo Checoslovaquia, všichni na stadionu vstali a unisono začali skandovat: Checo! Checo! Ra! Ra! Ra! To bylo něco tak silného, že jsem myslela, že se tribuny zboří a popadají na nás…“

Jak jste se k sobě chovali se sovětskými sportovci?
„Všichni Sověti a Sovětky zřejmě dostali nějakou instrukci, že se s námi bavit nesmí. No jasně, protože my bychom jim řekli, jak to doopravdy bylo. Oni by s námi docela rádi mluvili, ale báli se. My jsme si za totality taky nemohli dovolit bavit se s Američany, Švédy, Angličany, no prostě se sportovci ze Západu. Mnozí z nás to ale vůbec neřešili - nerespektovali jsme tak hloupá přikázání. Mě hrozně bavili Japonci. Já je tak milovala! Byli hraví, jako děti... I když tam byla jazyková bariéra, rozuměli jsme si. Hlavně Endo byl můj miláček. Už proto, že byl sirotek, vyrůstal ve státním zařízení a vypracoval se až na stupeň nejvyšší - na olympijského vítěze.“

Znala jste se se Sověty osobně?
„Larisa Latyninová byla mým vzorem. I sovětští kluci mě vzali mezi sebe, protože jsem dobře žvatlala parusky. Pamatuju si, že mě Šachlin, Titov a Azarjan pozvali po závodě na pokoj, abychom si popovídali. Říkali jsme si vtipy. Oni se řehtali, protože já jsem vždycky nějaké slovo zvojtila. A pak se ve druhém patře otevřelo okno a Astachovová do světlíku zavolala: Moloďci, o tón níže, pažááálujsta! To dodnes slyším. Ona mi totiž záviděla, že mě pozvali!“ (smích)

Při vyhlašování vítězek prostných, kde jste se dělila o zlato s Larisou Petrikovou, jste se přesto při sovětské hymně dívala upřeně do země a všiml si toho celý svět…
„Nemohla jsem se otočit ke státním vlajkám zády, i přestože jedna z nich byla vlajkou okupantů - to by bylo nedůstojné. Ale ostentativně jsem zabořila pohled do země, a to stačilo. To pochopil celý svět. Západ z toho udělal senzaci, ani v nejmenším netušil, jak pěkně mi to u našich mocipánů zavařil. (smích)“

Plánovala jste to dopředu, nebo to byl okamžitý nápad?
„Nekonzultovala jsem to s nikým, já dělám věci živelně. Něco mne inspiruje a v ten moment to je na světě.“

V československé výpravě to asi způsobilo poprask, že?
„No právě! A nešlo jen o tohle. Moje poslední disciplína ve víceboji byla bradla a všichni s napětím čekali, protože v Tokiu jsem kvůli náročnému prvku ultra C přišla o medaili ve finále na jednotlivých nářadích. Dole pod pódiem čekaly Švédky, Angličanky, Finky, Němky, Japonky… Když jsem udělala závěrečnou letku, všechny začaly řvát a letěly ke mně. Než jsem se nadála, házely mě do vzduchu. Že mi fandil západní svět, už to byl v mých kádrových papírech dost pěknej škraloupek. A k tomu ještě porazit Sověty.“

Věra Čáslavská na vrcholu slávyFoto Archiv Věry Čáslavské


Dali vám to soudruzi najevo?
„Ano, dávali. I tu svatbu.“

Vaše svatba s běžcem Josefem Odložilem v katedrále Zócalo v Mexico City těsně po olympiádě se stala legendární…
„Byl to hodně odvážný krok, tehdy za totality, panečku, křesťanský obřad v katedrále… Pan arcibiskup Tomášek nám tehdy napsal nádherný dopis, že děkuje za projevenou odvahu a že se za nás bude modlit, aby to nemělo moc velké následky.“

Jak na svatbu dnes vzpomínáte?
„Byla veliká a hodně dramatická, v posledním křídle katedrály, kde se měl obřad konat, byla taková vřava, že nebylo slyšet vlastního slova. Lavice i katedrála praskaly ve švech, jak byly přeplněny našimi příznivci. Svatební obřady by měly probíhat v klidné atmosféře, důstojně, a ti, kteří jsou sezdáváni, by měli mít čas a prostor na jakési manželské desatero - práva a povinnosti manžela a manželky, což, bohužel, se v našem případě nestalo. Snad právě proto se naše manželství pak nakonec rozpadlo...“ (sarkastický úsměv)

Je pravda, že jste cestou k oltáři ztratila botu?
„Tam byla neuvěřitelná mačkanice! V jeden moment jsem ztratila botu a křičím: Jéžišmajá, já nemám botu! Když to slyšel Pepík, uklidňoval mne, že nějakou našmátral. Nemohl se ohnout, protože by ho ta lavina lidí, která se hrnula až zezadu, zavalila, a tak botu začal po své noze hrnout nahoru. Vytáhnul ji, ale byla černá, chlapská. “

Slavná svatba v Mexiku s běžcem Josefem OdložilemFoto Archiv Věry Čáslavské
V Mexiku jste zažila slávu, ale doma pak perzekuci kvůli podpisu manifestu Dva tisíce slov, výzvy k reformě komunistické strany. Měla jste vůbec něco z toho, když jste byla vyhlášena druhou nejpopulárnější ženou planety za Jacqueline Kennedyovou?
„To už jsem se ocitla mezi zavrženými, respektive, byla jsem označena za nepřítele národa - kontrarevolucionářku. Na vyhlášení mě zvali, ale tady jsem byla bez šancí. Tak to pak vyhlásili beze mě. Ta zpráva ihned prošla světovými agenturami, dozvěděla jsem se to následně z novin.“

Západ o vás ale stále měl zájem, jak daleko dospěly přípravy vašeho životopisného filmu, který plánoval natočit Hollywood?
„Měl to být celovečerní film v japonskoamerické koprodukci. Japonci měli natočeno spoustu materiálu z olympiády v Tokiu. Tam sledovali každý můj krok, v houfech čekali před hotelem nebo před olympijskou vesnici, točili všechno možné. Věděli, co nosím, co jím. Málem jsem trpěla stihomamem a v koupelně pravidelně zhasínala světlo. Doma mi ale dali nůž na krk. Buď odvolám Dva tisíce slov, nebo mám smůlu. Tak jsem měla smůlu, ale oni taky. Měla jsem dostat milion dolarů. Pochopitelně, že bych si je nenechala pro sebe. Co bych s takovým množstvím peněz dělala? Rozdala bych to na charitu a oni by na tom vydělali. Byli krátkozrací, jako konečně ve všem.“

Nakonec jste aspoň dosáhla vydání své knihy Cesta na Olymp, i když značná část textu neprošla cenzurou…
„S tou knížkou jsem měla pekelnou kalvárii. Témat a myšlenek bylo nadmíru, dalo mi to dřinu a původně mi tu knihu taky nevydali.“

Jak měla končit Cesta na Olymp?
Níže uvedená pasáž knihy Věry Čáslavské neprošla cenzurou, deník Sport ji jako první se souhlasem autorky reprodukuje.

„Kde domov můj… Je to stejné jako před čtyřmi roky na OH v Tokiu, před třemi na ME v Sofi i, před dvěma na MS v Dortmundu a před rokem na ME v Amsterodamu, ale přece!

Tentokrát v Auditorio National šlo o mnohem víc.

Kde domov můj… Myslela jsem na něj, ať už jsem byla kdekoliv. Těšila mne důvěra lidí. I zavazovala. Vždycky jsem si přála zvítězit, ale tentokrát nejvíc! Přesvědčit celý svět, právě dnes, právě tady, v mexickém mraveništi jeho reprezentantů, že i lidé malého národa dokáží být v něčem jedineční, nepřekonatelní, velcí.“

Co jste dělala?
„Písemně jsem požádala prezidenta Gustáva Husáka o přijetí. A sdělila mu, že jsem bez práce a že od svého návratu z Mexika jsem zažila jen samá příkoří. Psala jsem tam tehdy, že se na mě političtí funkcionáři dopouští takových neseriózností, že by se za ně musel rdít i sám náčelník Zulukafrů.“

Nepovídejte! Jak Husák reagoval?
„Udělalo to zřejmě hodně. Jak jsem se dozvěděla od jedné paní z podatelny, tam se tomu smál kdekdo a sázeli se, jestli mě Husák pozve, nebo ne. A on mě pozval.“

Jak audience proběhla?
„To bylo ohromně zajímavé. Mluvil rozvážně, byl klidný, nad věcí. Vymykal se trendu ostatních pohlavárů. Chvilku mluvil slovensky, chvilku česky. Říká: No, víte: Keď byste, vy, tá slová, odvolali, tak to by byla iná. Já jsem říkala: Víte, to je těžké, abych odvolala Dva tisíce slov. Těžko mohu změnit názor, protože kdyby ta tzv. spřátelená vojska přijela aspoň ve dne a ne v noci, pod rouškou tmy jako lupiči, bez ohlášení a zaťukání na dveře, možná by leckdo mohl uvěřit tomu, co nám tvrdíte. To nebyla žádná přátelská pomoc, ale okupace a přes to nejede vlak, nezlobte se!“

Co na to Husák?
„On na mě začal tak nějak zvláštně mrkat, původně jsem myslela, že z mých slov dostal tik. Ale pak mi to došlo. On sám byl odposlouchávaný a měl všude štěnice. Chtěl mi svérázně kamarádsky dát na vědomí, abych raději zmkla a svou situaci si nezhoršila ještě víc.“

Bylo to celé k něčemu?
„Nevím, zřejmě vyslal nějaký signál, ale ti soudruzi pod ním byli papežtější než papež a začali si to přehazovat jako horký brambor. Knížka vyšla se zpožděním, ale téměř sto stránek bylo vyškrtáno. Ztratilo to souvislosti.“

Ve kterých pasážích například?
„Tehdy jsem nemohla napsat, že Praha po okupaci pláče a je zraněná. Musela jsem psát v jinotajích, například, že podzim v Praze byl obzvlášť studený, ponurý a uplakaný. Musím říct, že když jsem si teď knížku znovu četla, že mě to i po těch létech dojalo, dokonce jsem se nad tím rozbrečela.“

Vstoupit do diskuse
20
Články odjinud


Články odjinud