Ocitl se mezi elitou národa. Naproti hrdinovi z 2. světové války Emilu Bočkovi, poblíž bývalého prezidenta Václava Klause, a ten současný, Miloš Zeman, ho ocenil medailí Za zásluhy. „Je to pro mě velká pocta,“ uznal freestyle motokrosař Libor Podmol. Ne všichni jeho fanoušci návštěvu na Pražském hradě kvitovali. On však sport s politikou míchat nechce – dál léčí poraněné nohy a sní o účasti na Rallye Dakar.
Prožívá zvláštní období. Přesně před půl rokem si po pádu v Berlíně zlomil obě nohy. Absolvoval tři operace, lékaři mu museli zpevnit kosti 39 šrouby a panovaly obavy, zda bude vůbec ještě někdy chodit. Libor Podmol ale zase jednou ukázal sílu freestyle motorkrosaře. A v pondělí se stal jedním ze 42 lidí, kterým prezident Miloš Zeman udělil státní vyznamenání.
Co jste si před pár týdny pomyslel, když jste dostal dopis z prezidentské kanceláře?
„Byl jsem překvapený – v pozitivním slova smyslu. Zprvu jsem tomu ani nevěřil a myslel si, že si ze mě někdo dělá srandu. Celý ten rok pro mě byl kvůli tomu zranění složitější, takže bylo fajn, že přišlo i něco pozitivního. Měl jsem z toho radost. A na Pražském hradě to bylo krásné. Vedle mě byli váleční hrdinové, doktoři a ze sportovců jsem tam byl jen já a Jaromír Jágr. Seděl jsem vedle pana doktora, který mi vyprávěl, jak léčí různé zdravotní potíže… cítil jsem se hrozně poctěn, že můžu být najednou vedle těchto lidí, kteří dělají takto záslužnou práci.“
Stihl jste promluvit například i s Jaromírem Jágrem?
„Moc ne. On kolem mě proběhl, když jsem se tam zrovna fotil, a v tu chvíli jen řekl: Jo, jo, tady už jede píárko – a zase odběhl jinam. Moc jsme si spolu nepopovídali, ale už jsem mu psal na sociální sítě, že bych s ním rád někdy popolemizoval o smyslu života, tak uvidíme. Snad bude víc času.“
A co se týče nervozity, byla větší než v plné aréně před skokem na motorce?
„Je to jiné. Člověk tam spíš cítí úctu k vlasti. Ono, když tam přichází vojáci, dupou v těch svých botách, nesou vlajky a vy jste u toho v tak obrovském sále… jste z toho celý paf. A to jsem to měl ještě v pohodě. Vzal jsem s sebou mámu a manželku, a zatímco mě stačilo si vzít černý oblek a klobouk, ony byly ve stresu asi tři týdny, co si mají vzít na sebe.“ (usmívá se)
Vy jste ale prý také koketoval s tím, že byste převzal ocenění v kšiltovce, že?
„To jsme spíše tak vtipkovali. Já s čepicí chodím pořád a beru to jako součást mé image, ale když jste na Hradě v těch posvátných místnostech, kde byli králové, tak to by bylo i mně trochu blbé tam tu čepici mít.“
Jak jste pak vnímal reakce na ocenění od svých fanoušků? Přeci jen prezident Miloš Zeman vyvolává u některých z nich rozporuplné názory.
„Ještě jsem se na to moc nedíval. Předevčírem jsem třeba dával něco na Facebook a kluci v gymu mi pak říkali, že četli některé komentáře… no, a tvářili se u toho tak, že bych to snad ani radši neměl číst. Ale víte co, já jsem jen hrdý na to, že jsem Čech, a to je vše. Vím, že pan prezident rozděluje Čechy, což se mi nelíbí, ale mám pocit, že se to i zlepšuje. Pro mě je důležité, že když jsem s ním osobně nebo ho mám možnost někde vidět, vždy řekne něco chytrého, co mě inspiruje. Nemám s ním osobně žádný problém, respektuju ho a myslím, že je to chytrý chlap.“
Čili?
„Nechci být propolitický. Myslím, že sport a politika k sobě nepatří, a nějak si jedu, ale prezident země je ta největší instituce a ať tam bude sedět kdokoliv demokraticky zvolený, bude mít vždy můj respekt. Pan prezident Zeman byl navíc zvolený dvakrát za sebou.“
V minulosti jste se spolu setkali třeba i při premiéře vašeho filmu Tomorrow Will Be Better ve chvíli, kdy ještě nebyl prezident. Pamatujete, kdy jste se doteď setkali naposledy?
„To bylo asi na předávání cen sportovce Středočeského kraje, což jsou asi čtyři roky zpět. Tehdy jsem mu věnoval svou knížku, udělal si s ním fotku… a takových hejtů, co jsem za to dostal. Lidé si i našli čas a vytvořili mi dlouhé A4 maily, jak jsem je zklamal a tak. Přitom proč? Za to, že jsem se vyfotil s prezidentem naší země, kterého jsme si zvolili?“
Nebojíte se tedy podobné reakce i nyní?
„Nějaké lidi to samozřejmě naštve, ale já to beru a jsem na to připravený. I o tom byl ten pondělní ceremoniál, kdy pan prezident upozorňoval na negativní komentáře a to zlo, které na sebe někdy dokážeme na sociálních sítích plivat. Nevytváří se tím nic dobrého a kolikrát bychom se měli radši zamyslet nad tím, než něco napíšeme, nebo pak být připravení za svůj názor bojovat – říct ho daným lidem do očí a stát si za tím.“
Co jste si s prezidentem Zemanem řekli, když vám předával vyznamenání?
„Popřál jsem mu hodně zdraví. On má ty nohy také hodně pobouchané, evidentně ještě více než já. Před tím vyhlášením měl i nějaké přednesy, kdy vytáhl historku ze života a motivační citát… poslouchal jsem ho s respektem.“
Je tedy toto ocenění pro vás i určitým zadostiučiněním, že vedle úspěchů jste prožil spoustu tvrdých pádů, zranění a cesta vaší kariéry je taková…
(skočí do řeči) „Trnitá. Musím ale říct, že mi na té cestě k uzdravení fanoušci hrozně pomáhali, a tu jejich energii, kterou mi dávali, jsem se jim snažil vracet. Byla i spousta lidí, která se léčila se mnou nebo mi psala dopisy, že to se mnou prožívají a pomáhá jim to zase v jejich léčbě. To mě těšilo, že i mé zranění dokáže dělat něco dobrého. Já ani tak dlouho zraněný nikdy nebyl a dostat teď metál za to, že člověk celoživotně reprezentuje svou zemi, je pocta. Odjakživa jsem hrdý Čech, na MS i na X-Games jsem měl vždy českou vlajku na hrudi a všude jsem se k češství hlásil. Já jsem vlastně ani nikdy nic od státu nedostal, ty naše sporty nefungují na dotacích, jako je to jinde, takže i proto bylo teď fajn, že bylo vidět, že si nahoře také všímají, co dělám. Mám z toho radost.“
Když se teď ohlédnete, že jste ve společnosti Věry Čáslavské, Emila Zátopka, Dominika Haška, Pavla Nedvěda, jaký je to pocit?
„Ano, byl jsem překvapený. Motokros není masový sport, ale myslím, že i ta má cesta byla třeba velkým důvodem, proč jsem byl oceněný – že se snažím lidem něco předat, píšu knihy, snažím se motivovat ostatní ke správným rozhodnutím. I to může hrát roli a beru to jako odměnu. Já se už pár let po své duchovní změně snažím dělat dobro a to se teď vrací. Doporučuju dalším lidem: Dělejte dobro. Dělejme dobro společně.“
Jak tedy pokračuje vaše rekonvalescence a vyhlídky do budoucna?
„Je to pozitivní. Mé nohy byly sice bohužel natolik rozbité, že jsem ani já nedokázal léčbu urychlit, abych teď stihl víkendové Gladiator Games, ale udělám to jinak. Na motorku už letos nepolezu a vrátím se teprve, až se tělo stoprocentně uzdraví, což bude příští rok. Mám teď s kariérou jiné plány – chtěl bych se nyní věnovat alespoň tři roky rallye a na něco takového musíte být stoprocentně připravený. Vyhlídky jsou přesto dobré, vše se léčí jak má a i pan doktor Kutáček mi vždy říká, že se léčím abnormálně rychle. Je to jak zásluha mých genů, tak i léčby, kterou aplikuju, a mého pozitivního myšlením. Myslím, že mám ještě pár let profesionální kariéry před sebou.“
Takže žije i váš sen zúčastnit se jednou Rallye Dakar?
„Ano, stále žije. Sám si říkám: když ne teď, tak kdy jindy? Těch šancí v budoucnu taky moc nebude, a než abych si jako důchodce řekl, že jsem měl šanci a nezkusil to, tak to raději zkusím a uvidím, zda to půjde, než abych si to pak vyčítal.“
