PŘÍMO ZE SINGAPURU | Když mluvila s novináři, přiběhly dvě mladší spoluhráčky a vychrstly na ni celou láhev vody. „Už se těším na šampíčko,“ smála se 30letá kapitánka Eliška Krupnová, rekordmanka v počtu reprezentačních startů. Pětkrát v řadě měla v očích slzy, když tým zápas o bronz nezvládl. Teď ano. Poprvé od roku 2011. „Jsem moc pyšná na to, jak jsme to jako tým zvládli,“ reagovala florbalistka po výhře nad Švýcarky (5:4).
Popisovala svoje pocity, když se ze šatny přiřítily Anna Brucháčková s Kristýnou Lechnerovou. Představitelky dravého mládí. A celou ji polily… „Ty jo, kde mám medaili?“ podivila se pak Lechnerová a začala ji hledat po zemi. V návalu euforie ji ztratila, ale naštěstí ji našla.
„Je to krásný,“ vyprávěla kapitánka Krupnová.
Co se vám honí hlavou?
„Krásný. Pocitů je hrozně moc… Konečně! Čekala jsem na to dlouho, jsem pyšná na to, jak jsme to dneska zvládli jako tým. Včera to byla hrozná deka, tentokrát jsme do toho nastoupili úplně jinak, dopoledne jsme udělali kus práce, co se týče mentální stránky. Každý individuální výkon byl jinde než včera. Víra, odvaha, dřina, pečlivost... To rozhodlo.“
I důraz, že? Jako při vašem gólu.
„Asi se trochu musím usmívat, protože to byl pro mě takový typický gól. Skákavý balon, já si ho umím najít, jdu si za tím, věřím tomu… Potom bekhend jednoruč na zadní. Už jsem jich takových dala. Ale že zrovna takový v důležitém zápase, to mě těší. Věděla jsem, že to nebude rozhodující gól, ale stejně oslava byla obrovská. I kvůli tomu, že jsem cítila, že potřebuju týmu pomoct. I jako razítka na moji práci. Že jako lídr mi tam spadnul i gól.“
Co jste říkala na fanoušky?
„Je to boží. My si hrozně užíváme, že tady jsou. Cestovali tak strašně daleko, aby nás podpořil. My jsme je slyšeli, takže jsme se snažili i během hry dávat signál, že jsme v tom s nimi. Hrály jsme pro sebe, ale i pro fanoušky. A i pro všechny, kdo nám fandil doma. Rodina, přátelé. Prostě pro všechny. A teď se těším na šampíčko….“
Cesta do Evropy bude dlouhá, takže si oslavu jistě užijete.
„My začneme slavit už teď. Ještě nevím jak, o tom jsme se nebavily. Ale budeme chtít slavit tak, aby to odpovídalo tomu dlouhému čekání na medaili. Bude to velké.“
Vraťme se ještě k tomu dopoledni před utkáním, kdy jste zapracovaly na psychice. Jak to probíhalo? Co se změnilo oproti jiným rokům, kdy klíčový zápas nevyšel?
„My jsme věděli, že musíme udělat něco jinak. Tým byl v nějakým módu. Nejenom proti Finkám, ale i předchozí roky. Takže jsme řešili, co bylo to, že nám to vždycky o kousíček uniklo. Co nás posune o kousek do dalšího levelu? Co musíme udělat, abychom to tentokrát zvládli? Měli jsme dopoledne v rámci týmu náročné situace i diskuse. Ale věřím, že to stálo za to. Viděla jsem na všech, kdo vlezl na hřiště, že chce. Holky byly odvážné, věřily tomu, což bylo klíčové.“
Ani za stavu 0:2 jste nepochybovaly?
„Ne. Z nikoho jsem to necítila. Nebylo to příjemný, ale času na otočení bylo hodně. Cítili jsme, že jsme krok před soupeřkami, že máme víc balon. No a Bruchy (Brucháčková) to tam potom fantastickým polosólem a gólem nastartovala. Takže boží…“
Když to zhodnotíte celkově, je trochu zklamání, že jste si nezahrály finále?
„Musím říct, že jsme na finále myslely. Ale Finky to rozhodly kvalitou. Nepotřebují tolik šancí na to, aby daly góly. I když jsme chtěly negativní semifinálovou bilanci zlomit, ale zpětně musím říct, že Finky byly jinde asi po všech stránkách. Byly perfektní, precizní. Ukázaly kvalitu.“
Za dva roky na domácím šampionátu už bude cíl je porazit, že? A porvat se o zlato.
„To nevím, to se budete muset zeptat někoho, kdo na mistrovství stanoví cíl. To nevím, kdo bude. Já to teď zatím nejsem určitě.“
Chcete ale pokračovat v reprezentaci, nebo ne?
„Budu se rozhodovat později. Nevím. Dva roky je pro mě pocitově hrozně moc. Takže fakt nevím… Protože už jsou jiné věci v životě. Abych tady mohla stát, stojí hrozně moc. Jde o priority, disciplínu, tomu člověk musí v životě obětovat hrozně moc. A jelikož to hrajeme jenom proto, že sport milujeme, tak… Pak je otázka, jestli pořád strašná dřina a obětování stojí za to. Mně florbal hrozně baví, ale jak říkám… Obětování a dřiny je hrozně moc. Někdy je to až na hraně.“
Co říkáte na mladé hráčky jako Brucháčková nebo Keprtová? Mají před sebou velkou budoucnost, že?
„Jo, jasně. To je budoucnost, o tom není pochyb… Generační obměna musí přicházet, to nejde jinak. Bylo by špatně, kdyby to tak nebylo. Holky mají dostatečnou kvalitu na to, aby v reprezentaci hrály. Bruchy (Brucháčková) už má kvalitu na to, aby teď mohla hrát švédskou ligu. Takže jo, obměna musí být. Doufám, že si holky udržují svojí volnost, nespoutanost… Jak jsou dravé, otevřené. Není pro ně nic jiného, než: Jdu hrát, baví mě to, jdu vyhrát! To je úplně skvělý.“
Související články
