Dostihová sezóna pomalu spěje ke svému závěru, ale žokeje Josefa Bartoše jsme moc na dostihových drahách neviděli. První start si připsal až v polovině března, když se zotavil ze zranění pánve v loňské Velké pardubické. V sedle vydržel necelé tři měsíce, kdy si v Meranu poranil páteř. Vrátil se až v neděli ve Velké Chuchli v sedle osmiletého valacha Sternkranze. Zlatý pohár elektrizace železnic, proutěné překážky na 4200 metrů ovládli naprosto suverénně, a tak se rekordman českých překážkových jezdců mohl po dostihu usmívat. „Vítězný návrat byl příjemný!“ Se svěřencem Josefa Váni mladšího si připsal 787. překážkové vítězství kariéry a připravuje se na vrcholy sezóny v Itálii i v Česku.
Jaký to byl návrat do sedla v dostizích po třech měsících, co jste se léčil se zraněním páteře?
„Vítězný návrat byl příjemný, samozřejmě mi pomohl Sternkranz, protože mu napršelo a on po letní pauze má vždy chuť do utíkání. On je flegmatický, ale v dostihu podá to, co v něm je. Bylo to příjemné svezení.“
Co všechno jste musel zvládnout, abyste se mohl druhou zářijovou neděli vyšvihnout do sedla v dostihu? Vaše matka říkala, že takovou porci by zvládl málokdo.
„Chodil jsem po rehabilitacích, navštěvoval jsem se zády lasery. Měl jsem půjčenou speciální magnetickou podložku od regenerační pracovnice hokejistů Třince. Podpořili mě i lidé ze sportu, což mi pomohlo. Hodně velká dřina byla opět získat potřebnou fyzičku, ale ještě nejsem tam, kde bych chtěl být. Po dostihu se Sternkranzem jsem se cítil jako po boji, a přitom jsme vyhráli suverénně.“
Za dva týdny je na programu vrchol italské překážkové sezóny Gran premio Merano, jak se vám podaří v krátkém čase dostat do formy?
„Pracuju na tom už tři týdny, ale potřeboval bych větší pružnost v zádech. Vím, v jaké jsem formě, tak doufám, že to teď půjde dobře. Máme toho hodně před sebou nejen v dostizích, ale také v tréninku, už v pondělí a v úterý. Teď jsem v rozjetém vlaku, naskočil jsem do něj a musím máknout, bude to těžký, ale je to jen chvilka, čtrnáct dní.“
Kolik vás čeká dostihových dní do Gran premia?
„Už jenom příští neděli v Meranu a potom sobota a neděle při Gran premiu. Už toho moc není, ale hodně toho bude v tréninku, tam se dá něco namakat.“
Za měsíc je na programu i vrchol české překážkové sezóny, Velká pardubická. Když se stihnete připravit do Itálie, budete připravený i na Velkou?
„Určitě. Na Velkou se chystám a samozřejmě záleží na tom, jak mi to teď půjde. Já věřím, že se během čtrnácti dnů dám do takovýho laufu, a že to půjde dobře. Pojedu Velkou pardubickou a potom pojedu dál. Věřím tomu a hotovo.“
Víte, koho pojedete v Gran premiu a Velké pardubické?
„V Gran premiu určitě L’estrana (trojnásobného vítěze), ve Velké pardubické mám jet Theophila, ale je to padesát na padesát, neboť před chvílí jsem slyšel, že pan Aichner chce startovat ve Velké pardubické, ale je to ušité horkou jehlou a já o tom nemám moc informací. Jsem první smluvní jezdec Scuderia Aichner, a tak bych musel splnit moje závazky. Pokud to bude, jak se čekalo, tak to bude Theophilos.“
Vaše přestávka od dostihů v posledním roce byla poměrně dlouhá, nejprve po Velké pardubické až do jara a nyní další tři měsíce. Chybí vám dostihy?
„Rád bych vydržel jezdit dostihy, protože chci v ježdění pokračovat. Další podobné zranění už mě asi zastaví úplně. Je to opravdu těžké, co jsem zažil za posledních jedenáct měsíců po zranění pánve a následně zranění páteře. Rád bych navázal a byl ještě nějakou delší dobu platnej.“
Jak náročné je to mentálně se neustále vracet a dostávat do potřebné formy? Je vám přes čtyřicet, v tomto věku už přední světoví jezdci končí, vy se stále vracíte a bojujete.
„Bylo to hodně o bolesti nyní se vrátit zpátky. Stále něco zkoušíte a překonáváte, co půjde, po týdnu jste úplně vyřízenej a zkoušíte to dál. Je to těžký především na hlavu. V pátek jsem byl ještě na výsledcích CT vyšetření. Měl jsem jezdit už minulý týden, ale zrušil jsem to, nebyly ještě výsledky vyšetření, a ještě jsem se úplně necítil. Když jsem si jel v pátek ráno pro výsledky, tak jsem vlastně nevěděl, jestli v neděli pojedu nebo nepojedu a zase to zruším.“
Nyní už jsou výsledky takové, že se můžete posadit do sedla v dostihu?
„Viděl jsem na řezu z CT, že je to prohojené, a tak jsem dostal od doktora volnou ruku na ježdění. Zranění by mělo i kotrmelec vydržet, ale v hlavě to ještě pár dostihů potřebuje.“
Jak moc vám při návratu pomohla vaše rodina, která vás přijela do Velké Chuchle podpořit?
„Hodně mě podporují, manželka úplně maximálně, péči od ní mám nejlepší. Manželka se mnou sportuje, tím mě hodně podporuje. Děti, táta i máma mi pomáhají. K tátovi chodím jezdit, abych se udržoval v potřebné kondici. Mám radost, že tu všichni byli.“
Jaké to bylo po dlouhé době si zkusit start z boxů v rovinovém dostihu?
„To byla zvláštní výzva, nejdříve jsem do toho nechtěl jít kvůli váze, ale potom se tam přidaly kilogramy, a tak jsem si řekl, že 66 kilogramů dám, protože to je váha, kterou musím mít při Gran premiu. Řekl jsem si, že to odstartuju už teď a zároveň jsem věřil, že vyhraju. Bohužel, se to nepodařilo, 200 metrů před cílem mě smetli koně jdoucí zvenčí. I do budoucna budu jezdit především překážky. Start v rovinovém dostihu byl těžký, ale dal jsem to.“
