Po týdnu záběru na plné pecky dostal konečně den volna. Moc si ho ale neužil. Po řádě pádů a 2378 odzávoděných kilometrech na Rallye Dakar má své tělo už pořádně rozbité a do toho se mu čerstvě přidal i zánět šlach. „Když jsem si v noci ani neotevřel láhev s vodou, bál jsem se, že je konec. I díky klukům s Buggyry se nám to ale podařilo dát do kupy a pojedu dál,“ hlásí motocyklista Libor Podmol.
Dá se tak říct, že drsnost Dakaru překonala vaše představy?
„Je to tak, ale já si za to můžu tak trochu sám. Jednak svými pády, ale také, že mě prostě nebavilo jezdit kolem čtyřicátého místa a snažil jsem se na to víc tlačit, abych byl vepředu. I proto jsem asi víc padal a unavil se natolik, že mi ty ruce nyní vypověděly službu. Možná jsem měl zvolit jinou taktiku a začít od úvodu více zvolna.“
Na druhou stranu, když už je člověk na Dakaru, tak ale chce jet na plné pecky, ne?
„Přesně tak, s tím jsem sem jel. Nechtěl jsem se tu jen vozit, ale do toho závodit. Šel jsem do toho naplno, jen mi to zatím úplně nevychází.“
Přesto máte co etapu, to příběh. Jednou vás zachránila pet lahev s vodou, jindy jste zase pomáhal vy svým konkurentům v nouzi…
„Je to velké dobrodružství, a tak se k tomu snažím přistupovat. Pomalu jsem už smířený s tím, že výsledek asi nebude, jaký jsem chtěl, ale doufám, že to dokončím. To je teď to hlavní! Snad to tedy mé tělo ještě dá, protože už má v minulosti přeci jen spoustu šrámů. Proto jsem sem ale vyrazil – abych dovezl rodinné jméno do cíle.“
Jinými slovy, dokončit to, co váš taťka v roce 1994 načal?
„Ano. Každý z nás tady to chce dojet a nevypadnout na nějakou jezdeckou chybu a technickou poruchu. Věřím, že se proto mé tělo vzchopí, ruce přestanou bolet a dám tam ještě nějaký hezký výsledek. Hlava by chtěla závodit, ale tělo už je unavené.“
Jak ho tedy dostanete do formy? Držíte ještě váš recept na zklidňování těla, jako v běžném životě?
„Spíš už jedeme v určitém presu a nestíháme. Tím, že jezdíme v jednom autě a je nás v něm pět, nemáme to vše tak uspořádané a bojujeme například i s nepořádkem, ztrácením věcí či různým hledáním… Jsou to zkušenosti s tím, jsme tu poprvé. Do toho jsme si sebou vzali spoustu věcí, které nepotřebujeme a věci, které tu jsou zase potřeba, nemáme.“
Před startem Dakaru jste třeba říkal, že byste rád popovídal i se Stéphanem Peterhanselem o vašem táťkovi. Stihl jste tedy dát s někým řeč, jak jste plánoval?
„Spíš už toho máme všichni plné brýle. Přeci jen dojedeme večer a hned druhý den ráno zase v pět hodin startujeme do etapy. Snažíme se tak proto rychle umýt a najíst, takže na velké povídání není místo. Potkal jsem dnes například Rosse Branche či Adriena van Beverena, ale i v tomhle případě to bylo rychlé. Ptali se, jak to zvládám, tak jsem jim řekl, že bojuju.“
Vnímáte pak i tu podporu na dálku z domova?
„Ano a je to super – dost mě to drží nad vodou. Už jen to, co mi lidé píšou na Instagramu, je jeden z důvodů, proč zase druhý den ve čtyři ráno vstát, obléct si rukavice a vlézt zpět na motorku.“
Jaká je tedy vaše taktika na druhou půlku Dakaru, kde bude pro změnu více kamenů?
„Je pravda, že je to tu nebezpečné a kameny číhají takřka všude. Obecně je dobré, když v takovém terénu vyrůstáte nebo v něm alespoň často trénujete. Jenže tím, že já ten terén neumím tak číst, jsou pro mě všechny tyto úseky ještě nebezpečnější. Uvidíme, organizátoři říkali, že teď přijdou další duny a písek feš feš, tak jestli za tím budou schované další kameny, tak potěš Pánbůh. A do toho se žene i nějaká bouřka, tak si jen přeju, aby nezačalo pršet, až v neděli pojedu.“
Související články
