Pavel Hartman
23. července 2021 • 20:53

Nausch Sluková: Jak odvyprávěla svůj příběh, než přišla fatální zpráva

Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Hvězdy vyvedly partnerky: kdo dorazil na vyhlášení Fotbalisty roku?
PRVNÍ DOJEM ze čtvrtfinále: Motor se zlepšuje, ale dostává lekci, co Třinec umí
VŠECHNA VIDEA ZDE

V Tokiu měla Markéta Nausch Sluková dokončit olympijský hattrick. Při premiéře v Londýně brala s tehdejší spoluhráčkou Kristýnou Kolocovou senzační 5. místo. V Riu slavila už se současnou parťačkou Barborou Hermannovou postup ze skupiny. A teď... velký šok. Kvůli nákaze covidem se ocitla v karanténě a plánovaný vrchol se pro ni rozplynul. Již předtím odvyprávěla svůj příběh pro Sport Magazín, nechala nahlédnout do předstartovního nitra. 



„Nebudeme si nic namlouvat, olympiáda je stres. Bez ohledu na to, jestli se vám to líbí, nebo ne. Najednou se na vás hrne mediální nálož, protože jde o akci, kterou sleduje celý svět. Kamarádi a známí vás bombardují zprávami. Takže tlak se na vás vytvoří, aniž byste proto sám něco dělal. Co s tím?

Já jsem přemýšlivec. Takže musím nejdřív profiltrovat myšlenkovými pochody, co mě čeká. Musím se připravit na všechno. I na to, že budeme hrát na centrkurtu s těžkým soupeřem a budeme hrát špatně. Už jen vědět, že to tak může být, je krokem dopředu. Je určitě lepší se na to předem nachystat, než tam jít s tím, že na nic negativního nebudu myslet a nebudu si to připouštět. Pak najednou stojím na centrkurtu a za stavu 18:18 to na mě dolehne. Protože až v ten okamžik si uvědomím, že jsem nervózní.

Projít si všechny možné scénáře, v tom je síla mentální přípravy. Nejlepší je to udělat s někým, komu věříte. Nemusí jít o psychologa či mentálního kouče. Stačí najít někoho, kdo s vámi může vytvořit a projít plán A, B, C i D. Já mám luxus, že to můžu řešit s manželem čtyřiadvacet hodin denně. I my ale máme kolem sebe lidi, kteří jsou nám nápomocní.

Kolikrát prospěje i pohled člověka z jiného prostředí. Možná je někdy přínosnější, když dá někdo na situaci pohled z jiné perspektivy a vy si pak řeknete: ‚Super, takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlel.‘ Včasná komunikace je prostě důležitá. I třeba s babičkou, která na to jde selským rozumem a nabídne vám moudro.

Rozhodně nic nenechávejte na to, až situace nastane a nervozita vás pohltí. Já si přehrávám v hlavě i zápasy proti soupeřkám, se kterými jsme už hrály. Za ty roky mám vychytaný myšlenkový proces, kterým si musím večer před zápasem projít. Potom mám ještě možnost si to rychle probrat se Simonem. Netrvá to dlouho, je otázka dvou, tří minut. On už na mně taky kdeco pozná a ví, co potřebuju. Jde o reality check. Teď a tady. Co je a co není důležité. Projedu si to a pak spím docela dobře.

Nebudím se ve tři ráno, v pět a v šest. Hodí se i zkušenosti, ale opatrně s nimi. Do Londýna jsme se s Kristýnou kvalifikovaly po sérii několika pátých míst na turnajích. Ale paradoxně s Brazilkami, které jsme pak porazily v zápase o pátou příčku, jsme vždycky v té sezoně prohrály. Bylo to dvakrát nebo třikrát.

Markéta Sluková na další olympijskou účast čekala pět let, přišla o ni těsně před startem
Markéta Sluková na další olympijskou účast čekala pět let, přišla o ni těsně před startem

Vzpomínám to proto, že na olympiádu jsme jely s tím, že umíme zahrát dobrý volejbal. Na druhou stranu jsme měly těžkou skupinu. Když nám ji nalosovali, Simon nás držel z hlediska očekávání hodně zkrátka. Hezky nás nabrífoval, jak si to užít a nemít na sebe velikánské požadavky. Prostě neuplést si na sebe bič. Bylo z toho krásné umístění.

Účast v Riu mi přinesla obrovské zkušenosti. Prvotně mi naskočí, že už jen to, že jsme se na olympiádu probojovaly, byl velký úspěch. Lístek jsme si zajistily na poslední chvíli, když jsme vyhrály v Soči Kontinentální pohár.

Hrály jsme s Bárou spolu teprve necelý rok a po tak krátké době jsme se dokázaly dostat na olympiádu. To je opravdu úspěch! Myslela jsem si, že trošku vím, do čeho jdeme. Ale omyl, v porovnání s Londýnem to bylo úplně jiné. Proto mám nyní jasno - je dobré olympiády nesrovnávat. Pokud to uděláte a máte nějaká očekávání týkající se výkonnosti, zázemí, atmosféry, potom na místě zjistíte, že platí většinou opak toho, než jste si mysleli, že to bude. Na obě strany, v dobrém i ve zlém.

Takže do naší druhé společné olympiády jdeme s Bárou otevřeně. Vždyť už jsem na ní ani nemusela být. Plánovala jsem, že se uskuteční v roce 2020 a po ní si založím rodinu. Ale pandemie s tím zatočila a postavila přede mě složité dilema.

Zahodit čtyři roky, nebo to prodloužit?

Roční odklad olympiády mě zastihl v Americe. Člověk tušil, že to může nastat, protože se k tomu už pár dní předtím schylovalo. Ale nepřipouštíte si to, dokud nepadne definitivní rozhodnutí. A najednou byl konečný verdikt tady. Moje reakce? Zpočátku šok, rozčarování, zklamání. Na jednu stranu šlo o logický krok. V situaci, v jaké se svět zrovna nacházel, bylo to poslední, co bychom potřebovali, olympiáda. Jsem zodpovědná, a tak jsem věděla, že je to správně. Ale druhá věc byly moje soukromé plány. A já jsem se viděla už někde jinde.

Stála jsem tedy před těžkou volbou: buď zahodím čtyři roky trénování, zápasů, zážitků s Bárou a řeknu, že už další rok čekat nebudeme. Anebo to o rok prodloužím. A ten rok bude vypadat, vypadal – spousta trénování a málo zápasů. Rozhodla jsem se poměrně rychle, že ještě rok pojedeme dál! Rychlost byla plusem.

Kdybych se udržovala v módu ,no možná‘, uvnitř by mě to užíralo. Pak jsem ale řešila za pochodu následky rozhodnutí. Nebylo to jednoduché. Lehce se řekne: Tak to o rok protáhneme. Ale v mém věku, po mé dlouhé kariéře a poté, co náš tým měl deadline k olympiádě v Tokiu 2020, to má řadu souvislostí. A my jsme museli řešit spoustu věcí: další tréninkové kempy, další trénování přes zimu, další fyzickou přípravu, další dohady, jak a proč to budeme takhle dělat.

To poslední bylo snad nejhorší. Jsem totiž pragmatická a precizní směrem k vydané energii. Obtěžuje mě dělat něco jen napůl a investovat do něčeho energii, když není vidět progres. Nemusím mít doma vypucovanou podlahu do posledního smítka, nemusím mít v knihovně seřazené knížky podle abecedy a ve skříních oblečení složené do vojenských komínků. To vůbec ne!

Jen vím, kolik času a energie obětuju sportu, a chci, aby to dávalo smysl. Takže bylo náročné zase dát všechno dohromady. Ale odklad olympiády kvůli covidu přinesl i stejné množství pozitivních věcí. Už jenom to, že jsme měly loňské léto možnost hrát na české Tour a být víc doma. Podniknout v Čechách v červenci někam výlet, to pro mě posledních dvanáct let neexistovalo. Měly jsme turnaje v cizině, furt jsme někde cestovaly. A když nebyl turnaj, byl trénink. Už jsem vůbec nevěděla, že by bylo možné užít si léto doma s rodinou.

A protože se ani přes zimu nikam moc nesmělo, člověk měl najednou čas na sebe. Měl možnost si sám v sobě uklidit. Srovnat si hodnoty. Je to klišé, ale ono to opravdu tak je. Když se zavřete do jedné nebo dvou místností a nemáte kam utéct, staví se vám do cesty vlastní myšlenky a nemáte možnost od nich utéct.

Samozřejmě, čeho je moc, toho je příliš, takže pak se to nabalovalo. Ale v první vlně se kdekdo zastavil a uvědomil si, co je a není podstatné. Já jsem navíc vášnivá čtenářka, takže jsem přelouskala spoustu knížek s těžší tématikou.

Přečetla jsem toho hodně o koncentračních táborech. Když už mě něco zajímá, chci to pochopit. I když koncentrační tábory člověk nepochopí asi nikdy. Ale já chci jít vždycky do hloubky. Když si přečtu o něčem jednu knížku, potom jich přečtu dalších patnáct. Teprve nedávno jsem viděla v televizi Schindlerův seznam a pobrečela jsem si u toho. Pak mě manžel vzal do Mauthausenu a zase jsem si pobrečela. Teď už ale mám kompletní zkušenost a pocit, že jsem adekvátně prošla do hloubky. A můžu se vrhnout do dalšího těžkého tématu.

Chci rozumět i složitějším věcem. Na olympiádě nás čeká také život v bublině. Už od března se průběžně aktualizuje playbook. Tak se říká manuálu pravidel pobytu na Hrách v Tokiu. Víceméně se pořád doplňuje o nějaké podmínky a restrikce. Určitě nás nepustí moc jinam z našeho teritoria. V našem případě to bude olympijská vesnice a beachvolejbalový areál. Člověk se nebude moct jít podívat na jiné sporty, ani se moc volně pohybovat.

Dopředu jsme museli hlásit naše trasy, i když nevíme, jak to tam bude vypadat. Organizátoři jsou hodně opatrní, už se nebude moct nic doplňovat. Nejdeme však úplně do neznáma.

V Japonsku jsme na stejném místě odehráli světovku v roce 2019. Bylo to na přelomu července a srpna. Takže dva roky zpátky jsme si mohly podmínky trochu oťukat. Víme, že bude vedro a dusno. Občas byl v areálu vítr. Bude tam profukovat, ale ne jako na pláni. Areál se nachází v zátoce. Že by se hrálo vysloveně na pláži, jako třeba v Brazílii na Copacabaně, to ne. 

Chci rodinu, ale volejbal mě baví

Japonci postavili velikánský stadion v parku u moře, který hodně větru sám utlumí. Tehdy tam bylo kolem pětatřiceti stupňů, což se dá očekávat i nyní. Ale navrch je třeba si připočítat tu deku a dusno. Jsem teplomil, ale polední zápasy budou i na mě už asi trochu moc. To bude pekáč!

Ve finále jsem však radši za to teplo než za podmínky v Riu, kde jsme hrály v jedenáct večer v legínách a v termo tričku. Protože v Brazílii byla olympiáda v období zimy, na Copacabaně bylo krásných patnáct stupňů. Tady bude písek rozpálený, ale pořadatelé většinou kurty kropí, když je až takové vedro. A pokud se oni nestarají, stará se Simon, který v Kambodži našel kyblík a začal nám polévat centrkurt vodou.

Šlo o turnaj nižší kategorie a my jsme se ani nemohly rozcvičovat. Ale olympiáda je organizovaná v duchu pětihvězdičkových turnajů a věřím, že Japonci budou na všechno stoprocentně připravení. Barvitě si vybavuju, že písek v Tokiu je trošku hrubší, ale není špatný. Kolikrát jsou písky zrádné - na pohled se zdají jemňoučké, ale pak je z toho bažina, ve které musí mít člověk lehký odraz. Tohle v Tokiu nehrozí.

I když úplně nevíme, jestli použijí stejný písek, jaký tam byl. Poznáme to, až si na kurtu zatrénujeme. Jaká nás čeká konkurence? Každý zná své herní limity. Byl by zázrak, kdyby se najednou někdo na olympiádě utrhl ze řetězu a výrazně překonal svůj standard. Na druhou stranu se všechny týmy připravovaly v jiných podmínkách daných covidovou dobou.

Týmy, které patřily k favoritům v roce 2020, už favority nemusí být. K favoritům budou patřit týmy, které si nejlíp poradily s touhle divnou dobou. Třeba Kanaďanky musely být čtyři měsíce v Riu de Janeiru, protože mají brazilského trenéra a ten za nimi do Kanady nemohl. Zatímco před covidem měli všichni stejné podmínky a možnosti, teď nikoli. Takže vyhraje tým, kterému bude přát štěstí a bude zdravý, poradí si dobře s obtížnými tréninkovými podmínkami a zvládne nejlíp načasovat formu.

Během ročního odkladu výkonnostně dorostly mlaďoučké holky, zejména Rusko a Nizozemsko mají spoustu nových mladých týmů, které jsou hladové a teď měly čas na sobě makat. Objevují se na Tour a chtějí šanci chytit za pačesy. Pak jsou tam týmy, jako jsme my, které měly mít hotovo už loni a zuby nehty se drží formy. Vnitřní motivaci by ještě měly, ale zároveň cítí, že už tlačí před sebou balvan, když to řeknu naprosto upřímně. Je lepší si to přiznat, aby se s tím dalo pracovat, než se tvářit, že jsme stejně hladové jako dvě metr devadesát vysoké Rusky, které začínají a chtějí hrát každý turnaj.

Přestože jde konkurence dopředu, my víme, že umíme porážet top týmy. Jako jsme to ukázaly s Brazilkami v Cancúnu nebo s Američankami v Ostravě, kde jsme jako jediné s nimi odehrály těsný zápas. Ale nejsme tým, který by mohl jít do olympijského turnaje s tím, že všechno kromě semifinále bude neúspěch. Nejsme tým, který si může tohle prohlášení dovolit. Jsme favoriti outsideři. Pokud se všechno sejde, můžeme v Tokiu dosáhnout na hezký výsledek, protože umíme zabojovat o ta nejhezčí místa.

Ale šok by nebyl, kdybychom postoupily ze skupiny, a pak vypadly. Anebo kdybychom se rozloučily v těžké skupině. Protože na turnaji budou nejlepší z nejlepších. A co bude po olympiádě? S Bárou jsme se daly dohromady s tím, že naším cílem je Tokio. Tomu jsme dostály obě, na olympiádu jsme se kvalifikovaly.

Teď tam zabojujeme o nejhezčí výsledek, který bude v našich silách. Potom bych chtěla založit rodinu, což je s veškerým respektem přání, které může být velice rychle splněné, anebo taky ne. Což samozřejmě zjistím až za pochodu. Podle toho se bude odvíjet všechno, co se bude dít dál. Já jsem si sama pro sebe ještě definitivně neřekla, že Tokio je úplná volejbalová konečná.

Teď ano. Abych čekala do října, kdy bude další turnaj, a tři měsíce jsme zase trénovaly, tak na to už popravdě asi nemám morál. Chci rodinu a těším se na to, ale volejbal mě baví a uvidíme, co přinese budoucnost.“

Vstoupit do diskuse
0
Články odjinud


Články odjinud