Český mechanik Daniel Peták z týmu Kawasaki občas dělá na boxové zdi "šméčka" BRNO - Až se někdy Lukáš Pešek dostane do královské MotoGP, stejně tam nebude prvním Čechem. Někdo už ho předběhl - Daniel Peták. Třiatřicetiletý chlapík pracuje jako mechanik u stáje Kawasaki. Ale nejúspěšnějšímu krajanovi závodníkovi fandí a česká vlajka, kterou měl nedávno Pešek coby vítěz Grand Prix v Číně kolem krku, byla od něj... * Dane, Lukáše jsem se tehdy ptal, kde ji vzal. A on odpověděl, že ji měl od vás. "Jojo, to je pravda. Roky jsem ji kvůli němu vozil v batohu. Jsme kamarádi a jednou jsem mu slíbil: 'Až vyhraješ, sám ti ji uvážu na krk." Když se to v Číně povedlo, utíkal jsem do jedné zatáčky, ale on mi ujel, a tak ji dostal až pod stupni vítězů. Hned jak mě viděl, začal křičet: 'Vlajku! Kde máš vlajku?` A já ji vytáhl z kapsy." * Máte ji schovanou doma? "Zůstala Lukášovi a zatím novou nemám. Teď to ani nevypadá, že by měl zase vyhrát. Kolikrát ani nemáme čas sledovat jiné závody. Ale jak vždycky stopětadvacítky skončí, pozorně poslouchám. Slyším jinou hymnu a říkám si: 'Sakra, tak zase ne!`" * Vy pracujete v Kawasaki. Jak jste se k tomu dostal? "Táta byl závodník a jsem odkojený benzinem. Sám jsem závodil, dělal jsem motokros a pořád mám zablácený srdce. Jenže kvůli zranění jsem toho musel nechat. Při závodech formule 1 v Monaku jsem se poznal s jedním Francouzem, co měl závodní tým. Nabídl mi práci, odjel jsem s ním pár závodů a vzal to. Dostal jsem byt ve Francii na Riviéře a pořád tam jsem. Pak mě přetáhli do týmu Tech 3 v MotoGP a v Kawasaki jsem čtyři roky." * Co přesně děláte? "Mám na starosti šasi. Musím být na okruhu před osmou, protože trénink míváme v deset. Ve dvě je další a během těch tří hodin musíme všecko stihnout. Nejhorší je, když jezdec spadne, na každý trénink musí mít dvě motorky, a když se dopoledne vyseká, máme dost práce. Někdy se svačí se šroubovákem v jedné ruce a sendvičem v druhé. Po trénincích rozebíráme motorku do šroubku, stíháme to tak do desíti večer, i když jsme jednou dělali snad až do dvou." * Neděsí vás představa, že někdy zaspíte a přijedete na okruh pozdě? "Naštěstí se mi to ještě nestalo. Spíme po dvou, někdo má jednolůžák, když moc chrápe. Já už roky spím s jedním Skotem a budíme se navzájem. Vlastně jsem ještě ani nevynechal jediný závod. Když někdo nemůže, tak musí být fakt zmasakrovanej. Nemoc na neschopenku nestačí." * Co na tohle všechno říká vaše přítelkyně? Musíte být pryč tak půlku roku, ne? "Měl jsem na děvče štěstí, nebere to špatně. Je to super holka a je fakt, že by to moc ženských nevydrželo. Ale vezměte si - jiní chlápci chodí do práce na sedmou a skončí v šest večer, takže taky doma moc nepobudou. Já jsem pryč třeba týden, ale pak jsem zase stejně dlouho doma a nikam celý den nemusím. Není to taková hrůza." * Kde vlastně žijete? "Střídavě v Brně, protože tady mám přítelkyni a synka, a taky ve Francii. Na Riviéře je krásně. Teď jsme byli čtyři měsíce tam, zrovna jsme se vrátili." * Co peníze? "Začal jsem tuhle práci dělat, protože jsem chtěl být u toho. Dostal jsem se na úplný vrchol motocyklového světa a dělat v továrním týmu je prostě senzační. Na peníze se tolik nekouká, ale je jasné, že nemůžou být špatný, když je člověk pořád mimo domov. Nikdo tuhle práci pro peníze ale nedělá, nemůžou být to nejdůležitější. Závody jsou návyková záležitost." * Co děláte při závodě? Nemáte zastávky v boxech jako ve formuli 1, takže už jenom fandíte? "Zrovna já na to nemám čas! Randymu (de Punietovi, u něhož pracuje jako mechanik; pozn. autora) ukazuju tabuli s časy a jsem vlastně jediný, kdo s ním zůstává v kontaktu. Přehodit čísílka je docela šrumec, protože se musí čekat na poslední průjezd a pak je prostor tak dvacet sekund. Docela se zapotím." * A dojde i na pěsti, když vám soupeři strkají tabuli před vás. "Tak horkokrevní naštěstí nejsme, ale už jsem byl párkrát klukům odvedle domlouvat, jenže oni ji tam zase schválně strčí. Tak se aspoň fixluje - neukazujeme jezdcům blbosti, ale jsme třeba domluvení na nějakých šméčkách a třeba mu napíšu, že má jet pomalu. Jeho soupeře to třeba uklidní, jenže Randy ví, že má zrovna jet jako o život." * Jak se pracuje u Japonců? "V týmu je nás přes třicet a jsme z celého světa - dvanáct národností. Jen já jsem, chudáček, jediný Čech! Japonci jsou hlavně šéfové a manažeři, se kterými se ani moc nevidíme. My mechanici si žijeme vlastní život." * Změnilo všechno to cestování váš jídelníček? "Zamiloval jsem si japonskou kuchyň - suši, katkare a všechny ty jejich rýže, ryby na všemožné způsoby... Šneky si dám taky, není to na každý den. Ale jak přijedu domů, tak mažu na hotovku na knedlík, protože ten nikde neumí. Když přijedeme do Česka, tak celý tým zvu na večeři. A neexistuje, aby si vybírali. Vždycky jim naporoučím knedlíky a musí dlabat. Jednou za mnou byl za mnou Šinja Nakano (japonský závodník, pozn. autora) a v restauraci mu přinesli svíčkovou. Vzal do ruky knedlík, začal si ho namáčet do omáčky a říká mi: 'Máte k tomu nějaký divný bagety!`" * Založil jste rodinu, jak dlouho ještě vydržíte kočovat? "Kdyby mi v Kawasaki dali smlouvu na pět let, tak jim hned podepíšu. Zatím to není tým, který by měl na titul, ale přišel jsem a začínali jsme tady, když motorka nefungovala, motory bouchaly jeden za druhým. Byla to hrůza. Teď se Randy v kvalifikaci dostane do první nebo druhé řady a jezdí vpředu. Teda když zrovna nespadne. (smích) Doufám, že jednou budu pracovat i s českým jezdcem." Foto popis| MECHANIK U KAWASAKI, první Čech v Moto GP Foto autor| Foto pro Nedělní Sport: Jiří Křenek (Svět motorů - 5x)
Témata:
