Ve světě florbalu se pohybuje už 15 let a při výšce 196 cm je v brance nepřehlédnutelný. Přesto je odlišný. Nemá jednu nohu. O tu Michal Vápenka přišel při autonehodě. Ale ani tato nešťastná životní událost mu nezabránila pokračovat ve sportu. Tento měsíc bude ve sledge hokeji reprezentovat Česko na paralympiádě v Soči.
Čtyřicetiletý Vápenka má za sebou dlouhý sportovní příběh, který začínal v útlém dětství. Rodiče reprezentantovali Československo ve volejbalu a zúčastnili se olympijských her v Mnichově roku 1972.
V životě pro něj byla nehoda klíčovým okamžikem a velkou životní zkouškou, které se musel podrobit a dnes už ji bere jako výhru. Svůj osud v tu dobu nevzdal, naopak se zvětšila jeho všestrannost. “Začal jsem zkoumat sporty - co se dá a co se nedá a čím se člověk může zabavit,”vyprávěl Vápenka pro TV iSport.
Volejbal ho bavil vždycky a dokonce i po nehodě, která ho postihla v jednadvaceti letech, rok před letními paralympijskými hrami v Atlantě. A protože už volejbal uměl, naučil se používat jen protézu a rok poté se zúčastnil paralympiády. Přirozeněji se však cítil jinde. “Vždycky mě fascinoval hokej a florbal pro mě potom nebyl nikdy moc daleko od toho hokeje.”
Beznohý florbalista
Video se připravuje ...
Brankařská rarita Vápenka je ojedinělý případ florbalisty v české lize, který hraje za zdravé sportovce, účastní se všech ligových zápasů, ve kterých hájí barvy týmu Torza Sorry Praha a reprezentuje Českou republiku ve sledge hokeji.
Jak sám říká, život handicapového není jednoduchý, ale člověk se s tím musí naučit žít a brát ho pozitivně v každé situaci a všech okolností. V čem ho život s protézou nejvíc limituje? “Nohu mi vzali trochu pod tříslem a tak nemám o co se zapřít. Ale i zbytek nohy může vyvinout nějakou aktivitu a dá se to.”
Teď už jeho nejoblíbenější aktivní disciplínou není florbal, ale sledge hokej. A ani v něm není žádný nováček. Hraje ho už sedm let a v příštím týdnu odletí do ruského Soči, kde bude reprezentovat Česko na paralympiádě. Na zimní hry handicapovaných se podívá podruhé v životě a těší se nejen kvůli prostředí, ve kterém nikdy předtím nebyl, ale také kvůli spoluhráčům, které už z předchozích turnajů velmi dobře zná.
“Od prvního úspěchu na mistrovství Evropy až po ačkovou skupinu, kdy jsme byli dvakrát čtvrtí na světě, je ten kádr podobný.”
Jednu maličkost by však do budoucích let ve světě handicapovaných uvítal. Přál by si, aby o sport bylo více zájemců a aktivních jedinců, kteří by se nebáli riskovat a i přes svá postížení zkusili sportovat a aktivně se hýbat. “Věci není dobrý zatratit a nesnažit se, ale zkusit je a neříkat si, že to nejde a sedět doma u televize a nebo u internetu,” tvrdí Vápenka.
Ve svých 40 letech má zaměstnání a rodinu a sportu se proto věnuje jen dvakrát týdně a není to jen kvůli sportování kvůli kterému na tréninky rád dochází. “Jsme parta kamarádů, kteří spolu drží a co je na tom specifický je černý humor, který mě vždycky bavil.”
