To je borec! V Afgánistánu přišel o nohy, teď závodí v Superbicích
Jeho příběh hltá celá Británie. A nejen tam se všichni shodují: Tento chlápek si zaslouží respekt! Jedenáct let sloužil Murray Hambro v armádě, až do chvíle, kdy mu po explozi tanku v Afgánistánu museli amputovat obě nohy. „Máte rád motorky? Tak to si bohužel najděte jiného koníčka,“ říkali mu doktoři. Jenže Hambro se nevzdal. A dnes navzdory handicapu se prohání dvousetkilometrovou rychlostí v šampionátu britských superbiků.
Ten den mu navždy zůstane v paměti: 9. 12. 2010. A běžná patrola v Afgánistánu. Až do chvíle, kdy tank Druhého královského regimentu, v němž byl i Lance corporal (zástupce desátníka) Murray Hambro najel na bombu.
Následovala okamžitá exploze, která britskému vojákovi, jenž v tu chvíli stál na věži, navždy změnila život.
„Ta rána mě vymrštila do vzduchu a po dopadu jsem vyvázl se zlomenými kostmi na nohou, zlomenou pánví, natrhlými játry a slezinou, šesti obratli a také jsem přišel o nos,“ vyjmenovává nyní Hambro, jemuž ihned pomohla posádka následujícího vozu.
VIDEO: Rozhovor s Hambrem
„Jeden z nich mi okamžitě poskytl první pomoc a dostal mě odtamtud. Říkal mi, hlavně ať se nekoukám na nohy a nepřestanu věřit, že se z toho dostanu živý.“
Když se Hambrovi narodil v březnu 2013 jeho syn Harley, dal mu prostřední jméno Nicholas – právě po kamarádovi, jenž mu tehdy pomohl. Zranění nohou však byla příliš těžká.
„Doktor mi nejprve řekl, že je mám obě zlomené, tak jsem mu odpověděl: Tak fajn, hoďte mi je do sádry a za šest týdnů jsem v pohodě. Jenže on mi odpověděl, že ta pravá už musí jít pryč a kdybych chtěl zkusit zachránit tu levou, tak bych musel zůstat i tři roky v nemocnici, stejně by mi nezaručili, že bych o ní nakonec také přišel.“
Proto přišla amputace obou.
„Po operaci se mě doktor ptal, jaké mám záliby, tak jsem mu řekl, že motorky. Načež se na mě jen podíval a řekl mi, ať si teď raději najdu jiného koníčka.“
VIDEO: Takhle Hambro válčí na trati
Jenže to Hambro odmítl. A ukázal, jaká vnitřní síla v něm dřímá. Navzdory protézám si nechal zabudovat zadní brzdu (normálně je u pravé nohy) na pravou část řídítek a převodovku (u levé nohy) zase na několik tlačítek na levé straně.
„Když jsem poprvé vyjel na silnici, byl jsem pochopitelně nervózní. Nevěděl jsem, co čekat,” říkal. „Ale moje rodina mi věřila. S manželkou jsme toho i předtím hodně najezdili, takže to bylo skvělé, mít ji opět za sebou,“ říkal Hambro.
Jenže nezůstalo jen u jezdění po ulicích. Ač do té doby nikdy nejezdil na závody, stal se členem True Heroes Racing, tedy týmu, který spadá pod Afghan Heroes Charity, jenž má pomáhat příbuzným nebo vojákům z Afghánistánu.
„Můj první závod byl pěkně náročný,“ vzpomíná nyní Hambro. „Byl jsem pořád zvyklý jezdit jako na silnici s hlavou nahoře a když mě někdo chtěl předjet, tak jsem se moc nebránil. Po závodě mi kluci říkali, že musím být vice agresivnější a držet si svou stopu. Tak jsem se poté adaptoval a také jsem do nich začal strkat,“ směje se.
Handicap nehandicap, nyní už jezdí rychlostí přes 240 kilometrů v hodině a od letoška se účastní národního šampionátu superbiků.
„Pořád jsem na trati nervózní, ale to byste musel být blázen, abyste nebyl. Vím ale, že už se mi nic horšího stát nemůže. Přinejhorším si hold zlomím nějakou tu kost, ale co to je?“ žertuje na závěr.
Jak zaznělo na začátku: zaslouží respekt!
