Florbalová brankářka Veronika Tomšová (23) stále nemůže uvěřit, co se týmu FBC Ostrava povedlo. V emotivním semifinále srazil ve vyhroceném městském derby z florbalového trůnu Vítkovice a hned při premiérové účasti v Superfinále vybojoval před takřka osmi tisícovkami fanoušků mistrovský titul. „Pořád se nám to zdá jako sen,“ říká bakalářka psychologie z Ostravské univerzity.
Třiadvacetiletá Veronika Tomšová byla klíčovou postavou mistrovského týmu. V play off odchytala všech jedenáct zápasů, z 269 střel pustila jen 31 gólů, úspěšnost zákroků měla 88,48 %. V semifinále společně s perfektní obranou jednou vynulovala i Vítkovice, které do té doby držely neuvěřitelnou šňůru 70 (!) vítězství v řadě za sebou.
Už jste vstřebala, co se vám se spoluhráčkami povedlo?
„Pořád tomu nedokážu uvěřit. Hrozně velká radost, strašná euforie, která stále proudí celým týmem. Pořád si říkáme, že se nám to zdá jako sen. Opravdu se nám to povedlo!“
Co bylo emotivnější? Vyřadit v semifinále 4:0 na zápasy Vítkovice, které vyhrály tři tituly za sebou, nebo poslední krok v Superfinále proti Chodovu (4:2)?
„Největší rozdíl je v tom, že semifinále se hrálo jako série na čtyři vítězné zápasy. Tím byly emoce znásobené. Navíc semifinále bylo městské derby, rivalita v rámci klubů je úplně jiná než mezi FBC a Chodovem. Nedokážu říct, co bylo emotivnější, protože radost z toho, že jsme urvaly první titul, je obrovská. Věděly jsme, že to proti Chodovu nebude lehké. Dobře brání i hraje a poslední krok je vždycky nejtěžší. Takže to nakonec byla jedna velká a společná radost.“
Jak se vlastně stavíte k Superfinále? Je lepší jeden zápas o všechno, nebo série na čtyři vítězství?
„V posledních letech je to hodně diskutované téma. Pro týmy, které jdou do finále z pozice outsidera, je Superfinále fajn. V jednom zápase se opravdu může stát cokoliv. Série je nekompromisní, spravedlivější. Kdybych měla za sebe říct, tak si myslím, že by florbalu finálová série slušela. Dovedu si představit, že by série s Chodovem mohla být klidně i na sedm zápasů a nikdo by se nemohl divit. A možná by to pro florbal byla ještě větší reklama než jedno Superfinále. To je sice mediálně udělané moc hezky, bylo to fajn, i atmosféra. Ale nemá to takové to kouzlo série, kdy se přetahujete o každý zápas a spíš rozhoduje florbalová kvalita než náhoda.“
Víc těžkých zápasů v play off by prospělo i reprezentantkám, souhlasíte?
„Ano, play off je to, kvůli čemu florbal každý dělá. Kdyby byla finálová série, přibudou další tři čtyři těžké zápasy. Mladé holky v nich mohou sbírat zkušenosti, posunovat se nahoru. I z tohoto hlediska by finálová série mohla být fajn.“
Po finále jste říkala, že vaše sezona byla horská dráha. Kde se to pro vás zlomilo?
„Start do sezony jsme měly těžší. Kdyby nám na začátku někdo řekl, že vyhrajeme titul, tak by tomu nevěřil nikdo. Ale začalo se to zlepšovat, florbalová kvalita šla nahoru a od druhé půlky sezony to vypadalo celkem fajn. Ve čtvrtfinále nás dost prověřila Bohemka (4:2 na zápasy). Na dva zápasy jsme vypadly z role, Bohemka nás porazila 6:5, to nás psychicky dost srazilo. Ale dokázaly jsme se vyhrabat, oklepat. Šestý zápas byl už zase čistě v naší režii. V tu chvíli jsme se nastavily do správného módu. Cítily jsme, že umíme hrát a víme to. To se pak s námi vezlo celou semifinálovou sérii i ve finále. Čtvrtfinále pro nás byl zlom.“
Vy jste začínala v klubu FbK Orlicko-Třebovsko, premiérovou sezonu v extralize jste hrála za Olomouc (2015/16) a v roce 2016 jste šla do FBC Ostrava. Proč zrovna tam? Ostravský klub nesbíral takové úspěchy jako konkurenční Vítkovice.
„Ještě než jsem šla do Olomouce, byla jsem v kontaktu s Kubou Robenkem (trenér FBC). Olomouc jsem brala kvůli škole, ale věděla jsem, že tam dlouho nevydržím a můj směr bude jinačí. Kuba mě úplně okouzlil. (usmívá se) Představil mi dlouhodobější plán klubu a líbilo se mi to. Nechtěla jsem jít tam, kde bych si nemusela místo nebo výsledky odpracovat, vydřít. Chtěla jsem pomoct k tomu, aby se klub postupně nahoru dostal. Je pravda, že v tu dobu FBC hrávalo páté šesté místo, ale i tak to pro mě jako pro gólmanku bylo zajímavější. Věděla jsem, že bude hodně vyrovnaných zápasů, při kterých to na mně bude stát.“
Chvíli vám ale trvalo, než jste potvrdila skvělé výkony z juniorské reprezentace, je to tak?
„První sezona byla ještě relativně v pohodě, ale pak přišel výkonnostní útlum. Nedokážu přesně říct, proč. Možná jsem se sama herně hledala. Až teď jsem se konečně začala cítit celkem fajn. Taky tam byla nějaká hlušší místa, ale co se týká play off, přišla forma v pravý moment. Konečně se to podařilo přetavit i do týmového výsledku. Za to jsem strašně vděčná a ráda.“
Slyším, že ostravský dialekt už jste pochytila...
(usměje se) „Jo, už jsem tady pár let, musela jsem se trošku přizpůsobit. Ze začátku to bylo krušné. Tady se mi smáli, že mluvím česky, a doma jsem dostávala sekec, že mluvím moc ostravsky. Teď mi to přijde normální, všichni si zvykli. I já. Tak je to v pohodě.“
| Tomšová? X faktor |
| „Už v roce 2016 k nám Verča Tomšová přicházela s ambicí, že bude přesně taková brankářka, jakou byla v letošním play off. Věděli jsme, že na to má. Že bude náš X faktor. Dlouho se to nedařilo naplnit, ovšem letos to byla Verča, jakou jsme znali před šesti lety, když zářila v juniorské reprezentaci na mistrovství světa. Ukázala potenciál, má strašně velkou zásluhu na tom, že se titul povedl. Podržela nás nesčetněkrát, hlavně v semifinále s Vítkovicemi. I v Superfinále měla klíčové zákroky. Bez ní bychom to nezvládli, je v reprezentační formě.“ Jakub Robenek, kouč FBC Ostrava |
Robenkovi pomohly i „hrůzné“ vzpomínky
Na tuhle chvíli čekal přes dvacet let, co se florbalu věnuje. Jakub Robenek se konečně dočkal titulu s FBC Ostrava. Jako trenér dovedl ke zlatu ženy. Sám ho měl před jedenácti lety se svými spoluhráči na dosah ruky. Ve finálové sérii na tři vítězství proti Střešovicím v roce 2011 vedli s FBC 2:1 na zápasy. Dva mečboly jim pak neskutečně protekly mezi prsty.
Robenek má ty momenty stále živě před očima. „Ve čtvrtém zápase jsme doma vedli 5:2 po dvou třetinách a padli jsme v prodloužení 5:6. Čtyři góly nám dával Milan Fridrich,“ vybavuje si okamžitě. „A v Praze to bylo ještě horší. Devět minut před koncem jsme vedli 8:3... A Tatran to stejně nějak srovnal a v prodloužení otočil. Hrůza!“
Nad touto vzpomínkou se Robenek otřepe ještě po letech. A přiznává, že mu bleskla hlavou i v sobotu během Superfinále. „Bohužel mi to hlavou proskočilo,“ pousmál se. „Když jsme poměrně brzo dostali gól na 2:3, tak jsem si hned vzpomněl. Ale tento tým naštěstí funguje jinak. Holky byly mentálně nastavené na jinou úroveň. Sice se na to nedá připravit úplně, ale věděli jsme, co chceme dělat a jak to chceme dělat. To je pro ženskou psychiku uklidňující. Byť to byl velký tlak, ale věřil jsem, že to holky zvládnou. V tomhle mi vzpomínky a předchozí příprava hodně pomohly.“
S odstupem přiznává, že jako trenér má z titulu možná ještě větší radost, než by měl jako hráč. „Krása, za holky mám obrovskou radost. Zaslouží si to za pracovitost a čas, který florbalu věnují. A jsem rád i za lidi v klubu, kteří vybudovali obrovské zázemí. Možná si kolikrát ani sami neuvědomujeme, jak dobře se máme. A neskutečně za námi stáli fanoušci. Udělali takovou atmosféru a strhli lavinu, jakou jsme nikdo z nás nikdy nezažili.“
V Ostravě se slaví od sobotního návratu z Prahy. „Jedeme třetí den v kuse a chystáme čtvrtý den, pátý den...“ usmívá se Robenek. „Holky sice na oslavy ještě nejsou úplně trénované, potřebují nabrat zkušenosti, ale bojujeme.“ Oslavy si přímo na ploše „užila“ i trenérova čerstvě narozená dcera Mia. „Na hřišti to prospala, ale hezky se usmívala. Tohle pro mě byl nejlepší okamžik. Byly tam všechny moje holky. Hráčky beru jako rodinu, byla tam malá, přítelkyně na tribuně. Krása!“
Témata:
sport, Veronika Tomšová, Ostrava, Olomouc, Vítkovice, Kuba, Florbal, trenér, Chodov, Ostravská univerzita, Sport na Heureka.cz
Související články
