Preview GP Kanady 2013

Montréal znamená v doslovném překladu „Královská hora“. Je nositelem řady přívlastků, říká se mu například Paříž Severní Ameriky nebo město sta kostelních věží. Kolorit jeho ulic dotváří bezčetné množství útulných kaváren, v nichž zní převážně francouzština. Ta je v kanadské provincii Quebec oficiálním úředním jazykem. Se všemi předměstími má Montréal tři a půl miliónu obyvatel. Založili ho v roce 1642 francouzští přistěhovalci a patří tak k nejstarším městům v Severní Americe.

GP Kanady patří do kalendáře formule 1 od roku 1967. První závod vyhrál Jack Brabham na voze vlastní konstrukce. V úvodní dekádě se kanadská velká cena konala na okruzích v Mosportu a v Mont Treblant, od roku 1978 se pak natrvalo přestěhovala do Montréalu. Zde pořadatelé částečně využili městké komunikace a doplnili je o speciálně vybudované závodní úseky. Vznikl tak okruh o délce 4,361 km, který jezdci obkrouží během závodu celkem 70krát. Prvním vítězem v Montréalu se 8. října 1978 stal Gilles Villeneuve, jehož jméno dnes tato trať nese. Kanaďan odstartoval ve svém Ferrari z třetí pozice. Když pak přebíral pohár pro vítěze, nad hlavou se mu vznášely sněhové vločky. Proto se GP Kanady konala v tomto pozdním termínu už jen třikrát, aby od roku 1982 získala natrvalo červnový termín.

Okruh byl vybudován v místech bývalé světové výstavy EXPO, kterou Montréal hostil v roce 1967 na uměle vytvořeném ostrovu uprostřed řeky St. Lawrence. O devět let později se zde konaly veslařské závody v rámci letních olympijských her. Trať samotná patří k nejrychlejším v celém seriálu mistrovství světa. Hned na čtyřech místech zde jezdci překonávají 300kilometrovou rychlost. Zatáčky a šikany jsou poměrné úzké. Lemují je svodidla nebo betonové zdi, přesto umožňují četnější předjíždění než většina jiných okruhů. Diváci jsou svědky častých výletů mimo trať. Na vině bývá především asfaltový povrch, který je značně kluzký a znečištěný, protože silnice běžné používané pro městský provoz se stávají závodní dráhou jen při výjimečných příležitostech, jakou je například velká cena F1.

canada_circuit • allianz.com

Montréalská trať je velmi náročná na brzdy. Závodní vozy dosahují na dlouhých rovinkách vysoké rychlosti, v době V10 motorů to bylo až 340 km/h, dnes motory V8 s omezením otáček umožňují nejvyšší rychlost do 320 km/h. Protože jsou rovinky prokládány úzkými, pomalými zatáčkami a šikanami, přináší to velké zatížení brzd. Vůbec nejdelší přímý úsek představuje cílová rovinka, dlouhá 1005 metrů, po níž se jezdci řítí na plný plyn po dobu 14 vteřin. Inženýři všech týmů proto v rámci aerodynamického řešení pro vysoké rychlosti navrhují zvětšené vstupní chladící otvory a současně připravují pro své jezdce speciální balíčky aerodynamických prvků, které omezují čelní odpor na minimum. Zde používaná přední i zadní křídla mají mnohem menší rozměry a sklon vodorovných prvků je minimální.

Na motory jsou při kanadské GP kladeny také značné nároky. Nejenže drží jezdci plně nohu na plynu po 67 % celkové délky okruhu, nutný je i veliký točivý moment v širokém rozsahu otáček, aby měly monoposty dostatečnou akceleraci při výjezdů z technických pasáží trati. Opotřebení pneumatik je vyšší, vhodné jsou ale měkčí směsi.

Na okruhu Circuit Gilles Villeneuve se velká cena pojede letos počtyřiatřicáté, celkově to bude již 44. GP Kanady. Nejvíce vítězství získal v Kanadě Michael Schumacher, celkem sedm. Dalšími nejúspěšnějšími jezdci jsou Nelson Piquet a Lewis Hamilton, každý se třemi triumfy. Z týmů je na tom nejlépe Ferrari. Italský tým se z vítězství mohl radovat již desekrát, o jedno vítěství méně má McLaren a o tři Williams. V posledních sedmi ročnících dominovaly v kanadské GP tři týmy. Pětkrát zde zvítězil McLaren, a to zásluhou Kimiho Räikkönena (2005), Lewise Hamiltona (2007, 2010 a 2012) a Jensona Buttona (2011). Jedenkrát se z vítězství radoval Fernando Alonso s Renaultem (2006) a před roční pauzou v roce 2009 Robert Kubica s BMW Sauberem (2008). Ferrari čeká na další triumf od roku 2004.

Z historie okruhu

V roce 2002 neměl Michael Schumacher v cestě za titulem mistra světa konkurenta. Německý pilot v Montréalu nejenže výhrál pošesté v sezóně, ale zajistil týmu Ferrari jubilejní 150. vítězství ve velké ceně. Na druhém místě dokončil závod David Coulthard, který startoval z osmé pozice, a na pódium vystoupal ještě Rubens Barrichello s druhým monopostem Ferrari.

Stejně jako v sezóně 2001 se v roce 2003 o vítězství utkali bratři Schumacherové. Tentokrát byl úspěšnější starší z dvojice. Ralf Schumacher se sice ujal po startu z pole-position vedení, musel ho ale přenechat při zastávce v boxech Michaelovi. Až v závěru, kdy na Ferrari poněkud uvadly brzdy, začal se Ralf svému bratrovi opět přibližovat. Ke vzájemnému duelu ovšem nedošlo. Juan-Pablo Montoya a Fernando Alonso zůstali až do konce závodu v těsném závěsu na třetím, resp. čtvrtém místě. Pořadí na dalších místech bylo poznamenáno tradičně vysokým počtem technických defektů.

V roce 2004 se potřetí v řadě z vítězství v kanadské Grand Prix radoval Michael Schumacher, a to přesto, že startoval až z šestého místa. Povedlo se mu to díky vynikající strategii se dvěma zastávkami u mechaniků. Jako druhý dojel do cíle Ralf Schumacher s monopostem BMW Williams. Po závodě byl ale diskvalifikován, protože při kontrole jeho vozu technici FIA zjistili, že měl větší otvory pro přívod vzduchu k brzdám, než dovolují přepisy. Do problému se nedostal sám, takto byli potrestáni další tři závodníci. Na druhé místo se tak posunul Rubens Barrichello (Ferrari).

Rok 2005 přinesl napínavý závod. Zpočátku se GP Kanady odehrávala v režii týmu Renault. Jenže Giancarlo Fisichella musel odstoupit z vedoucí pozice, protože mu klesl tlak oleje. Když pak narazil do bariéry Fernando Alonso a nedobrovolně vzdal závod, přišel francouzský tým o obě želízka v ohni. V následující fázi za zpomalovacím vozem vyzval McLaren-Mercedes nejprve Kimiho Raïkkönena k zajetí do boxů. Vedoucí Juan-Pablo Montoya musel čekat, přičemž ztratil drahocenný časn. Ve snaze vrátit se co nejrychleji na trať, přehlédl na konci pit-lane červené světlo a byl diskvalifikován. To už nic nebránilo tomu, aby cílem projel vítězně Kimi Räikkönen (McLaren-Mercedes) před oběma monoposty Ferrari.

GP Kanady 2006 završila první polovinu sezóny symbolickým vítězstvím vedoucího muže šampionátu Fernanda Alonsa. Renault v jeho rukou zatím jednoznačně ovládl většinu z prvních devíti závodů. V Montréalu to už byl jeho šestý triumf v sezóně. Přesto se mu nepodařilo zásadním způsobem zvýšit náskok na druhého Michaela Schumachera, který se v Kanadě zpočátku trápil, pak ale dokázal využít stále lepšící se kondici pneumatik Bridgestone během závodu. K tomu, že se dotáhl na do té doby druhého Kimiho Räikkönana, mu pomohl zpomalovací vůz. Když pak Fin v úplném závěru chyboval, bylo o pořadí mezi touto trojící na stupních vítězů rozhodnuto.

GP Kanady 2007 měla neuvěřitelně dramatický, místy až nepřehledný průběh. Čtyři výjezdy zpomalovacího vozu neustále vracely jezdecké pole do těsného sevření, z něhož pokaždé vyrážel kupředu ničím neohrozitelný Lewis Hamilton. 22letý Brit, nováček šampionátu se v šestém závodě kariéry jezdce formule 1 dočkal premiérového vítězství, když ani jednou do té doby nescházel na stupních vítězů. Ferrari muselo na závod v Montréalu rychle zapomenout. Hubený bodový zisk znamenal prohloubení ztráty na vedoucí McLaren-Mercedes a z třetí pozice se na italský tým začal tlačit BMW Sauber. Ten sice utrpěl v Kanadě ztrátu v podobě zraněného Roberta Kubici, v záloze měl ale ambiciózního nováčka Sebastiana Vettela, který byl připraven polského jezdce v následující GP USA zastoupit. Pohár pro Alexandera Wurze a jeho tým Williams byl stejně velkým překvapením jako bojovnost a úspěch Takumy Sata, který v tom roce zajistil pro Super Aguri již celkem čtyři body. Čtvrté místo Heikkiho Kovalainena, který startoval z poslední pozice, také nikdo nečekal.



Závěrečná kola GP Kanady 2008 nebyla šťastná pro Rubense Barrichella (Honda), který se z důvodu technických potíží začal propadat jezdeckým polem až před osmého Sebastiana Vettela (Toro Rosso-Ferrari). Tuto pozici už ale udržel až do cíle. Silný závěr předvedl ještě Felipe Massa (Ferrari), který se protlačil na pátou pozici mezi překvapení závodu, oba monoposty Toyoty řízené Timem Glockem a Jarnem Trullim. Cílová rovinka ovšem patřila Robertu Kubicovi, který si dojel pro historicky první vítězství kariéry a stejný úspěch zajistil také týmu BMW Sauber. Německo-švýcarská stáj si navíc pojistila premiérový double díky druhému muži v cíli, Nicku Heidfeldovi. Úspěchu se konečně dočkal také David Coulthard (Red Bull-Renault), který vystoupal na pódium jako třetí nejlepší jezdec GP Kanady 2008.

V roce 2009 se GP Kanady nekonala, aby se po roční pauze do Montréalu opět vrátila. V GP Kanady 2010 to sice pro Lewise Hamiltona (McLaren) zpočátku na vítěztsví nevypadalo, ale v rozhodujícím okamžiku nezaváhal a to rozhodlo. Po 70 kolech a dvou zastávkách v boxech projel s náskokem 2,2 sekund cílem před svým týmovým kolegou Jensonem Buttonem a celkově třetím Fernandem Alonsem (Ferrari). Téměř 40sekundová ztráta Sebastiana Vettela a Marka Webbera (oba Red Bull) na dalších pozicicích vypadala hrozivě. Vedle poněkud zaskočeného týmu Red Bull Racing prožíval zklamání i stuttgartský Mercedes. O vzrušení se staral po celou dobu závodu velmi bojovně jedoucí Robert Kubica (Renault). Hned na startu se přičinil o drobné poškození předního křídla Michaela Schumachera (Mercedes). S německým pilotem se utkal v dalším souboji ve dvanáctém kole krátce po jeho návratu od mechaniků. Při něm oba skončili v travnatém pásu, lemujícím šikanu. Další nervy drásající přetahovanou předvedl polský jezdec v duelu s Adrianem Sutilem (Force India).

Pro Jensona Buttona představovala GP Kanady 2011 neuvěřitelný závod. Pilot McLarenu kolidoval s týmovým kolegou Lewisem Hamiltonem, dostal se do kontaktu s Fernandem Alonsem, praskla mu pneumatika, sportovní komisaři ho obdarovali trestem, celkově navštívil pětkrát mechaniky. A nakonec se radoval z vítězství ve velké ceně. Takový zvrat způsobilo počasí, pět výjezdů safety caru, přerušení závodu na 125 minut a jeho více jak čtyřhodinový průběh. Spolu s Buttonem vystoupali na podium Sebastina Vettel a Mark Webber (oba Red Bull).

O pořadí v GP Kanady roku 2012 se rozhodovalo až v závěrečné fázi závodu. Vítěze měla určit schopnost pružně reagovat na startegii soupeře. Až do 50. kola totiž nebylo jasné, kdo z jezdců setrvá na okruhu a už nebude přezouvat a kdo si dojede pro čerstvé pneumatiky. Tehdy se objevil Lewis Hamilton poměrně nečekaně podruhé v boxech McLarenu a přezul pro závěrečných 20 kol na tvrdší směs. Na trať se vrátil těsně před Markem Webberem (Red Bull) na třetí pozici a okamžitě se pustil do stíhací jízdy. Každým kolem ukrajoval v průměru jednu sekundu z náskoku Sebastiana Vettela (Red Bull) a Fernanda Alonsa (Ferrari) před sebou. V 63. kole se pilot McLarenu s přehledem dostal před Vettela a během jediného kola se dotáhl také na Alonsa, jehož na konci 64. okruhu rovněž překonal. V tu chvíli pochopili u Red Bullu, že jejich strategie byla špatná a pokusili se zachránit, co se dalo. Sebastiana Vettela povolali do boxů pro čerstvé pneumatiky a na posledních šest kol jej vrátili na okruh ke stíhací jízdě. U Ferrari tak odvážní nebyli, což pro Fernanda Alonsa ovšem znamenalo definitivní konce všech naději. V 66. kole jej předjel Romain Grosjean (Lotus), který se tím senzačně posunul na druhé místo, o dvě kola později si na dvojnásobném mistru světa smlsnul Sergio Pérez (Sauber), který se tak jedinečnou strategií dostal po startu z 15. pozice až na pódium jako třetí muž v cíli, a v samotném závěru se alespoň na čtvrtou pozici vrátil Sebastian Vettel, který nešťastného Alonsa rovněž překonal.