Monsieur Dakar – ta přezdívka má stále šmrnc. A její nositel i nadále silné renomé. „S Čaginem si doteď vyřizujeme pozdravy,“ vypráví legendární jezdec Karel Loprais. Za pár dní to bude 20 let od jeho posledního, 6. titulu. Rallye Dakar se mezitím z Afriky přesunula přes Jižní Ameriku do Saúdské Arábie. A on věří, že se tu podaří někomu z Čechů na něj navázat – třeba synovci Alešovi.
Tuhle soutěž plnou drsných výzev zná lépe než málokdo jiný. Devatenáctkrát stál se svým kamionem na startu, šestkrát pak v cíli slavil triumf. „A přestože tam byly i problémy s technikou nebo havárie, ty dobré vzpomínky vše přehluší,“ vzpomíná nyní Karel Loprais. Rallye Dakar od jeho éry doznala změn, jeho rekordy ale zatím žádný z Čechů nepřekonal.
Jak často se vám tedy ještě teď stane, že vás někdo osloví jako monsieur Dakar?
(usměje) „To se mi stává ještě často. Lidé mě stále dost poznávají, takže stopa, kterou jsem v Rallye Dakar zanechal, byla asi velká a bude ještě chvíli držet.“
Jaké největší vzpomínky na slavnou soutěž vám tedy vyvstanou?
„Určitě si pamatuji první start ve Francii, kde byl prolog na okruhu, kolem spousta lidí a startovali jsme mezi jezdci F1. Kde jinde bychom se k tomu v této době před revolucí dostali? Pak si dobře vzpomínám na první vítězství v roce 1988 nebo triumf v roce 1994, kdy se jela trasa Paříž – Dakar – Paříž. To jsou chvíle, které se budou v paměti držet dál.“
Jakou historku z terénu a improvizace proto dáváte často všanc?
„Největší problém byl vždy s děravým chladičem. Často jsme sháněli vodu, kde se dalo, a dolévali vše, co teklo. I pivo. Potřebovali jsme prostě dojet do cíle a v téhle soutěži bylo vždy vše na hraně. Nebo jsme i chladič ucpávali chlebem – to jsou však věci, které s sebou normálně nevozíte.“
Je to tedy pro vás zvláštní vidět, kam se Rallye Dakar od vašich časů posunula?
„Ano, my jsme to zažili jiné, kdy jsme spávali v autech nebo vedle něj ve spacáku. Byly to určitě jiné podmínky, ale já toho nelituju. Naopak jsem rád, že jsem to zažil a bylo to úžasné. Dneska je už jiná doba, kluci mají jiné možnosti a využívají je, jak umí. To je ale v pořádku. Kdyby je nevyužili oni, sáhl by po nich jejich soupeř a získal by na ně výhodu.“
Jak tedy pohlížíte na aktuální ročník Rallye Dakar?
„To, co jsem viděl v úvodu letošní soutěže, tak ty etapy byly poměrně podobné africkým. A jak někdo říká, že je překvapený, že je tam kamení… to je přeci normální. Každá poušť přechází přes kameny někam, kde je další poušť a vždy tomu předchází kamenitý úsek. Takový byl například i začátek v Alžíru, kde byly rychlé a tvrdé pisty, se spoustou nástrah a navigačních výzev.“
KAREL LOPRAIS
| Narozen: 4. března 1949 (71 let) |
| Kategorie: kamiony |
| Účast na Rallye Dakar: 1986 – 2006 |
| Největší úspěchy: 6x vítěz Rallye Dakar (1988, 1994, 1995, 1998, 1999, 2001) |
Takže se vám líbí přesun Dakaru z Jižní Ameriky do Saúdské Arábie?
„Určitě. A ač jsou tam pouště, teploty zde nejsou tak velké jako v Jižní Americe, kdy bylo přes den padesát a v noci třicet stupňů. Což už je hodně. Zvláště pro mechaniky, kteří do rána dělají na autech, přes den se pak musí zase někam přesunout a je to záběr i pro ně. Tohle je více africké.“
Je to tedy z vašeho pohledu zase trochu blíže ke kořenům?
„Co se týče trasy, je to tradičnější. Ale jinak mají dnešní účastníci jiné podmínky, než jsme měli my. Od stravování, přes teplou vodu na umývání (směje se). Je to už úplně jiné.“
Nelákalo by vás tedy být toho ještě trochu součástí? Byť třeba v zázemí?
„Lákat je jedna věc a druhá jsou mé možnosti. Koneckonců už toho mám také něco za sebou. Kdysi jsme byli s Tatrou na dvou závodech ve Spojených arabských emirátech, což je kousek od Saúdské Arábie. Duny jsou tam vysoké, měkké a je to zajímavé se do těchto oblastí dostat.“
Ptám se proto, že třeba váš dlouholetý sok Vladimír Čagin šéfuje mocnému Kamazu.
„Však je to pěkné a kdo jiný by to měl dělat než on, který má na svém kontě sedm vítězství? Je to člověk na pravém místě a je velice schopný.“
V čem je tedy podle vás největší síla Kamazu? V jejich počtu?
„Určitě. Všechny stroje, které mají, jsou na stejné úrovni a každý z nich může zvítězit. Není dané, kdo z nich je od začátku jednička nebo dvojka… Všichni mají na vítězství. Navíc je to i o zázemí a je rozdíl, jestli máte dva tři mechaniky, nebo pět. Do toho mají i spoustu dílů a věcí kolem. Tohle vše řeší Čagin podle vývoje, jak rallye probíhá. A když má někdo nějaký problém a ztratí, tak se stane nosičem vody a pomáhá svým kolegům, kteří zrovna jedou vepředu. Všichni tohle akceptují.“
Jste proto i s některými bývalými závodníky z Dakaru nadále v kontaktu?
„Sem tam se s někým potkám. Například tu byl Peter Reif, vítěz z roku 1997, který na polygonu v Tatře testoval hasičský vůz – to bylo milé setkání. Tradičně se pak necháme přes Aldu pozdravit s Čaginem, který s námi komunikuje a hlásí se k nám. Jinak ale s nikým moc v kontaktu nejsem.“
S vaším synovcem Alešem Lopraisem, jenž na Dakaru nyní působí, jste v kontaktu jak často?
„S telefonováním je to těžké, on toho má také dost, takže jsem spíše v kontaktu s bráchou. I v tomhle jsou ale ty možnosti jiné. Dnes vám každý tým po etapě vydá řadu zpráv a informací, což je zase posun od doby, kterou jsme zažili my. To jsme měli maximálně telefon na letišti, nebo na něj byly takové fronty, že když jsme byli sami sobě řidiči a mechanici, nemohli jsme si dovolit tam stát a ztrácet čas. Proto jsme většinou volali až po konci Dakaru.“
Jak se vám líbí, po Alešových zkušenostech s MANem nebo Ivecem, jeho aktuální spojení se značkou Praga?
„Myslím, že je to vynikající. Jsou to lidi, se kterými si rozumí a je vidět, že to funguje.“
A jak byste ze svého pohledu popsal stroj, který aktuálně má? Jaké jsou jeho silné stránky?
„Určitě je to podvozek, který je u Tatry vždy vynikající. Do toho má také dobře doladěné pérování a tlumení. Aleš sám odjel už dost Dakarů, takže ví, že to nesmí přehánět a jet s rozumem. Což umí.“
Je nějaký typický rys, který od vás i převzal?
„Tak jeho první Dakar přišel už v roce 2006, kdy jel se mnou jako navigátor a pochytal řadu věcí. A když jsem měl následně problém se zraněním páteře a nepokračoval, Alda do toho sedl jako pilot a hned na svém prvním Dakaru byl třetí, čímž ukázal, že na to má. V posledních ročnících byl sice pátý, šestý nebo někdy havaroval, ale i to je třeba si zažít. Myslím, že toho má za sebou dost a teď už ho čeká jen bedna.“
Což by asi bylo o to sladší, kdyby na vašich šest triumfů navázal rovnou váš synovec, že?
„Ano, taková rodinná tradice.“ (směje se)
Dakar, jak má být
|
Aleš Loprais (pilot kamionu, synovec Karla Lopraise) „Stalo se přesně to, co jsem před závodem čekal. Po stížnostech spousty účastníků na relativně jednoduchou loňskou trať nám to organizátoři vrátili jako bumerang a řádně nám naložili. Letošní ročník je krásný, technický, náročný, s rozmanitým terénem. Opravdu Dakar se vším všudy a nádherným drajvem. Pořadatelé nachystali velmi tvrdou, ale zajímavou trať. Už cítím celé tělo, což znamená, že Dakar je přesně takový, jaký má být.“ |
Témata:
motorismus, rallye dakar, sport, Aleš Loprais, Saúdská Arábie, synovec, Karel Loprais, Vladimír Čagin, Sport na Heureka.cz
Související články
