Gólmanka po dalším krachu florbalistek: Není to náhoda, vždycky selžeme
PŘÍMO ZE ŠVÉDSKA | Nehledala žádné velké výmluvy. Zkušená gólmanka národního týmu Jana Christianová, která startovala na šestém šampionátu, po prohrané bitvě o třetí místo pronesla: „Evidentně to není náhoda, v rozhodujících zápasech vždycky selžeme.“ Upřímná slova pamětnice poslední medaile z roku 2011. Od té doby nic, sucho. Pětkrát v řadě. Češky v utkání o bronz nestačily na Švýcarky 2:5.
Stála před hloučkem českých novinářů a odpovídala pevným hlasem. Některé spoluhráčky procházely vedle se slzami v očích. „Od minulého mistrovství už mám trochu zploštělé emoce, kdy jsme zažili neskutečné věci. Tohle byl slabý odvárek, ale prohry pořád bolí,“ vykládala 31letá gólmana pražského Chodova.
Co rozhodlo?
„Nehrály jsme dostatečně dobře, Švýcarky nás předčily v podstatě ve všech herních činnostech. Nedokázaly jsme si pokrýt nejnebezpečnější zóny, Švýcarky se do nich natlačily a šance proměňovaly.“
Mohla hrát roli únava, když jste včera hrály vyčerpávající semifinálový zápas s Finkami?
„Myslím, že ne, byly jsme dobře připravené. Možná spíš byl problém v hlavách, že jsme se bály hrát otevřeněji a byly dost ustrašené. Je to hrozná škoda.“
Popáté v řadě český tým prohrál zápas o bronz. Čím to je?
„Evidentně to není náhoda, v rozhodujících zápasech vždycky selžeme. Asi ještě nejsme florbalově tak vyspělé, abychom vyhrávaly velké zápasy. Asi se trochu projevuje česká povaha, kdy se bojíme hrát, riskovat a z toho je naše ustrašená hra. Pak to končí jako dnes…“
Přišlo to hlavně po vyrovnání na 2:2?
„Je pravda, že to jsou přesně ty chvíle, kdy se česká povaha projevuje. Místo, abychom je ještě víc zatlačily a daly další dva tři góly, zase se začneme bát o výsledek. Pokud to nezměníme, nikdy nebudeme nejlepší.“
Nechyběly vašemu týmu výraznější individuality? Finky i Švýcarky je měly…
„Skutečně dost spoléháme na první lajnu. Nezklamaly, ale tím, že máme dvě individuality Ratajovou a Krupnovou, všichni se na ně speciálně připraví a pro ně je pak těžké dávat góly. Je na ně obrovský tlak.“
Rekordmanka Hana Koníčková se s reprezentací loučí. Jak vy?
„Každé dva roky tu před vámi stojí a říkám, že se nechci loučit čtvrtým místem. A říkám to rozhodně znovu. Nebudu se loučit bramborou, i kdybych měla chytat do důchodu.“
Je to zklamání čím dál horší?
„To bych neřekla, emoce už mám trochu zploštělé od minulého mistrovství, kde jsme zažily neskutečné věci. Tohle byl slabý odvárek, ale prohry bolí pořád, nikdo nechce prohrávat. Pořád si říkáme, že to jednou prolomíme, tak sad za dva roky.“
Je to i tím, že po prohraném semifinále se těžko motivuje na zápas o bronz?
„Tak to není, bronz by pro nás žádným zklamáním ani ostudou nebyl, naopak do toho zápasu jdeme pořád víc vyhecované, protože medaile je pro nás cenná.“
Má tým poté, co ho okysličily mladé hráčky, velkou budoucnost?
„Stoprocentně. Holky, co tady hrály, tak jim je devatenáct nebo dvacet a jestli na sobě budou dál pracovat, tak je to nejlepší teprve čeká. Za dva nebo čtyři roky z nich mohou být světové hvězdy a mohou tým táhnout.“
