Mäki sedm měsíců po porodu v semifinále LOH: Věřili mi tak dva lidi
Když 2. ledna porodila syna Kaapa, asi ani samotnou Kristiinu Mäki nenapadlo, co by se mohlo stát sedm měsíců na to. Nejen, že si vybojovala účast na olympijských hrách v Tokiu, ale ona na nich díky osobnímu rekordu vylepšenému o dvě sekundy postoupila do semifinále běhu na 1500 metrů (ve středu od 12.00 SELČ). „Asi jsem si to vymodlila,“ usmívala se krátce poté sympatická brunetka s finskými kořeny. Také se v cíli s kamarádkou Sarou Kuivistovou pořádně objaly. „Řekla mi, že jsem hustá, takhle půl roku po porodu.“
Výrazně jste si vylepšila osobní rekord, o dvě sekundy. Napadlo vás před závodem, že byste mohla běžet takhle rychle?
„Přála jsem si, ať se běží buď rychle, nebo ať postoupím. Asi jsem si to nějak vymodlila.“
Věřila jste si na tenhle čas?
„Poslední tréninky a soustředění to tomu odpovídalo. Ten poslední měsíc jsme trénovaly s Dianou (Mezuliánikovou, také postoupila do středečního semifinále), a ta vypadala, že je na tom ještě líp. Takže myslím, že když bude mít rychlé semifinále, měla by to ještě zrychlit. A říkala jsem si, že když to nějak nezkazím, tak by to mělo vyjít.“
Na konci jste si kontrolovala, jestli jste v šestici přímo postupujících?
„Běžela jsem tak, že jsem měla úplně vymazáno. A na 150 m před cílem jsem začala počítat, že jsem sedmá. A viděla jsem, že ta jedna přede mnou vypadala, že už nemůže, že bych to měla dát. Takže stovku jsem šla úplně naplno.“
Cítila jste se dobře už v přípravě, takže postup do semifinále byl cílem?
„Říkala jsem si, že postup není úplně nereálný, a že i když je tam člověk papírově dvacátý z patnácti, tak že to není nemožné. Na tak velkém závodě se vždycky někomu neběží dobře, někdo není ve formě. Člověk by se neměl koukat na to, že to papírově nevychází.“
Teď je to přesně 7 měsíců co jste porodila syna Kaapa, že?
„Ano. Měla jsem termín o týden později, takže mi Kaapo dal o týden navíc. Což je docela dobrý.“
Brala jste to tak, že dobré už to, že zvládne olympijský start?
„Už v červnu, když jsem měla svazový limit, jsem si říkala, že to je pro mě nějakou satisfakcí. Přála jsem si vrátit se v dobré formě a věřila jsem, že to bude za měsíc ještě o to lepší.“
Dal Kaapo extra sílu, hlavně tu mentální?
„Mám takovou mentální pohodu. Nehrotím závody, neříkám si: Co když dneska poběžím špatně? Tak to bylo dřív, že se mi hroutil celý svět. Teď je to víc v pohodě. Mám priority někde jinde. Neříkám, že úplně, ale je to takové lepší.“
Jak vnímáte olympijskou atmosféru? Byla jste už na univerziádě, je v tom velký rozdíl?
„Tím, jak bydlíme v jedné vesnici, způsob stravování a že jsou tam všechny státy to ani není tak jinačí. Samozřejmě tady chybí diváci. Běžet večerní semifinále, když by byl plný stadion, by bylo hodně hustý. Ale jak říkám, pro mě byl už úspěch sem jet. A to, že je to takto zkrouhlé, musíme mít všude roušky a podobně, to mi zas tak nevadí.“
Co jste si řekly se Sarou Kuivistovou, když jste se v cíli objaly? Ta tady trhá národní rekordy.
„Dala už třetí. V pátek, v sobotu a teď, trošku se bojím, že půjde i ve středu. Já jsem jí pogratulovala, že tenhle rok má asi sedm národních rekordů i z haly. Ona mi gratulovala, že jsem hustá takhle půl roku po porodu.“
Jak to Kaapo doma zvládá?
„Je s Filipem (Sasínkem, také českým atletem), a teď byl na víkend u našich. Trochu se o něj hádají (směje se). Zvládá to v pohodě, nebrečí, podle mě neví, že tam nejsem. Spíš se stýská mně.“
I když soustředíte na závody, stýská se vám?
„Jasně, že se snažím jít na start a nemyslet a nic jiného, než na postup. Ale znáte to, nejde to úplně vytěsnit. Ale nemám problém se soustředit.“
Jak často voláte domů?
„Tak třikrát denně. Tím, že spí, když máme dopoledne, voláme od oběda do večera.“
Prožívala jste rozběh Diany Mezuliáníkové?
„Já viděla, že na tom je o něco líp než já, že by to měla mít víc v pohodě, ale koukali jsme na rozběhy osmistovky a je to hrozná loterie. Vypadly holky za 1:57, což je strašný. A teď vypadly holky, co mají pod čtyři. Nejde nikdy říct, jak to dopadne.“
Co pro vás bylo za uplynulých sedm měsíců nejtěžší?
„Asi to, že mi věřili tak dva lidi. Možná víc, ale spočítala bych to na jedné ruce. Ne, že by mě to odrazovalo, ale občas bylo těžké tomu věřit. Když jsem vyběhla, běžela první stovku za 24 sekund, tak jsem si říkala, že to je strašné. Nejtěžší bylo, že jsem nemusela přesvědčovat okolí, ale občas byly chvíle, kdy jsem měla potíže tomu věřit i sama.“
