Preview GP Itálie 2013: Klasický závod v Královském parku

Parabolica, Lesmo nebo Variante Ascari, kdo by neznal tato jména zatáček legendárního okruhu v Monze. Kdyby ovšem trať v Královském parku v roce 1922 nevznikla, zůstalo by malé městečko 15 kilometrů od Milána navždy malým severoitalským ospalým místem, o jehož existenci by věděli jen jeho obyvatelé. Díky formuli 1 je tomu jinak. V roce 1950 se dráha s vyhlášenými klopenými zatáčkami, na nichž se ovšem závodilo až po rekonstrukci od roku 1955, stala součástí kalendáře poprvé vypsaného mistrovství světa F1 a s výjimkou jediné sezóny roku 1980, kdy se GP Itálie konala na okruhu v Imole, hostila Monza špičkové monoposty v každém ročníku šampionátu.

Monza má bohatou histori

iPodobnou tradicí, jakou má Monza, se může v současnosti chlubit snad jen městský závod v Monte Carlu nebo severoamerický okruh v Indianapolisu. Není proto divu, že je s touto slavnou italskou tratí spojeno několik historických událostí. Například v roce 1960 zde Američan Phil Hill (Ferrari Dino 246) naposledy zvítězil na voze s motorem vpředu, v roce 1971 byla Monza svědkem zatím poslední účasti monopostu F1 s pohonem všech kol, řídil jej Emerson Fittipaldi, a v témže roce zaznamenaly statistiky při GP Itálie neuvěřitelně těsné vítězství Petera Gethina před Ronniem Petersonem o pouhou setinu vteřiny, když před tím došlo k rekordním 41 výměnám jezdců na vedoucí pozici. V roce 1958 dojely do cíle jen tři vozy s plným počtem kol a vcelku nedávno, v roce 2002, zajel nejrychlejší kolo všech dob Juan-Pablo Montoya průměrem 259,823 km/h.

Královský park v severoitalské Monze hostí velké závody již od 3. září 1922. V tom roce se zde Milánský automobilový klub u příležitosti 25. výročí trvání své činnosti rozhodl vybudovat závodní trať, která by sloužila motoristickým sportovním akcím a testům bouřlivě se rozvíjejícího automobilového průmyslu, sídlícího v nedalekém Miláně. Několika variantám drah dominoval ovál tvořený dvěma klopenými zatáčkami o poloměru 320 m a dvěma rovinkami o délce 1,070 km. Jak stoupal výkon vyráběných automobilů, padaly rychlostní rekordy. Neuplynuly ani tři roky a v úsecích s klopenými zatáčkami se jezdilo rychlostí přes 200 km/h. V roce 1929 byla překonána tato hranice nejen jako maximální, ale také jako průměrná rychlost na celém oválu.

Před sezónou 1934 nastala první zásadní přestavba okruhu ve snaze snížit rychlost aut. Zůstaly obě klopené zatáčky, které nyní napříč spojovala technická pasáž se dvěma novými šikanami o celkové délce 6,680 km. V průběhu dalších čtyř let následovala druhá etapa přestavby okruhu, při níž byly klopené zatáčky sníženy, povrch byl nově vyasfaltován a vznikly nové tribuny. V této podobě se trať zachovala až do roku 1954.

Nová éra okruhu začala v roce 1950. V GP Itálie, která je od počátku bez přerušení součástí mistrovství světa F1 a která se konala právě v Monze, zvítězil Giuseppe Farina na Alfě Romeo. Bez tradičních klopených zatáček se italská velká cena musela obejít od roku 1970. Trať se tím zpomalila a současně zkrátila na 5,750 km. Rychlá zatáčka Parabolica dostala větší únikové zóny. O dva roky později se o další zpomalení zasloužily nové šikany před zatáčkami Grande a Ascari. Průměrné rychlosti se v té době pohybovaly kolem 215 km/h. Podobné úpravy snižovaly absolutní rychlosti i v dalších letech.

Od 80. let minulého století se okruh průběžně modernizuje dodnes. První přišel na řadu paddock a nově byla zastřešena tribuna v zatáčce Lesmo. Původní tribuna se zřítila v zimě pod vahou napadaného sněhu. Díky nově zbudovaným boxům, velkorysému lékařskému zabezpečení a tiskovému centru se z Monzy stalo nejmodernější závodiště té doby. V následující dekádě byla trať znovu upravena podle nových bezpečnostních požadavků FIA, zvýšila se kapacita sedících diváků ze 45 na 51 tisíc, součástí lékařského centra se stala přistávací plocha pro vrtulníky. Poslední zásadní stavební úprava proběhla v roce 2002. Nově byla postavena budova boxů s garážemi. Tradiční pódium bylo strženo a znovu vybudováno. Zvětšil se jezdecký tábor, stejně tak zázemí pro diváky.

Monza ale dokáže být i krutá. V roce 1928 při nehodě zahynul závodník Emilio Materassi a 27 diváků. To je nejhorší neštěstí, jaké se dodnes stalo v Itálii při automobilových závodech. O pět let později přišli o život v jediném závodě jezdci Campari, Borzacchini a Czaykowski v jižní klopené zatáčce v místě, kde se na trati objevil olej. Z poválečného období se do smutných statistik zapsala GP Itálie 1961. V ní zahynul jezdec Ferrari Wolfgang von Trips a s ním 14 diváků.

Pamětníci také jistě vzpomenou na rok 1970, kdy v rámci sobotní přípravy na 41. GP Itálie vyhasl život vynikajícího rakouského pilota Jochena Rindta, nebo na rok 1978, kdy po nehodě Ronnieho Petersona a Vittoria Brambilly po startu zemřel švédský pilot po převozu do nemocnice. Italský jezdec se z ní vrátil po několika měsících. A zapomenout bychom neměli ani na nešťastnou nehodu z roku 2000. Po hromadné kolizi zabilo utržené letící kolo hasiče na postu traťové hlídky.

Monza je nejrychlejším okruhem v F1

Průměrné rychlosti při kvalifikaci na GP Itálie se v Monze pohybují kolem 250 km/h. Vysoké rychlosti a drsné brzdění před zatáčkami vyvolává vysoké nároky především na brzdy. V extrémně rychlých zatáčkách Curva Grande nebo Parabolica silně trpí také pneumatiky. 5793 metrů dlouhý okruh obkrouží při závodě jezdci celkem 53krát. Tomu odpovídá délka velké ceny 306,720 km. Asfalt je dostatečně rovný na to, aby jezdci mohli použít nízké nastavení, a tím plně využít přilnavost při vysokých rychlostech.

Použitá křídla jsou mnohem menší než při jiných závodech a jejich sklon je minimální, aby nevznikal zbytečný odpor vzduchu. Po 80 procent délky okruhu jedou vozy na plný plyn, což je rovněž extrémní hodnota. Motory jsou silně zatěžovány a spotřeba paliva je vysoká. Původní předpovědi, že osmiválcové motory nedovolí dosahovat tak vysoké maximální rychlosti, se nenaplnily. V závodě v roce 2006 naměřili Felipemu Massovi rychlost 349,9 km/h, v kvalifikaci byl nejrychlejším mužem Nick Heidfled se špičkovou rychlostí 348,4 km/h.

Stalo se v minulých letech

2001: Nováček Juan-Pablo Montoya si dojel v 15. GP kariéry pro premiérové vítězství a zapsal se tak do historických tabulek jako první Kolumbijec, který vyhrál závod formule 1. Cílem projel s pětivteřinovým náskokem před Rubensem Barrichellem (Ferrari). Skvělý výsledek týmu BMW Williams zkompletoval třetím místem Ralf Schumacher. Jeho starší bratr Michael dokončil závod na čtvrté pozici. V jeho případě se ovšem mnohem více mluvilo o iniciativě, jíž žádal, aby bylo z bezpečnostních důvodů zakázáno předjíždění v první zatáčce po startu. Návrh nebyl kvůli odmítavému stanovisku Jacquese Villeneuvea a tří šéfů týmů přijat.

2002: V tomto roce se dočkala stáj Ferrari v domácí velké ceně dvojitého vítězství. Přitom to těsně před tím nevypadalo pro italský tým tak jednoznačně. Za hlavního favorita byl považován BMW Williams. Důkazem byl Juan-Pablo Montoya, který se postavil na pole-position. Jenže v závodě musel jen po několika úvodních kolech odstoupit Ralf Schumacher pro poruchu motoru BMW. Montoya vyjel z dráhy do kačírku a poškodil svůj monopost. Tím se rozplynul sen britského týmu o vítězství. Vítězem se stal potřetí v sezóně Rubens Barrichello, druhý dojel Michael Schumacher. Na třetím místě se překvapivě objevil Eddie Irvine na Jaguaru.

2003: V kvalifikaci byl nejrychlejší Michael Schumacher (Ferrari). Do první řady se s ním postavil Juan-Pablo Montoya (BMW Williams), který na úřadujícího mistra světa ztrácel 0,051 vteřiny. Po startu se oba odpoutali od ostatních jezdců a tvrdě bojovali o vedení v závodě. Při jejich souboji téměř došlo ke kolizi. Cílem projeli v nezměněném pořadí, na pódiu je doplnil Schumacherův týmový kolega Rubens Barrichello. O další příčky z top 6 se podělili Kimi Räikkönen (McLaren-Mercedes), Marc Gené, který u BMW Williamsu zaskakoval za zraněného Ralfa Schumachera, a Jacques Villeneuve (BAR-Honda).

2004:Závod začal na vlhké trati, což přimělo Rubense Barrichella (Ferrari), aby obul přechodné pneumatiky. Brazilcovy pneumatiky ale rychle odcházely, a tak musel brzy do boxů. Vedení převzal Fernando Alonso na Renaultu. Rubens Barrichello přeměnil strategii ze dvou na tři zastávky a po posledním vyjetí od mechaniků se opět objevil na vedoucí pozici. V téže fázi závodu pojistil Michael Schumacher předjetím Jensona Buttona dvojité vítězství pro Ferrari. Horké chvilky zažil během pit-stopu Gianmaria Bruni, jehož Minardi-Cosworth se vzňal, ale mechanici pohotovým zákrokem oheň zdolali.

2005: Vítězem kvalifikace i závodu se stal Juan-Pablo Montoya. Tak jednoduše, jak to na první pohled vypadá, to ale pro kolumbijského pilota týmu McLaren-Mercedes neprobíhalo. Jednoho z největších soupeřů měl zejména v kvalifikaci v týmovém kolegovi Kimim Räikkönenovi, který ovšem kvůli trestu za výměnu motoru musel přenechat nejlepší postavení na startu právě Montoyovi. Räikkönen jel s jinou strategií než ostatní, jenže k souboji o přední příčky se vůbec nedostal, protože krátce po pit-stopu mu praskla zadní pneumatika. Přesto nakonec postoupil z 11. startovní pozice na konečné čtvrté místo. Mezitím Montoyu neustále naháněl Fernando Alonso a ze třetí pozice vše pro Renault jistil domácí Giancarlo Fisichella. Zbylá bodovaná místa obsadili Jarno Trulli, Ralf Schumacher (oba Toyota), Antonio Pizzonia (BMW Williams) a Jenson Button (BAR-Honda). Týmu Ferrari závod před vlastním publikem vůbec nevyšel a způsobil domácím příznivcům hluboké zklamání. Michael Schumacher dokončil závod jako desátý, Rubens Barrichello dojel o další dvě pozice za ním.

2006: V den závodu potvrdil Michael Schumacher informace, že na konci sezóny končí se závoděním. Odchod oslavil skutečně velkolepě – vítězstvím. Za pilotem Ferrari projel cílovou páskou na druhém místě Kimi Räikkönen (McLaren-Mercedes) a třetí pozici si vyjel polský nováček Robert Kubica, který tak poprvé v kariéře vystoupal na pódium. Fernando Alonso, který měl nejblíže k titulu mistra světa, musel po kontroverzní kvalifikaci, v níž byl potrestán za blokování Felipeho Massy (Ferrari), odstoupit deset kol před koncem ze závodu z důvodu závady na motoru. GP Itálie

2007 by byla poměrně nudným závodem, nebýt několika vydařených předjížděcích manévrů. Přesto se během necelých 80 minut jejího trvání pořadí příliš neměnilo a McLaren Fernanda Alonsa na čele jasně určoval vývoj této velké ceny. Jeho sólová jízda na vedoucí pozici, kterou pouze po dobu pěti kol přerušil Kimi Räikkönen, než také on musel doplnit palivo a vyměnit pneumatiky, byla připomínkou Španělových spanilých jízd, které ho dovedly v letech 2005 a 2006 k titulu. Alonsův týmový kolega Lewis Hamilton už tak jednoduchou pozici neměl. Od začátku závodu se držel na dohled svého největšího soupeře v boji o vedení v průběžném hodnocení jednotlivců. Jejich odstup vzrostl z počátečních necelých dvou nejvýše na šest až sedm sekund po druhé zastávce v boxech, kdy do konce italské velké ceny zbývalo deset kol. Ve 41. kole se Hamiltonovi do cesty postavil Kimi Räikkönen (Ferrari), stačila však pouhá dvě kola na to, aby našel recept, jak se přes finského pilota dostat. Jezdci na bodovaných pozicích nakonec projeli cílem v pořadí: Fernando Alonso, Lewis Hamilton (oba McLaren-Mercedes), Kimi Räikkönen (Ferrari), Nick Heidfeld, Robert Kubica (oba BMW Sauber), Nico Rosberg (Williams), Heikki Kovalainen (Renault) a Jenson Button (Honda).

GP Itálie - Monza, plánek okruhu • allianz.com

Italskou velkou cenu v roce 2008 poznamenalo počasí. Od pátku lilo jako z konve a týmy mohly páteční tréninky odepsat. V deštěm prolité kvalifikaci překvapil Sebastian Vettel (Scuderia Toro Rosso) a získal jako nejmladší jezdec v historii F1 své první pole-position. V neděli nebyly podmínky o mnoho lepší, to ovšem nezabránilo tomu, aby na konci závodu projel po 53 kolech k velkému překvapení všech vítězně cílem Sebastian Vettel. Mladý Němec vystoupal na pódium společně se svým týmovým šéfem Gerhardem Bergerem a vedle nich si při ceremoniálu museli Heikki Kovalainen (McLaren-Mercedes) a Robert Kubica (BMW Sauber) připadat jako téměř zbyteční statisté. Největší aspiranti na mistrovský titul Felipe Massa (Ferrari) a Lewis Hamilton (McLaren-Mercedes) dokončili GP Itálie 2008 na šesté, resp. sedmé pozici. Jestliže se v závěru GP Itálie

2009 zdálo, že už je o výsledku rozhodnuto, pak nikdo určitě nečekal, co se přihodí v posledním kole. Do první ze zatáček Lesmo najel Lewis Hamilton (McLaren), který se držel vedoucí dvojice týmu Brawn GP, příliš ostře a levým zadním kolem se dostal mimo dráhu. Vůz se stal neovladatelným a následoval tvrdý náraz do svodidel. Na trať byl povolán safety car, ale v tu chvíli už vítězně projížděl cílem Rubens Barrichello, pojedenácté v kariéře, před Jensonem Butonem. Díky Hamiltonově nehodě na pódium s nimi vystoupal k radosti italských diváků také Kimi Räikkönen (Ferrari). Čtvrtým místem si zajistil první body Adrian Sutil a u Force India se mohli po závodě v belgickém Spa těšit z dalšího vynikajícího výsledku.

2010: Fernando Alonso se postaral o hvězdné nedělní odpoledne pro svůj tým Ferrari. Již v kvalifikaci si vedl na výbornou. Na startu ho sice předstihl Jenson Button (McLaren), ale díky setrvání na trati o jedno kolo déle před pit-stopem se španělský šampión vrátil na vedoucí pozici a do konce závodu už ji nepustil. S Alonsem a Buttonem vystoupal na pódium v cíli třetí Felipe Massa (Ferrari). Red Bullům se kvůli znevýhodnění méně výkonným motorem Renault podle očekávání tolik nedařilo. Sebastian Vettel se navíc po krátké vložce s hořícím airboxem propadl na osmé místo. Upravená strategie jej ale vrátila zpět na konečnou čtvrtou pozici. Mark Webber se musel spokojit s šestým místem za Nicem Rosbergem (Mercedes).

2011: V tom roce si pro již druhý triumf na okruhu v Monze dojel po premiérovém vítězství z roku 2008 (tehdy ještě v barvách Toro Rosso) Sebastian Vettel. Byla to jeho osmá vítězná velká cena sezóny, která mu přiblížila obhajobu titulu na dosah. Spolu s ním na pódium vystoupali Jenson Button (McLaren) a Fernando Alonso (Ferrari). Největší pozornost na sebe ale tentokrát během závodu poutali Lewis Hamilton (McLaren) a Michael Schumacher (Mercedes). Jejich přetahovaná trvající déle jak polovinu závodu zvedala diváky ze sedadel. Přestože z ní nakonec vyšel vítězně pilot McLarenu, o Schumacherovi se hovořilo jako o tom starém dobrém Schumim, který nikomu nedá svou kůži zadarmo.

2012: Lewis Hamilton (McLaren) se vítězstvím v Monze posunul na druhé místo v průběžném hodnocení jednotlivců. Jeho triumf byl tak jednoznačný, že o něj ztratily zájem i televizní kamery. Na delší dobu se dostal na obrazovky pouze v úvodu závodu při startu a pak až v závěrečných třech kolech, kdy se k němu začal přibližovat celkově druhý Sergio Pérez (Sauber). To napínavé se totiž odehrávalo až za nimi. O nadšení italských diváků se postaral v cíli třetí Fernando Alonso (Ferrari), který po nevydařené kvalifikaci startoval až jako desátý. Přesto si dokázal v závodě vyjet pódiové umístění a upevnil si vedoucí pozici v průběžném hodnocení. Z jeho pronásledovatelů v boji o titul v Monze naopak skončili s nulou na kontě Sebastian Vettel (Red Bull) a Jenson Button (McLaren).

Alexander Wurz na průjezd Monzou vzpomíná takto:

Kolo v Monze začíná akcelerací na cílovou rovinku, vedle které je široká tribuna Retfilio. Řadíte až na sedmičku a dosáhnete nejvyšší rychlosti ze všech okruhů v kalendáři, a to 350 km/h. Na konci rovinky je pravolevá šikana Retfilio, do které musíte výrazně zpomalit, brzdíte na 115 km/h a řadíte dvojku. Hned na výjezdu následuje Curva Grande, dlouhá pravá zatáčka s hrbolatým povrchem, která se projíždí naplno, postupně řadíte na šestku a zrychlíte na 290 km/h.

Na řadě je Variante dello Rogiia, kde brzdíte z 335 km/h na 115 km/h, abyste se vešli do levopravé šikany, nájezd je ošidný, protože je hrbolatý a kluzký. Pak přijde další krátká rovinka, která vás přivádí ke dvojici zatáček Lesmo. Do první z nich najíždíte rychlostí 168 km/h na trojku. Krátce akcelerujete na 225 km/h a před vrcholem druhé zatáčky přibrzdíte na 150 km/h, také tam se jede na trojku.

V průjezdu zatáčkami Lesmo je důležité udržet rychlost, protože následuje dlouhá rovinka, která lehce uhýbá vlevo. Dosáhnete rychlosti 340 km/h na sedmičku a řítíte se ke Curva del Vialone. Opět prudce brzdíte na 145 km/h a řadíte trojku, abyste projeli levou zatáčku, nájezd do proslulé šikany Ascari, na níž okamžitě navazuje pravá zatáčka, která vede do další levé. Je to vzrušující sekce zatáček, přivede vás zpět na zadní rovinku, kde dosáhnete rychlosti 340 km/h na sedmičku. Přijíždíte do proslulé Paraboliky, do ostrého nájezdu míříte rychlostí 160 km/h a pak zrychlujete s tím, jak se zatáčka postupně otevírá. Jste zpět na cílové rovince a začínáte další kolo.