Macík o trenkách i hádkách uvnitř kamionu: Občas je to vyhrocenější
V průběžném pořadí jim zatím patří třetí místo mezi kamiony. Pilot Martin Macík, navigátor František Tomášek a mechanik David Švanda z týmu MM Technology by rádi na Dakaru zopakovali loňský úspěch, kdy se svým kamionem, který pojmenovali Čenda, vybojovali druhé místo. Martin Macík v rozhovoru prozradil, jakých změn se Čenda dočkal oproti loňskému roku a zdali se někdy posádka hádá v kabině.
Kolik času vám zabrala příprava na letošní Dakar?
„De facto celý rok. Už během Dakaru si vždycky sepisujeme, co chceme změnit a co příště uděláme jinak. Když se pak vrátíme domů, zhruba měsíc odpočíváme. Není to ale samozřejmě tak, že bychom se třicet dnů jen váleli. Já osobně normálně chodím do práce, jen si dávám pauzu od cvičení. Tělo je totiž po těch čtrnácti dnech vždycky dost zhuntované. Ta nejintenzivnější příprava většinou začíná od září. V říjnu máme vždycky Rallye du Maroc, což je druhá nejvyšší soutěž, které se účastníme. Potom už jedeme nonstop dřinu až do Dakaru.“
Jakých změn se dočkal Čenda oproti minulému roku?
„Asi největší změny jsou na podvozku. A potom, že máme trošku jiné pružiny - nemáme je dvoulisté, ale máme je třílisté. Ale jinak bych řekl, že nic zase tak zásadního nenastalo. A to je vlastně i důvod, proč letos jedeme opět s Čendou. Čenda loni fungoval výborně. Samozřejmě se neustále snažíme posouvat dopředu. To, co jsme oproti loňsku změnili, jsou ale spíš takové nuance, které nejsou pro běžného člověka patrné. Například nastavení auta je úplně jiné. Ten pocit z toho, jak musím řídit, jak se k němu musím chovat, jak rychle můžu jet přes určitý terén… Tohle se změnilo hodně, i když to není vidět.“
Novinkou letošního Dakaru je 48hodinová etapa. Zažil jste někdy něco podobného?
„Já si vždycky říkám, že když už mám za sebou jedenáct Dakarů, tak už jsem zažil všechno. Vždycky ale stejně přijde něco, co mě překvapí. Teď se hodně mluví o té čtyřicet osmičce. Nicméně ono se to sice nazývá Chrono 48, ale není to tak, že bychom jeli 48 hodin v kuse. Bude to tak, že první den vyjedeme a budeme závodit do čtyř hodin odpoledne. Pak si všichni musí dát povinnou pauzu v bivaku až do druhého dne. Musíme tedy zastavit, mezitím můžeme opravovat auto a druhý den ráno zase budeme pokračovat.“
Budete mít na 48hodinovou etapu nějakou speciální strategii?
„Chceme zkrátka jet co nejrychleji a vyhrát. (směje se) Zatím jsme nic podobného neabsolvovali, takže se blbě předvídá, co bude. Samozřejmě máme nějaké myšlenky, co se týče strategií. Ty se v našem případě vztahují ale spíše k momentům, kdy se něco podělá. Když se něco přihodí na kamionu, budeme muset zvažovat, jak rychle to dokážeme opravit a podle toho se budeme muset rozhodnout. To znamená, jestli třeba zastavit dřív a auto opravit v bivaku anebo pokračovat a riskovat, že někde zůstaneme. Bude hodně záležet na aktuální situaci.“
Jsou kamiony finančně nejnáročnější kategorie?
„Nejdražší kategorií jsou auta. Nejdražší auto, které byste našli na startu, stojí okolo 1,2 milionu euro. Kamion naproti tomu stojí polovinu. U aut je potřeba totiž trošku jiný vývoj, který do pořizovací ceny hodně vstupuje. Samozřejmě finanční nákladnost hodně závisí i na opravách. Záleží na tom, jak pojedete, jak hodně auto zničíte, jak rychle chcete jet…. Za náhradní díly a práci na autě můžete utratit 30 tisíc euro, ale může to být klidnět i 150 tisíc. Všechno tohle se sčítá, takže ano, někdy kamion může být i dražší, ale s velkou pravděpodobností jej auto vždycky překoná.“
Můžete vyčíslit, kolik stojí účast na Dakaru?
„Tohle vyčíslit nedokážu, protože to zatím nemám černé na bílém. Dokud se nevrátím, a nedám dohromady soupis všeho, co se nám rozsekalo, tak nevím. Opravdu hodně záleží na tom, co všechno vyměníme. Nicméně víme, že jedna naše sezona včetně všech závodů nás vyjde na zhruba 1,5 milionu eur.“
Sestava v kamionu zůstává pro tento rok stejná. Jak často nastávají v kabině nějaké vypjaté momenty?
„Takové momenty nastávají skoro pořád. (směje se) Když sedíte 14 dnů zavření se stejnými lidmi na jednom místě, tak občas nějaké vyhrocenější okamžiky nastanou. Snažíme se k tomu ale přistupovat profesionálně. Že by docházelo k nějakým zásadním hádkám, tak to určitě ne. Prostě si řekneme, s prominutím, drž hubu a jedeme dál. Když je potom čas a klid, všechno si vyříkáme a to je celý. Máme ale takové interní pravidlo, že pokud by nastal nějaký zásadní rozkol, tak poslední slovo mám já. Někdo v tu chvíli musí být šéfem. Ve vypjatých situacích, kdy se potřebujete rozhodnout během sekundy, prostě nemůžete zvedat ruce a hlasovat. Jak jsem ale říkal, k takovým situacím dochází málokdy. Každý má v týmu svou roli a odpovídá za jinou oblast. To znamená, že když mi navigátor řekne doprava, jeho rozhodnutí respektuju a nebudu říkat: Ne, chci jet doleva. Navzájem si do toho nekecáme do té doby, než není nějaký problém. Jakmile nastane nějaký zádrhel, tak se samozřejmě radíme a diskutujeme o tom.“
Berete si s sebou něco speciálního, co se týká jídla?
„Jídlo máme obstarané od pořadatele v rámci závodu. V bivaku jsou vždy obrovské polní jídelny. Organizátoři musí nakrmit asi 4000 lidí, takže podle toho to tam i vypadá. Každopádně my jako závodníci vždy jen snídáme a večeříme. Po snídani nasedneme do kamionu a pak jsme celý den na cestě. Snažíme se samozřejmě jíst i po cestě, ale v tom shonu a stresu to zase tak dobře nejde. Na každém Dakaru proto zhubneme asi pět až šest kilo. Abychom do sebe dostali aspoň něco a měli nějaké živiny, moje žena nám pokaždé dělá domácí flapjacky. Je tam granola, ořechy, sušené ovoce, vločky. To je zalité salkem a pak jsou z toho nadělané takové sušenky. Žena mě vždycky miluje, že to musí dělat.“ (směje se)
Taky jsem slyšela, že jste si letos nechali ušít speciální trenky.
„Je to tak. Jsou bezešvé, takže se vám nikde nezařezávají, když celý den sedíte v autě. A jsou samozřejmě oranžové – v týmových barvách.“
