Olympijské přípravě věnoval víc než rok tvrdé dřiny. A stálo to za to. Fleretista Alexander Choupenitch se v sobotu na evropském kvalifikačním turnaji chopil poslední příležitosti a triumfem si zajistil místenku na Hry do Tokia. Sportovní svátek šermířů se oproti předchozímu v Riu de Janeiru bude odehrávat v bublině. „Pro mě je to super,“ netají šestadvacetiletý český reprezentant.
Před pěti lety si olympijskou premiéru vysloužil na základě žebříčku. Do Japonska se ale potřeboval prodrat přes kvalifikační síto. Alexander Choupenitch věděl, že musí ovládnout turnaj v Madridu. Odolal tlaku a po přesvědčivém vítězství ve finále nad Kypřanem Alexem Tofalidesem splnil velký cíl. „Po závodě jsem nemohl do čtyř do rána usnout. Jsem vděčný za to, že se mám zase na co připravovat,“ vypráví šermíř s běloruskými kořeny.
Projít olympijskou kvalifikací je pro šermíře jednotlivce extrémně obtížné. Je pro vás druhý postup na Hry ještě cennější?
„Můžu to srovnat s úspěchem, který se povedl před Riem. Tam postupovali z žebříčku dva evropští šermíři, kteří nemají tým. Letos mohl uspět jen jediný, který vyhraje evropský turnaj. Musím říct, že postup z turnaje je mnohem příjemnější. Je to vítězství, úspěch. A za něj tam jedu.“
|
Narozen: 2. května 1994 (26 let) Výška: 196 cm Váha: 89 kg Disciplína: sportovní šerm (fleret) Největší úspěchy: bronz ME 2018 v Srbsku, dvojnásobný účastník olympijských her (Rio de Janeiro 2016, Tokio 2021) Zajímavost: ve volném čase se baví jako raper a autor textů. Před dvěma lety s DJ Wichem vydal klip s názvem Víme oba. Loni se blýskl klipem Tabu, který byl ilustrovaný. Letošní novinkou je doposud singl Tak Daleko. Hudební geny zdědil po rodičích, operních pěvcích. |
Jaký přineslo vítězství ohlas?
„Ve chvíli, kdy jsem se kvalifikoval, jsem měl pocit, že jsme národ šermířů. Spoustu zpráv mi přišlo od známých a kamarádů. Ale psali mi i lidé, které vůbec neznám a jsou třeba z Havlíčkova Brodu nebo z Beskyd. Napsali mi, že mi fandí a že jsou strašně rádi, že bude český šerm na olympiádě. Lidé šerm znají a věřím, že díl zásluhy na tom mám i já. Doufám, že během olympiády budou mít lidé ještě větší radost.“
Jak se ohlížíte za turnajem v Madridu?
„Byl strašně náročný. Jak fyzicky, tak psychicky. Člověk ví, že na jiném turnaji by v takové konkurenci bylo druhé třetí místo super úspěch. Radost z postupu byla opravdu intenzivnější než před Riem.“
I díky tomu, že příprava teď byla dlouhá a náročná?
„Celý rok nebyly závody. Poslední jsme měli minulý únor v Káhiře a pak nás už z Los Angeles poslali domů, že se akce ruší. Ale hned tři dny po příletu jsem začal pracovat a makat, abych byl připravený na tenhle turnaj.“
Které momenty dlouhé přípravy pro vás byly zásadní?
„Hodně jsem trénoval sám. Měl jsem program od kondiční trenérky z Itálie. Byl fakt náročný, až jsem kolikrát i zvracel… Tušil jsem, že období bez závodů bude delší a vsadili jsme na to, že se budu fyzicky hodně dobře připravovat. Vybaví se mi doba, kdy jsem mohl konečně jet do Itálie za trenérem. V hale bez klimatizace bylo čtyřicet pět stupňů a prostě jsem tam dřel. Když pak byla hala z důvodu koronaviru uzavřená, tak jsme trénovali s koučem u něj doma v chodbě. Do přípravy jsem dal všechno a stálo to za to.“
Díky čemu se vám dařilo na turnaji odolávat tlaku a myšlenkám, že nesmíte zaváhat?
„Pamatuji si dva momenty. Den před turnajem jsem seděl na pokoji a připravoval si flerety. Promítal jsem si v hlavě celý rok od zrušeného závodu v Los Angeles. Myslel jsem na vše, co jsem za ten rok udělal a strašně mě to uklidnilo, protože jsem opravdu udělal spoustu práce. Když srovnám sebe před rokem a nyní, tak jsem ještě o level výš. Hodně mě uklidnilo, že v přípravě odevzdal maximum. Věděl jsem, že když budu šermovat dobře a nechám tam všechno, tak budu spokojený.“
A ten druhý moment?
„To bylo před finále. Věděl jsem, že to je poslední zápas, který když vyhraju, pojedu na olympiádu. S fyzioterapeutem a trenérem jsme si řekli, že to není poslední zápas. Že když vyhraju, tak si ještě musím dát zápas s fyzioterapeutem a když vyhraju i s ním, tak ještě jeden s trenérem. Je to sice taková sranda, ale na psychiku to má vliv. Když běžíte do cíle, tak je dobré si říct: Tam ještě není cíl.“
Už jste si v hlavě srovnal, že se vám povedlo zdolat velkou metu?
„Dostal jsem certifikát. Mám tam napsané, že jsem se kvalifikoval, takže to vnímám. Je to taková obrovská tabule. Je to skvělé, hlavně při cestování. Lidé ocenili, že jsem chodil s billboardem.“ (směje se)
Pocity jsou jiné než před pěti lety, že?
„Jsem rád, opravdu jsem šťastný. Po závodě jsem nemohl do čtyř do rána usnout. Jsem ale vděčný především za to, že se mám zase na co připravovat, protože do Her už nejspíš nebude žádný závod. To je pro mě z hlediska motivace strašně důležité. Neřeším moc olympijskou atmosféru. Bude to hodně jiné než v Riu a pro mě lepší. Mám rád, když mě nic nerozrušuje. Teď jsem si ty závody neskutečně užil.“
Madridská bublina vám seděla?
„Byli jsme jen na pokoji, jídlo jsem si objednával přes aplikaci. Mohli jsme jít jen do autobusu a do hotelu a já jsem byl totálně koncentrovaný na to, co mám dělat. V téhle pozici se cítím strašně dobře. A myslím, že v Tokiu to bude podobné. Budeme jen na pokoji, budeme moct jít jen na trénink, do haly…“
Ale trochu tím utrpí olympijská atmosféra, ne?
„Spousta lidí říká, že to je škoda, ale já to pro sebe vnímám jako dobrou věc. Říkám si, že to bude super.“ (usmívá se)
Nenecháte se svázat důležitostí olympijské akce?
„V Tokiu to bude velmi důležitý turnaj, ale já se na to dívám už jinak. Naposledy jsem byl v Madridu přesně před deseti lety, kdy jsem tam vyhrál svůj první juniorský turnaj. Tím chci říct, že jsem toho už absolvoval dost a vím, že není dobré turnaje rozlišovat. Člověk musí pořád dělat to stejné. Nesmí se nechat vyhodit z konceptu a koncentrace. Já jsem rád, že bude olympiáda v tomhle módu.“
Kdy odstartujete přípravu? Bude znovu tak náročná?
„V květnu ještě nějaké brutality budou. Ale pak se budu snažit, aby tělo fungovalo v závodním módu – tak, jak nyní poslední měsíc před Madridem. Tréninky jsou kratší a intenzivnější, ale stále svědomité. Teď budu týden odpočívat, ale pak pojedu do Itálie a naplánujeme s trenérem přípravu, abych byl nachystaný ještě lépe, než jsem byl nyní.“
Mluvíte o odpočinku, ale nezmínil jste oslavy. Nemrzelo vás, že si za současné situace nemůžete ani zajít na skleničku?
„Jeli jsme v neděli vlakem z Prahy do Brna a kámoš šavlista se ptal, jestli bych to rád zašel někam oslavit. Říkal, že je divné, že nikam nemůžeme jít. Ale mně to vlastně vůbec divné nepřišlo. Já jsem si na to tak zvykl. Divné mi to přišlo i ve Španělsku, kde jsme z busu viděli, jak lidé sedí na zahrádkách. Přišlo mi to zvláštní, zvykl jsem si na ten opačný pohled. Teď jsem opravdu žil turnajem a věci okolo jsem nevnímal.“
Bude tak mít čas aspoň zajít do studia a věnovat se hudebnímu koníčku?
„Ano. Mám booknuté studio. Nevím, jestli to vyjde, jestli to bude dobré, ale určitě do studia půjdu. Těším se na to, mám napsané nějaké věci.“
Máte v hudební oblasti nějaký sen?
„Vyprodat O2 arenu. (smích). Ne, to vtipkuji. Baví mě ten proces. Napsat si text, být ve studiu i ten výsledek. Bude to znít sobecky, ale dělám to hlavně pro sebe, protože z toho mám radost. Nemám v tom žádné ambice, ale samozřejmě mi dělá radost, když si to někdo poslechne a řekne, že se mu to líbí.“
