Klidná síla kajakáře Josefa Dostála se prosadila i v pekelných podmínkách ramene tokijského přístavu. V olympijské rozjížďce postoupil do úterního semifinále nejrychlejším časem a přesvědčivým finišem, který označil za styl svého slovenského kamaráda Petera Gelleho. „Musel jsem trochu pochlebovat Slovákům. On je známý tím, že má výborné finiše,“ usmíval se Dostál.
Z vody rychle do ledového bazénku. A ne tak ledajakého. Čeští kanoisté mají v areálu kanálu Sea Forest Waterway k dispozici vychytávku v hodnotě přibližně čtvrt milionu korun, která umí vodu vychladit až na osm stupňů. „Omlouvám se, byl jsem přehřátej, musel jsem se zchladit,“ řekl Dostál po příchodu do mixzony. A pak se rozesmál při pohledu na selfie tyčky novinářských diktafonů, které na něj mířily přes dva ploty z povinného dvoumetrového odstupu.
Dnes slunce pálí a je jak v sauně, jak se v takových podmínkách závodí?
„Dýchat se v tom samozřejmě dá. Nejhorší je to po dojetí. Já jsem se nejvíc trápil, co se týkalo vedra, když jsme jezdili nějaké vytrvalosti, kde má člověk krátkou pauzu a jede víc úseků za sebou. To jsem úplně vařil. Třeba včera jsem se musel polévat vodou, dávat si delší pauzy než normálně. Byl jsem z toho takový nesvůj. Ale ten jeden úsek naplno, to člověku ani nedojde, že je mu vedro. Spíš ho bolí svaly a soustředí se na výkon.“
Jak se snažíte ochlazovat?
„Měl jsem nějaké chladivé ručníky. Mám tady super tým, počínaje trenérem Karlem Leštinou, konzultantem Jerzy Dziadkowiecem přes fyzio a morální podporu ségry, tak Pavla Davídka. Oni mi vždycky přinesou třeba ručník, který je namočený v ledu. Nebo studené vody, kterými se můžu polít a je mi dobře.“
V úterý dopoledne japonského času pojedete netradičně během necelých dvou a půl hodiny semifinále i případné finále, jaké to v současných podmínkách bude?
„Už jsem si vyzkoušel, co musím udělat. Musím tělo zchladit. Byl jsem v ledovém bazénku, který je dobrý, že se člověk zchladí a vydrží to déle než minutu. Asi je to návod na zítra, co udělat po tom semifinále, snad před tím finále…“
Jak se jelo v rozjížďce?
„Jelo se dobře. Byl jsem favorit rozjížďky. Věděl jsem, že jak Australan, tak Artuur Peters jsou dobří v protivětru, který foukal celou dobu. Věděl jsem, že budou chcípat do finiše, tak jsem se držel za nimi a jel jsem celkem klidnou jízdu. Kolem sedm set padesátky jsem našel dobrý záběr a tím jsem se dostal přes ně. Oni bojovali na krev o druhé postupové místo. Když jsem věděl, že mám náskok a jeden vzdal, tak jsem si zpomalil taky a nakonec z toho byl celkem pěkný čas.“
Jsou na vodě férové podmínky?
„Jsou pro všechny stejné. Fouká tady vítr zprava, někdy proti, někdy do zad. Vlny se velké nedělají, což pro ty těžké lidi bývá dost nevýhoda. Vítr zprava budou mít všichni stejný, protože ta dráha je posunutá do levé části toho závodiště. Možná o trochu má jednička výhodu před osmičkou, ale ne nijak velikou. Závodiště je regulérní a doufejme, že pro mě budou podmínky nejregulérnější.“
Měl jste před startem nervy?
„Jsem rád, že už začaly závody. Poslední tři týdny v Japonsku byly dost nervozní. Člověk nemá moc co dělat, a jak se odreagovat. I když jsem během volna chodil na ryby, tak to nebylo nic moc, i když zaplať pánbůh za to.“
Chytil jste něco?
„Jasně. Byli jsme asi čtyřikrát. Rybáři na nás křičeli z lodě: „Haha, fugu bakari! Což znamená: Jenom fugu. To je ryba, která se bez speciální přípravy nedá jíst. Vždycky tu rybu vzali, nekompromisně s ní švihli o palubu, aby ji zabili, protože je to invazivní druh, a hodili ji zpátky do moře a ani jsme ji nemohli sníst. Pak jsme našli jiné místo, kde jsme nachytali další ryby, pak jsme to snědli. Eliška Vondrová, kuchařka a překladatelka, nám je špičkově uvařila. Tím byla ukojena moje lovecká vášeň, že jsem sehnal a vykuchal jídlo, jen jsem tentokrát nevařil.“
Teď aby dopadl úspěšně i ten úterní lov.
(úsměv) „No… to by chtělo…“
