Před rokem jsme si připomněli životní osudy Patricka Depaillera, nyní vám předkládáme závodní profil jeho bývalého stájového kolegy a mistra světa Jodyho Schecktera. Je zvláštní, že tento jediný africký šampion je dodnes víc než jako nejlepší pilot F1 1979 proslulý spíš jako původce hromadné nehody v Silverstone 1973.
Pro Středoevropana mohla mít Jižní Amerika, Austrálie (a s ní Nový Zéland) či Afrika nádech značné exotiky, alespoň já si vzpomínám, že když jsem začal vnímat svět F1 a na stupně vítězů se stavěli piloti jako Hulme, Fittipaldi či Reutemann, povědomě jsem onu exotiku také čekal. Záhy jsem se „srovnal“, takže v případě Jihoafričana Schecktera už jsem nečekal (v nadsázce) černocha v bederní roušce. Jody je navíc prototypem obyvatel Jihoafrické republiky, kterým se po léta říkalo „kolonizátoři“, ačkoliv on sám se s vlastí poměrně záhy po svých závodních začátcích rozešel a krátce po ukončení kariéry veřejně oznámil, že se do ní rozhodně vrátit nehodlá.
Pro Jodyho bylo příznačné, že se narodil v East Londonu, kde byla závodní dráha i pro závody F1. Dalším plusem pro mladšího syna papá Schecktera byl fakt, že hlava rodiny zastupovala v místě bydliště značku Renault, k obchodu přiléhala i dobře vybavená dílna, kde Jody se starším bratrem Ianem zdokonalovali své technické znalosti. Ovšemže došlo i na důkladné osahání některých aut a zpočátku tajná, později i oficiální usednutí za volant různých vozů. Pochopitelně na začátku jeho závodního životopisu najdeme motokáry, které proháněl od roku 1962. Podobně jako třeba Ickx, Siffert, Depailler nebo D. Hill se Jody pak posadil do sedla motocyklu, než zvítězila čtyři kola, nejdříve upravené cestovní vozy rekrutující se nejčastěji z kategorie amerických „highway cruisers“. Vzorů měl poměrně dost, nakonec je třeba si uvědomit, že Jihoafrická republika byla vedle Velké Británie jediným státem, kde se jezdilo v letech 1966 – 1975 národní mistrovství vozů F1. Nešlo však jen o pouhý rozmar místní honorace, která si prostě kupovala starší či odložené vozy F1. Jody tak mohl sledovat v akci piloty jako Basil van Rooyen, Syd van der Vyver, Dave Charlton, Neville Lederle či John Love. Jenže jeho první závodní zkušenost byla doslova černá, za volantem mírně upravené R8-Gordini si počínal tak odvážně, že mu vedení závodu bez milosti ukázalo černou vlajku. To se psal rok 1969, ale už v tom následujícím se Jody mohl opájet titulem mistra Sunshine Series Formule Ford (pilotoval Lolu T200)! Získal však také ještě jednu cenu, která byla pro jeho závodní život asi nejdůležitější – jako vítězi mu připadl titul South African Driver to Europe, což obnášelo částku 300 liber a letenku do centra motoristického sportu – Velké Británie. Vypravil se tam s mladičkou manželkou Pam a velice záhy poznal, že na ostrovech bude závodní chlebíček o hodně tvrdší než na černém kontinentu.
Jeho první pokusy ve Formuli Ford mu záhy strhly přízvisko vítězící naděje a stále častěji se o sobě dočítal, že je pouhým ničitelem vozů. Po kratičké době proto přešel do F3, což ale znamenalo proslulé putování z deště pod okap. Vůz EMC byl nejen pomalý, ale i nespolehlivý, naštěstí pro Schecktera jeho dravost (na kterou si začali stěžovat první soupeři) přinesla své ovoce nejen v nabídce od Merlynu, ale především se kudrnatý nespoutaný mladík ocitl v hledáčku Teddyho Mayera. Dohoda byla krátká a úspěšná – Jody Scheckter se stal pilotem McLarenu ve formuli 2 pro rok 1972.
Bohužel v té době Team McLaren byl ještě stále zkrušený smrtí svého zakladatele Bruce McLarena (zabil se při testování vozu CanAm v Goodwoodu 2. 6. 1970). Sportovní výsledky šly dolů a Mayer po dohodě s vdovou Patricií McLaren rozhodl o eliminaci některých závodních oddělení. Jako první přišla na řadu právě série CanAm, kde McLareny dostávaly nepěkně na frak zejména od značek Porsche a Lola. Stejně tak Mayer zrušil tým formule 2, protože příprava vozu stagnovala a výsledky byly mizivé. Scheckter sice dělal co mohl, ale ani jeho časté havárie profilu týmu neprospěly. Sice vyhrál podnik v Crystal Palace (před Hailwoodem, Reutemannem, Elfordem a Depaillerem), ale v celé sezóně už pak bodoval jen dvakrát, vždy čtvrtými místy v Mallory Parku a Imole. Osmá příčka v ME byla rozhodně zklamáním. Jenže celá věc měla svůj háček – Scheckter totiž uzavřel s Mayerem dvouletou smlouvu a Teddy rozhodně neměl po likvidaci týmu F2 v úmyslu platit Jihoafričanovi zbytečně odstupné. A protože se po dravém mladíkovi začal nebezpečně ohlížet Colin Chapman, udělal Mayer Jodymu návrh – jako náhradu za předčasně ukončenou smlouvu F2 mu nabídl příležitostné starty ve formuli 1. A aby dokázal, že to myslí vážně, poskytl Scheckterovi třetí vůz už v posledním závodě sezóny 1972 v americkém Watkins Glenu. A tam dal Jody soupeřům i světu jasnou vizitku, že ostych do jeho rejstříku nepatří: po startu z osmého místa prakticky celou první polovinu závodu absolvoval na třetím a později čtvrtém místě, aby ho mimo bodované příčky odsunula nečekaná zastávka v depu. Z patnáctého místa se během dvaceti kol dokázal probít na devátou příčku!
Rok 1973 zastihl Schecktera hned na třech židlích najednou. Na Trojanu se etabloval v šampionátu F5000, v sérii CanAm už mohl přejít ke konkurenci a hájil značku Porsche. Ve formuli 1 čekal na Mayerův pokyn, aby nastoupil jako třetí pilot. Výzva přišla záhy a pochopitelně – start v domácí Grand Prix byl nejen prestižní, ale zvýšil i zájem diváků. A Jody se opravdu činil – start z první řady s časem o pouhých 0,15 vteřiny horším než poleman Hulme a dokonce kratičký pobyt v čele přivedly diváky do varu. Jenže pak došlo v zatáčce Crownthrone k havárii, při níž jen díky obětavému zásahu Hailwooda neuhořel Clay Regazzoni, následoval známý skandál, když Stewart ignoroval žluté vlajky a prosmýkl se do čela, čímž se McLareny na špici odsunuly do pozadí. Scheckter ještě pět kol před cílem držel čtvrté místo, ale přehřátý motor mu zkazil radost.
Čekalo se, že po takto úspěšné prezentaci se Jody objeví brzy znovu, ale jeho čas nastal až v GP Francie, kde dokonce nejel ani jako týmová trojka, protože druhý pilot týmu Revson dal přednost startu v zámoří. Jihoafričan znovu šokoval: opět start z první řady (tentokrát byl druhý za Stewartem), po startu šel bez zaváhání do čela a hájil vedoucí příčku před dotírajícím Petersonem a poté Fittipaldim plných 42 kol. Až potom obhájce titulu nervově nevydržel fakt, že ho drží v šachu takový zelenáč, a při nájezdu na cílovou rovinku ve snaze Schecktera předjet poslal po neúspěšném manévru jeho i sebe mimo trať. Jody se sice bleskově vrátil do závodu, ale vůz naremplovaný Emersonem postihly takové vibrace, že se s ním prakticky nedalo jet.
Formule1.cz
Přichází Grand Prix Velké Británie a po Monacu 1950 další velká hromadná nehoda, sice ne postartovní, ale na konci prvního kola, kdy závodní pole bylo ještě značně sevřené. Scheckter, startující z 6. místa, sice následující události svádí na vadné pneumatiky, ale většina soupeřů podotkla, že jeho jízda byla totálně zbrklá a nesla známky velké nervozity. „Počínal si jako smyslů zbavený,“ řekl o jeho „výkonu“ v Silverstone Hulme. „Jako by ignoroval fakt, že s dostatečně nezahřátými gumami nejde vyhrát závod v prvním kole!“ V pověstné poslední zatáčce Woodcote v rychlosti 230 km/h nezvládl Scheckter výjezd a jeho vůz začal rotovat, narazil do zdi boxů a vlétl přímo před střed závodního pole. Zoufalý Jody se pažemi vztyčenými z kokpitu pokoušel varovat ostatní piloty, že nemá vůz pod kontrolou, ale na cílové rovince nebylo místo k objetí – nejdřív do něj narazil Hailwood, poté Beltoise a pak to šlo už ráz na ráz. Kromě těchto tří pilotů se do karambolu zapojili ještě Pace, Mass, de Adamich, Williamson a Follmer. Není divu, že si Scheckter schytal své a fakt, jak si vedl v předchozích závodech, mu nebyl nic platný. Na zvláštní schůzi Asociace pilotů F1 GPDA se dokonce mluvilo o tom, že by měl být Scheckter jako jezdec suspendován, ale Mayer přislíbil, že mladíkovi řádně domluví a především ho nechá několik závodů „vychladnout“.
Jenže po pauze čítající čtyři Grand Prix čekalo Jodyho další nemilé představení v kanadském Mosportu. Závod poznamenaný chaosem v boxech a strašným počasím podtrhla hrozivě vypadající kolize Schecktera a Ceverta. Jody, startující s atypickým číslem 0, Francouzův tyrrell doslova sestřelil a François, ačkoliv měl bolestivě naraženou nohu, neváhal Jihoafričana v depu napadnout jako řádný boxer. Tyrrell to komentoval slovy: „Jody je doslova veřejným nebezpečím, snad by ani dál jezdit neměl!“ Cesty těchto dvou pilotů se proťaly tragicky hned o 14 dní později. Cevert smrtelně havaroval v tréninku a první, kdo na místo nehody dorazil, byl Scheckter. Ihned zastavil, vyskočil z vozu a běžel se podívat, zda nemůže kolegovi ještě nějak pomoci, ale jen se bezmocně otočil a dával znamení, že už nejde nic dělat. Potom zdrceně usedl vedle vraku a rozplakal se. V závodě opět jel skvěle, dlouho držel čtvrté místo, ale poškozený závěs jeho snahu předčasně ukončil.
První kontakt s F1 byl tedy pro Jodyho rozporuplný. Byl ostře kritizován za nevybíravý styl jízdy a dvě vážné nehody, jenže na druhou stranu absolvoval mladík téměř 250 závodních kilometrů v čele startovního pole, což představovalo 5,3% z celkové délky závodů sezóny 1973. A pokud bychom Jodymu započítali právě pouze oněch pět Grand Prix, ve kterých jel, tak to dokonce dělalo necelých 20%. Jenže negativa převážila, Mayer o Schecktera nestál a zdálo se, že se mu svět F1 na nějakou dobu uzavře.
Málokdo však tušil, že v té době už se o Jodyho intenzivně zajímal Ken Tyrrell. Kdo by se podivoval nad jeho výrokem po kanadské Grand Prix, nechť zví, že to mohla být buď typická vlastnost bývalého dřevaře nebo jen mistrný tah, jak odehnat konkurenci. Tyrrell počítal, že Schecktera angažuje k Cevertovi, ale Francouzova smrt způsobila, že se fanoušci nikdy nedozvěděli, jak by tahle sestava fungovala. Šanci tedy dostal, i díky své podpoře od koncernu ELF, smůlou a zraněním pronásledovaný Depailler. „Buď vyhraju titul mistra světa nebo mě tihle dva zničí,“ glosoval svým typickým způsobem Tyrrell svou volbu.
Zpočátku se zdálo, že spíš bude aktuální druhá verze. Scheckter se sice oprostil od zbytečných nehod, jenže se zdálo, že se nemůže s modrým vozem sžít. Když dojel pátý ve Španělsku, nikdo ještě nevětřil senzaci, jenže pak přišly první stupně vítězů v Belgii (tam se Jody dostal na bronzový stupínek jen díky tomu, že Regazzonimu v závěrečném kole došlo palivo), druhé místo v Monacu a famózní sérii doplnilo vítězství ve Švédsku. Najednou byl před rokem kritizovaný mladík ve vybrané společnosti adeptů na mistrovský titul, a kdo by čekal, že se mu z nabídnuté šance rozklepou nohy, krutě by se mýlil. Body přivezl i z Holandska a Francie, a sice s notnou dávkou štěstí, ale díky vyzrálému výkonu vyhrál ve Velké Británii. Nebylo to na Silverstone, ale to mu nezabránilo jeho velký karambol připomenout. „Jistě, těžil jsem ze smůly Laudy, ale je potřeba zdůraznit, že závod končí až u šachovnicové vlajky. Snad jsem svým umístěním definitivně dokázal, že neumím jen rozbíjet vozy!“ Jen pro upřesnění – Lauda tehdy téměř celý závod vedl, ale v závěru doplatil na unikající vzduch ze zadní pneumatiky.
Po stříbrném Německu skončila famózní Scheckterova série v Rakousku, kde odpadl pro poruchu motoru. Třetím místem v Itálii sice uchoval své naděje na zisk titulu, ale dvě odstoupení v zámořských závodech znamenala, že při své první kompletní sezóně v F1 skončí „pouze“ třetí.
Clay Regazzoni po prohraném titulu řekl, že nejhorší je po takové zkušenosti znovu začít bojovat. Scheckter jako by ho poslouchal – jeho výkon v roce 1975 byl do jisté míry ovlivněn tímto faktem, zčásti ale také poněkud chladnějšími vztahy s Tyrrellem. Zda to bylo díky tomu, že Depailler měl za sebou podporu firmy ELF a tudíž byl do jisté míry vítanějším, se můžeme jen dohadovat. Každopádně Jody dal něco najevo poté, co s velkou slávou vyhrál třetí závod sezóny na domácí půdě v Kyalami. „Byl to můj nejkrásnější úspěch. Neujel jsem soupeřům se zády krytými Depaillerem jako loni ve Švédsku, nebo nevydělal na Laudově odpadnutí jako v Anglii. A vítězství na domácí půdě je tak řídké, že jsem chtěl bezpodmínečně vyhrát, abych dokázal, že můj Tyrrell jde bez potíží.” Přitom právě pohoda byla tím, co se Scheckterovi před závodem nedostávalo – v tréninku zničil jeden vůz, dopoledne před závodem vypověděl službu motor v náhradním autě. Všechno pro něj zachránili mechanici, kteří za 65 minut dokázali vyměnit vadný agregát za nový.
Záhy však bylo jasné, že tento rok Jody o titul bojovat nebude. Tyrrell zůstal na hony vzdálený Ferrariho úspěšnému typu 312T a největší boje sváděl s brabhamy. Nejlépe to bylo vidět na belgické Grand Prix, kde Scheckter dojel druhý. Poslední stupně vítězů ho čekaly na „jeho“ Silversone, kde však v nechvalně známém deštivém závodě skončil na valné hromadě s dalšími osmi piloty, a třetí místo „utrpěl“ jen díky předčasně ukončenému závodu. Ale i tady se projevovalo, že tým není v obvyklé pohodě – Scheckter musel v depu čekat na výměnu gum téměř třičtvrtě minuty místo obvyklých 15 vteřin, protože mechanici měli problémy s pneumatickými utahováky.
Formule1.cz
Teprve před sezónou 1976 se ukázalo, že část týmu utajeně testovala revoluční Tyrrell P 34, o němž Jody vůbec neměl tušení. Když se šestikolový vůz objevil poprvé na veřejnosti, Jody jen lakonicky utrousil něco v tom smyslu, že jak mají asi vypadat výsledky na trati, když si zbytek týmu hračičkaří. Paradoxně to pak byl on, kdo na „stonožce“ vyhrál jediný závod, přidal čtyři druhá místa a v konečném hodnocení se dostal na pomyslné stupně vítězů. Jenže šestikolky zůstaly ve stínu boje o titul mistra světa mezi Laudou a Huntem. Tyrrell sice vzbuzoval pozornost, ale nepočítalo se s ním jako s vítězným týmem. Vždyť i ta jediná výhra ve Švédsku byla podmíněna Andrettiho předčasným startem a tudíž minutovou penalizací, a když se Američan pokoušel ztrátu stáhnout, vypustil jeho motor duši. Navíc Scheckter už poslední třetinu sezóny jel s vědomím, že jeho dny u Tyrrella se krátí – dostal nabídku od Waltera Wolfa, a protože věděl o Tyrrellově zájmu o Ronnie Petersona, neváhal a kývl. „Můj první rok u Tyrrella byl velice dobrý. Druhý velice špatný. V tom třetím to bylo všelijaké, ale už to nebylo ono,“ vysvětlil Jody svůj odchod ze stáje, v níž se po famózním Stewartovi stal druhým nejúspěšnějším pilotem se čtyřmi vyhranými Grand Prix.
Walter Wolf po nepříliš dobré zkušenosti s Williamsem koupil podstatnou část Heskethovy stáje a v tříletém horizontu hodlal dobýt titul mistra světa. Jak směšné, posmívali se mu zavedení soupeři, ale po prvním závodě roku 1977 jim hodně ztvrdly rysy. V podstatě jen upravený Hesketh 308 D bez zásadních a velkých testů vyjel na trať v Buenos Aires a vytřel všem soupeřům zrak. První závod nové značky katapultoval Schecktera do vedení v mistrovství světa a Jihoafričan se tam dlouho držel. Když po druhém místě v JAR a dvou třetích v USA a Španělsku dokázal odrazit systematický Laudův nápor v Monacu a vyhrál druhý závod pro Wolfa, začalo se říkat, že černý kůň má našlápnuto k překvapení. V tu chvíli jakoby štěstěna řekla dost! a Jody začal sbírat jedno odpadnutí za druhým. Týmu se vymstilo to, že absolvoval sezónu s jediným vozem, Scheckterovi tak nikdo nemohl v závodech pomáhat, krýt mu záda, zkrátka to, co je v ostatních týmech běžné. Stáj navíc nedokázala adekvátně reagovat na vývoj Lotusu či Ferrari, proto v druhé polovině sezóny Scheckter postupně klesal v průběžné klasifikaci. Navíc měl Jody i smůlu, protože dvakrát byl zapleten do nepříjemných kolizí, které ho stály cenné body. Na Silverstone zase zažil okamžik hrůzy, když mu v tréninku mezi úseky Maggot’s a Beckett Corner upadl zadní spoiler. Hrůzný dvousetmetrový let vzduchem skončil pro Jodyho naštěstí bez vážného zranění. Abychom však jen nehanili, Scheckter také dokazoval, že Wolf měl vítězný potenciál, vždyť ho v premiérové sezóně dostal v sedmnácti závodech devětkrát na stupně vítězů. Bohužel pět těchto výsledků zvládl v prvních osmi závodech, potom v druhé polovině sezóny už vůz výkonnostně mírně stagnoval. I tak je třeba ocenit výkon, jakého Jody dosáhl, stal se vicemistrem světa a Wolf v Poháru konstruktérů na čtvrté příčce dělilo od Lotusu a McLarenu pět resp. sedm bodů – a to oba týmy měly k dispozici dva piloty. Útěchou Scheckterovi bylo dozajista vítězství v „domácím“ Wolfově prostředí, v Kanadě (Walter byl původem Rakušan, ale měl kanadské občanství). Pro Schecktera měl ale ročník 1977 ještě jeden zvláštní aspekt, poprvé byl jasnou jedničkou týmu. Upřímně řečeno, u Wolfa mu ani nic jiného nezbývalo.
Před sezónou 1978 požádal Walter Wolf Enza Ferrariho, zda by nemohl na jeho testovacím okruhu ve Fioranu vyzkoušet svou novinku Wolf WR 5. K všeobecnému překvapení Ferrari souhlasil. Mělo se za to, že za jeho ochotou stojí plánované obchodní styky s Wolfem a expanze Ferrari do Kanady, ale posléze vyšlo najevo, že patriarcha mající ve znaku týmu vzpínajícího se koníka měl jiný zájem – vidět Schecktera důkladněji než na televizní obrazovce při závodech. Protože pokud by se díval jen v roce 1978, moc nadšený by nebyl. Již zmíněná WR „pětka“, kvůli hranatým tvarům zvaná familiérně „bouda pro psa“, nebyla dobrým autem. Navíc to ve Wolfově stáji začalo nejen organizačně, ale i finančně poněkud skřípat. Tým odmítl vyhazovat veliké sumy na nákladné aerodynamické testy, takže v době wingcarů se vydal odlišnou, a bohužel ne dobrou cestou. Namísto tří vítězství tu náhle byla jen čtyři místa „na bedně“ a povážlivě rostoucí poruchovost. Ne nadarmo se říká, že láska kvete tam, kde jsou úspěchy – Wolf a Scheckter se ještě před zámořskými závody 1978 dohodli na předčasném ukončení původní tříleté smlouvy. Wolf už měl políčeno na Hunta, Scheckter byl v té době prakticky stvrzeným pilotem u Ferrari.
Pokud bychom chtěli posuzovat průběžný vývoj šampionátu podle prvního závodu, dopadl by Scheckter v mistrovském roce 1979 bledě. V Argentině totiž jeho anabáze skončila pár set metrů po startu. Po kolizi s Watsonem přišel o přední kolo a neovladatelné Ferrari se vřítilo před skupinku jezdců, kteří rudý vůz doslova semleli. Kupodivu nejhůř dopadl s bolestivě pohmožděnou nohou Piquet, ale Scheckterovi pro jistotu zakázali start doktoři. Od druhého do předposledního závodu pak pokaždé viděl cíl a pouze ve Francii nedosáhl na body (byl sedmý). Odborníci si pochvalovali, že Jody definitivně dozrál, i když to nebylo zcela přesné. Jen se ideálně prolnul jeho již vytříbený a už klidný jezdecký styl s kvalitním vozem. Mezi jeho úspěšné závody patřila Belgie, kde dokázal deklasovat zbytek startovního pole, bezesporu i Monaco, kde svedl strhující souboj s Regazzonim. Ale ne vždy se vše povedlo, o čemž svědčilo Rakousko, kde se nechal překvapit v posledním kole Laffitem a přišel o třetí místo. Ferrariho bašta na Monze pak viděla definitivní korunovaci nového mistra světa, sice poněkud zakaboněnou tím, že dravý Villeneuve dostal pokyn držet za Jodym druhou pozici. Po Ascarim, Fangiovi, Hawthornovi, Philu Hillovi, Surteesovi a Laudovi se stal Jody Scheckter další modlou Maranella.
Bohužel jeho kralování netrvalo dlouho. Překotný vývoj, nástup turbomotorů a především geniální Williams Patricka Heada přinesly Scheckterovi hořký konec kariéry pilota F1. Ale ještě něco – ačkoliv to Jody vždycky popíral, ziskem titulu spadl do škatulky pilotů, kteří už měli problém s motivací. Jody byl najednou ještě více opatrný, sice hovořil o odpovědnosti ke značce, ale do jejího měšce přispěl pouhými dvěma body z GP USA v Long Beach. To byl snad jediný závod v roce 1980, kde Scheckter mohl dosáhnout výrazného výsledku, ale už ve druhém kole kvůli Giacomelliho alfě postavené v zatáčce Hairpin Queens napříč musel jít tvrdě na brzdy, spálil všechny pneumatiky a výměna kol ho stála cenný čas. Čím však italské fanoušky rozběsnil nejvíc, byla jeho rezignace na start v Grand Prix Kanady. Jody se tam vůbec nekvalifikoval do závodu, když však došlo k eliminaci některých pilotů po postartovní kolizi, kteří neměli k dispozici náhradní auta, měl šanci zabrat jedno ze dvou volných míst na opakovaném startu, ale odmítl. To byla ona pověstná kapka a nepomohlo ani vysvětlování, že Scheckter nechtěl jet s nevyladěným vozem. Jeho přístup nejen k tomuto závodu, ale vůbec k celé sezóně kontrastoval ostře s Villeneuvovým přístupem, který i s evidentně nepovedeným vozem jezdil na doraz a získal si tak u tifosi nehynoucí slávu. Výstižně Scheckterův problém popsal Regazzoni: „Jody prostě nechtěl závodit. Já být commendatorem, ukázal bych mu, jak se přidává plyn!“ Za vše hovoří i fakt, že od roku 1954, kdy Ascari získal jako obhájce titulu pouhý bod (což bylo ovšem dáno jeho faktickým odchodem z F1, do níž se pouze na skok vrátil v kokpitu Lancie), měl Scheckter v sezóně 1980 coby úřadující mistr světa vůbec nejhorší výsledek (samozřejmě nepočítáme piloty, kteří po zisku titulu do dalšího ročníku z jakéhokoli důvodu nenastoupili).
Ještě na konci roku 1980, kdy už Jihoafričan oznámil odchod ze závodních tratí, jej kontaktovala firma Essex (v té době generální partner Lotusu) s nabídkou ve výši milionu dolarů, aby v sezóně 1981 startoval v Chapmanově týmu. Jody si ani nebral čas na rozmyšlenou a rázně odmítl. Krátce nato se dokonce dostal na stránky bulvárních deníků, když se v Nice zapletl do hromadné nehody a údajně si s ostatními řidiči vyřizoval názory ručně. Proto byl také odvezen na policejní stanici a ponechán nějakou dobu pod zámkem, aby vychladl…
Až do konce roku 1981 byl Scheckter v čele GPDA, tedy i v době, kdy už nezávodil. Domníval se, že právě to mu umožní lépe hájit zájmy kolegů, jenže opak byl pravdou. Narůstající spor mezi FISA a FOCA ho natolik znechutil, že se předsednického postu vzdal ve prospěch Pironiho.
Na tratích se Jody mohl setkávat i se svým starším bratrem Ianem, který však rozhodně absolvoval méně úspěšnou kariéru. „Vlastně si nepamatuju případ, že bychom spolu v F1 na trati soupeřili. Ian zpočátku jezdil pouze jihoafrické Grand Prix, pak mě pořádně zaskočil, když se nečekaně objevil ve Švédsku (1975), kde startoval na Williamsu. Bohužel jeho angažmá u Marchu v roce 1977 ho drželo prakticky pořád na chvostu startovního pole, tak jsem ho potkal asi třikrát jen tehdy, když jsem ho předjel o kolo.“ Ovšem jedna skutečnost stvrzovala, že Scheckterovi jsou si něčím podobní. Ian se oženil s Angelou, která je sestrou Jodyho ženy…
Scheckter měl v počátcích své kariéry v F1 přezdívku Baby-bear (medvídě). Jako vždy u takových titulů můžeme číst hned několik vysvětlení, jak se k nim nositel dostal; asi nejpravděpodobnější je to, že Denny Hulme byl dlouhodobě kvůli své povaze označován za „medvěda“, proto po příchodu zelenáče Schecktera k McLarenu na něj vybylo ono medvídě. Jisté však je, že už po dvou sezónách se svého přízviska zbavil. Po skončení vlastní závodní kariéry se staral o progres svých synů Tobyho a především Tomase, který sice zdaleka nedosáhl podobných úspěchů, ale ve světě rychlých kol se také neztratil. S Jodym se tedy rozlučme jeho výrokem, který zazněl při loučení s F1: „Když jsem v jedenasedmdesátém roce odcházel do Anglie, chtěl jsem se stát mistrem světa. To se mi splnilo. Teď už žádný cíl nemám, kromě toho zůstat v Evropě. Za těch devět let jsem zcela zpřetrhal kontakty s Jihoafrickou republikou, tam, kde vládnou bílí rasisté, nemám co pohledávat.“
V historii formule 1 mu patří po právu vydobytý prostor, proto si připomeňme jeho úspěchy a k blížícím se narozeninám mu poděkujme za to, co nám v 70. letech na trati předváděl.
| Jody David SCHECKTER | * 29. 1. 1950 (East London) |
| Absolvoval | 112 Grand Prix |
| Nekvalifikoval se: | 1x |
| Nestartoval: | 1x |
| Mistrovské body: | 255 (248 započítaných) |
| Vítězné Grand Prix: | 10 |
| Pole-Position: | 3 |
| Nejrychlejší kolo v závodě: | 5 |
| Stupně vítězů | 33x (10 – 14 – 9) |
| Dokončení závodu na bodované pozici | 53x |
| 1972 | McLaren | bez bodového zisku | xxx |
| 1973 | McLaren | bez bodového zisku | xxx |
| 1974 | Tyrrell | 45 b. | 3. místo |
| 1975 | Tyrrell | 20 b. | 7. místo |
| 1976 | Tyrrell | 49 b. | 3. místo |
| 1977 | Wolf | 55 b. | 2. místo |
| 1978 | Wolf | 24 b. | 7. místo |
| 1979 | Ferrari | 60 b (53 b.) | mistr světa |
| 1980 | Ferrari | 2 b. | 19. místo |
