Kouč Hrachovec hvězdou švýcarské házené. Jednou chci vést Česko, hlásí
Když se v Česku řekne Valašsko, mnoha lidem se automaticky vybaví trnky, slivovica a frgále. Ve švýcarské házené je tomu jinak. Když trenéři, asistenti, a kapitáni nejvyšších soutěží spolu s vybranými novináři a svazovými funkcionáři loni volili nejlepšího trenéra uplynulé sezony, vybrali Petra Hrachovce. Takže se stal neznámějším vyslancem Valachů v zemi Viléma Tella. V rozhovoru si tykáme, protože se známe přes třicet let od časů, kdy jsem vedl československý i český nároďák a Petr v něm jako mladý bažant hrával pravé křídlo.
Petře, pocházíš ze Zubří. Měl jsi v mládí vůbec šanci dělat jiný sport než házenou?
„Paradoxně jsem začínal u fotbalu a hrál jsem zároveň i šachy, což mě velmi bavilo. Můj otec byl fotbalista, tak ta cesta vedla nejprve k fotbalu, i když v Zubří hraje každý první házenou. K házené jsem se dostal, jak už to bývá, přes zážitek a vzor. Můj strýc Pavel Příhonský hrál první ligu za Baník Ostrava a Baník Karviná a my jsme často jezdili na zápasy do Karviné. A mě to prostě uchvátilo, byla to pro mne obrovská motivace. Stalo se to až takovou vášní, že jsem přeskočil na házenou a začal se jí někdy v páté třídě věnovat naplno.“
A bylo logické, že jsi potom také chtěl jít hrát do zahraničí?
„Ne, naše doba byla trošičku jiná. Vyrůstali jsme hodně venku na hřišti, hráli jsme všechny možné sporty. Motivace byla zkrátka hrát házenou a bavit se. Člověk ze začátku vůbec nemyslel na budoucnost nebo další cíle, vůbec ne. Prostě jít každý den na trénink a bavit se házenou. Ale časem si člověk říká, když vidí, jak hraje třeba Karviná proti Dukle Praha, že by tam taky chtěl být. Motivace tam samozřejmě trošičku byla, ale nebylo to až tak podstatné, spíš tam byla láska k tomu sportu. A vášeň k házené. Až později, když člověk viděl, že už opravdu něco umí, někdy v mladším dorostu, řekne si: chtěl bych jít dál a něco dokázat.“
Co se dělo dál?
„Následně přicházely výběry, byl jsem i v mládežnické reprezentaci. Pak už automaticky přišel i ten cíl. V té době byla reprezentace vrchol všeho. Prostě mít lvíčka na prsou, to bylo nejvíc. Ale vše přišlo později, až když jsem se dostal do ligy. V Zubří se hrála druhá liga, až později se toho chopili určití lidé a chtěli dostat Zubří zpět mezi elitu. A s tím boomem vlastně stoupala i moje cesta, šlo to prakticky jedno s druhým.“
Tvoje cesta stoupala, a stoupala tak, že přes reprezentaci ses dostal až do Německa, což je házenkářská země číslo jedna. A v Německu do první bundesligy, že?
„V devadesátých letech jsme v Zubří byli velmi úspěšní, výkony jsme korunovali dvěma tituly a já jsem sám sobě pokládal otázku, kam má moje cesta jít a co ještě chci v kariéře dosáhnout. Prostě nastal čas, kdy jsem si řekl, kam chci jít a jaký mám cíl. Cíl byl dostat se do Německa, v té době v házené non plus ultra. A já jsem se tam chtěl podívat, i když jsem věděl, že ta cesta je strašně složitá, protože v té době byly v Německu kvóty dva cizinci a víc ne. Bylo to složité. Zároveň jsem se chtěl naučit jazyk, v té době byla házená prostě němčina. To byly dvě motivace, které mě hnaly dopředu. Zároveň jsem chtěl vystoupit z komfortní zóny. Hráli jsme v Zubří na špici, měl jsem jisté místo v sestavě a věděl jsem, že to tak bude třeba ještě dalších pět, šest nebo sedm let. Ale co potom dál? Chtěl jsem z té zóny vystoupit, udělat krok dopředu - opustil jsem rodinu, pohodlí, zázemí a všechno, co jsem v Zubří měl, a šel jsem tehdy do třetí bundesligy, protože to bylo strašně složité. A pomaličku jsem se vypracoval až do bundesligy.“
