Macík po Dakaru: Devět vyměněných pneumatik, otcovství i jedna krizovka
Před startem Dakaru 2020 v žertu redakci iSport.cz sdělil, že chce dojet mezi nejlepší čtveřicí. To pilot Martin Macík z týmu Big Shock Racing nezvládl, ale jen o malý kousek. Svůj kamion dovezl společně s navigátorem Františkem Tomáškem a technikem Davidem Švandou do cíle na pátém místě, a stal se nejlepším českým závodníkem během premiérového ročníku v Saúdské Arábii. A mezi kamiony nejlepším netovárním týmem.
„Snažili jsme se na maximum, ale všechno to záleží na okolnostech. Občas jsme se ztráceli v prachu, občas jsme museli dohánět, a to celkem bolí. Za páté místo jsem rád, navíc to má výhodu, že se teď můžu jen zlepšovat,“ vysvětloval Macík na tiskové konferenci v Praze.
Dakarů už za sebou máte hodně, tak v čem byl tento jiný? Tedy kromě diváků, kterých už od pohledu zdaleka nebylo tolik, jak v Jižní Americe...
„Fanoušci jsou velký rozdíl, tady to pořádně žilo až v cíli. Velká změna byla také v krajině. V Americe bylo všechno takové větší, Arábie byla rychlejší, členitější a dost uskákaná. Potkali jsme také velbloudí trávu a občas nám byla vážně zima, připomínalo mi to Afriku.“
Tak jste se aspoň vyvarovali těch šílených teplot v kokpitu, které mnohdy překračují 60 stupňů, ne?
„Ano, tady jsme zhruba jen ve dvou etapách měli maximálně 50 stupňů. A musím říct, že to bylo zvláštní. Horší byly večery, když bylo najednou okolo 5 stupňů a studený vítr k tomu. To je velká změna. Adrenalin a stres vás drží v klidu, ale když se pak vrátíte do Čech, okamžitě člověk onemocní.“
Velkou premiéru má za sebou závodní speciál s přezdívkou Karel, jak si tedy na prvním Dakaru vedl?
„Zvládl toho ještě víc, než jsem očekával! Jen mě mrzí pneumatiky, kterých jsme museli měnit celkem devět, a to je opravdu hodně. Spojovačka byla moje chyba, měnila se hlava motoru, ale to bylo spíš pro jistotu. Jinak podvozek držel výborně, a to i přes to, že jsme se párkrát pěkně proletěli.“
To zní téměř jako idylka. Vážně nepřišla během těch dvou týdnů závodění nějaká krizovka?
„Jedna. Řítili jsme se za nějakou buginou, která šíleně prášila a nechtěla se nám uhnout a najednou se nám otevřel obzor, a my jen zírali. Díra-nahoru-dolů... Dřeli jsme podlahu a najednou jsme před sebou viděli jenom zemi! Tak jsem držel plnej plyn, ale krve by se ve mně nedořezal. Naštěstí auto padlo a jeli jsme dál. Pěkně jsme si pak na toho chlapíka v bugině zanadávali. (smích)“
Váš navigátor František Tomášek říkal, jak přátelská atmosféra na tomto Dakaru vládla. Čím to bylo? Mění se kultura mezi jezdci?
„Popravdě na tohle vůbec nedokážu odpovědět... Možná to je tím, že už pravidelně několik let jezdíme vepředu mezi těmi nejlepšími a konkurence na nás kouká jinak. Další věc je ta, že nikdo nevěděl, co od nové země čekat. Je lepší mít dobré vztahy, protože kdo vás vytáhne, když zapadnete? Vždycky jen ten, co je nejblíž...“
Největší nepříjemností letošního Dakaru bylo úmrtí motocyklisty Paula Goncalvese, zasáhne to každého jezdce?
„Bylo to hodně nepříjemné, a bylo mi to moc líto. Neznali jsme se, kdyby to byl kamarád, určitě by to bylo ještě těžší. Pamatuju si ročníky, kdy jsem na Dakaru začínal, a to pokaždé někdo umíral. Je to bohužel známka toho, jak je ten závod opravdu náročný. Podle mě by organizátor měl rallye zkrátit, život máme jen jeden, a ten musíme prožívat, ale na druhou stranu jezdíme to právě proto, že to je tak extrémní.“
Z nepříjemného tématu k tomu příjemnému. Během Dakaru, konkrétně u desáté maratonské etapy, se z vás stal otec, narodila se vám dcera Mia. Bylo hodně těžké se soustředit na závodění ve chvíli, kdy mělo každý den dojít k tak velkému životnímu skoku?
„Všechno je to o psychice. Samozřejmě bych třeba u porodu strašně rád chtěl být a podpořit ženu, ale člověk se musí smířit s tím, jak to je. Byl jsem na telefonu co to šlo a musím říct, že když jsem se o narození dozvěděl, byl to obrovský pocit štěstí.“
Takže to vědomí, že máte doma dceru, spíš pomohlo?
„Přesně tak, stoupl jsem si na start etapy a najednou jsem se cítil strašně nabitý energií. Nadšený, že mám doma zdravou holčičku a zdravou ženu, a můžu se za nimi těšit domů. I díky tomu jsem si nejtěžší etapu celého Dakaru strašně užil. Vůbec mě to nebrzdilo. Ale to je možná i proto, že nejezdím přes hranu, jezdím na svých možnostech. Možná mi to zabrání někdy vyhrát Dakar, ale možná mě to taky dostane na podium. Nic ze závodění ale nepůjde na úkor rodiny. Ta je na prvním místě.“
A jak se těšíte na otcovskou roli?
„Zatím si to užívám. Samozřejmě umím i přebalovat, i když to nechám rád na ženě.“
