Dopingový hříšník Deutsch: Nejsem žádný feťák!
Zkoušel ji. Jako jeden z mnoha dospívajících mladíků, který rád vyrazí se svými kamarády na pivo. Epizoda s marihuanou ale mohla fl orbalovému obránci Marku Deutschovi zničit nadějně rozjetou kariéru. Po pozitivním testu na marihuanu mu hrozil roční distanc i defi nitivně zavřené dveře do reprezentace. Nakonec však dostal druhou šanci. A na prosincovém MS se stal členem týmu, který z Helsinek přivezl bronzové medaile.
Feťáku, křičí na něj diváci z hlediště. Ty máš být vzor pro naše děti?, vzkazují mu zase jiní na internetu. „Byla to pochopitelně chyba, ale teď už se za tím neohlížím. Život jde přeci dál,“ krčí smířeně rameny třiadvacetiletý Marek Deutsch, jediný český fl orbalista usvědčený z dopingu. Za svůj ústřel byl potrestán tříměsíčním distancem.
Připomínají vám to fanoušci často?
„Občas se to stane. Když třeba proběhnu kolem hlediště, tak někdy slyším, jak se ozve, že jsem feťák, ale já už to teď ani moc nevnímám. Že bych se kvůli tomu musel zastavit a probodnout někoho očima jako Řepka, to ne. Spíše mi to už přijde k smíchu.“
Vybavíte si ještě ten moment, kdy jste si dal marihuanu?
„Bylo to na párty po postupu do finále extraligy. Šel jsem si sednout s kamarády a nějak to tehdy neřešil. Netušil jsem, že by za týden mohla být dopingová kontrola a že mě navíc vyberou. V tu chvíli mi pak bylo jasné, že v sobě něco mám. Jen jsem čekal, zda na to přijdou. Říká se, že v tom těle to určitou dobu vydrží, ale každý člověk je jiný. Má třeba odlišné spalování, styl života a tak.“
Šlo o vaší první zkušenost s marihuanou?
„První nebyla, ale poslední už ano.“
Kdy jste tedy začal?
„To si už ani pořádně nevzpomínám. Určitě to ale bylo ještě předtím, než jsem začal hrát fl orbal na této úrovni. Vím, že to hodně lidí odsuzuje, ale já to jako žádnou velkou drogu neberu. Zahulí si každý druhý, nic špatného na tom nevidím. Kvůli tomu hned nemusím být feťák.“
Rodiče ale jistě nadšení nebyli...
„Máma je naštěstí taková, že to vzala, horší to bylo s tátou. Tomu jsem to musel zavolat, protože sestra slyšela tu zprávu v rádiu a táta jako taxikář ho má pořád zapnuté. Nechtěl jsem, aby to zaslechl, zrovna ve chvíli, když někoho poveze. Byl trochu naštvaný, ale mohlo to být i horší. Rozhodně na mě nezačal kvůli tomu víc řvát. Spíše naopak, nechtěl se se mnou bavit. Žádný trest jsem ale od něj nedostal.“
Sešla se třeba rodinná rada?
„Ne to ne, takhle to u nás nechodí. Pár dní to bylo aktuální téma, tátu to mrzelo a nemluvil se mnou, ale pak ho to nakonec přešlo.“
Nenásledoval ani zvýšený dohled? Neukazoval jste třeba povinně žíly?
(směje se) „Ne, spíše pak přišly ty různé narážky, které trvají dodnes. Když jdu třeba s kamarády na pivo, tak mě táta varuje, abych zase nepřišel domu zhulenej. Myslí to už ale ze srandy.“
Pracujete jako prodavač ve florbalovém obchodě, nehrozil vám třeba ze zaměstnání vyhazov?
„Je pravda, že pan ředitel moc nadšený nebyl. Vadilo mu to, přeci jen to pro obchod nebyla dobrá reklama. Pak ale volal a varoval mě, že mi bude volat hodně lidí a ať se držím.“
Překvapil vás ten mediální zájem?
„Docela jo, ono se totiž o florbale předtím moc nepsalo a do té doby mě nikdo neznal. Čekal jsem, že se někdo ozve, ale když během hodiny zvonil desátý telefon, tak to bylo fakt moc. Kamarád sestry pak viděl i moje jméno na BBC, kde běhala na té jejich dolní liště coby dopingový případ.“
Tomáši Engemu třeba podobná aféra zhatila nadějně rozjetou kariéru. Nebál jste se, že se to stane i vám?
(zamyslí se) „Nějaké obavy jsem měl, ale v zásadě jsem nad tím moc nepřemýšlel. Prožíval jsem sice jeden z nejtěžších okamžiků v životě, ale v Tatranu mě třeba všichni podporovali a ani jsem nezaregistroval náznak toho, že by mě nechtěli. Nechali mě tam pak i trénovat a ani spoluhráči nebyli naštvaní. Je ovšem pravda, že od té doby se změnily smlouvy a kdyby se něco podobného stalo teď, tak už by to asi vypadalo jinak.“
¨
Místo ročního zákazu jste tedy dostal distanc jen na tři měsíce, které se navíc začaly počítat během letní přestávky. Na MS 2008 v Česku jste se ale i tak nedostal, trenér vás nenominoval.
„Škoda. Bylo by hezké tam být a zahrát si před domácími fanoušky, ale že bych z toho byl kdovíjak zdrcený, to ne. Já chtěl vždycky hrát za Tatran, už jako malý jsem koukal přes druhou žbrdlinu a přál si hrát jako ti na hřišti. Reprezentace je taková nadstavba, takové plus a vždy záleží na trenérovi, zda mě povolá. Jestli mě nechtěl kvůli tomu, jaký jsem měl problém, to byla jeho věc a já to neovlivním.“
Myslíte, že váš případ byl pro další florbalisty varováním?
„Je to možné. Předtím, než mě načapali, se o marihuaně tolik nemluvilo a po sezoně ji i další hráči nemuseli řešit. Zejména v nižších soutěžích, kde to je volnější. Po tom, co se ale stalo mně, si už asi všichni dávají větší pozor.“
Čelíte nyní většímu zájmu dopingových komisařů?
„Právě že vůbec ne. Od té doby co mě chytli, jsem už ani jednou na kontrole nebyl. A že ti komisaři u nás na Tatranu byli už několikrát.“
A co kamarádi? Neomlouvali se, do jakých problémů vás přivedli?
„Ne, naopak mi to pořád nabízejí (směje se). Ne, že by dávali třeba čtyři jointy denně, ale občas, když jsme na pivu, tak mi to pošlou. A já jim vždy řeknu: Tak si to pánové nechte, a pošlu jim to dál. Určitě se jich od té doby nestraním a oni mě zase pořád berou.“
Říká se, že marihuana je iniciační drogou k těm tvrdším. Vnímáte to také tak?
„Vůbec ne. Když jsem si dříve zahulil, tak jsem to nebral tak, že bych měl chuť třeba na pervitin. V životě bych ani nic tvrdšího než je marihuana nezkusil. Jednoduše mě to nelákalo, to ostatní už je chemie.“
Jste i pro legalizaci marihuany?
(přemýšlí) „Těžko říct. Možná ano, ale zase by to muselo být v nějakých mezích. Kdyby se to povolilo, tak kolem toho bude boom a mohly by se stát věci, které by už nebyly k užitku. Nezdá se mi však, že by marihuana měla být posuzována jako doping. Je sice na listu zakázaných látek, ale pochybuju, že kdyby si někdo půl hodiny před zápasem zahulil, tak že by mu to pomohlo.“
Uměl byste ještě ubalit jointa?
(usmívá se) „Už jsem to dlouho nedělal, ale asi bych to ještě zvládl.“
A co až budete jednou i vy otec? Jak budete třeba svým dětem vysvětlovat, aby to nezkoušely?
„Jestli někdy budu táta, tak nebudu moc rázný. Budu se vždy snažit s nimi vycházet normálně, tak jako bylo zacházeno se mnou. Neříkám, že jsem nedostal někdy jednu přes zadek, ale třeba jsem nikdy nedostal facku. A jestli dítě doroste do věku, kdy to bude chtít zkusit, tak ať to zkusí.
Opravdu?
„Myslím, že poznám, kdy na tom ujíždí. Až přijde domů s dredama, krysou za krkem a s nějakou jamajskou čepičkou a řekne mi: Hele klídek, tak mi na tom už bude divné. Ale když to s kamarády bude chtít ochutnat, tak mi to vadit nebude.“
