Nikdy se nevzdat! Brazilský surfař Italo Ferreira (27 let) začínal na víku od mrazícího boxu za tátovou rybářskou lodí a peníze na závody sháněl dům od domu. Vytrvalost a víru ukázal i na mistrovství světa, které bylo klíčovou kvalifikací pro olympijské hry. Stihnul ho na poslední chvíli. Startoval s vypůjčeným surfem a v riflových kraťasech ještě z letadla. Teď slaví olympijské zlato. Byť si hned na první vlně ve finále přelomil prkno.
Postupně se vypracoval do absolutní světové špičky, je úřadujícím světovým šampionem, ale cesta brazilského surfaře Itala Ferreiry za olympijským zlatem byla hodně trnitá a vskutku bohatá na emotivní momenty.
Divoká byla zejména klíčová kvalifikace na olympijské hry, kterou byl světový šampionát před dvěma lety v japonském Miyazaki. Ferreira mistrovství málem nestihnul. Čtyři dny před závodem mu totiž ve Spojených státech vykradli auto. Měl v něm všechny doklady i víza na cestu do Japonska. Narychlo se musel pustit do papírování, formality vyřídil těsně před odletem. Aby toho nebylo málo, let mu ještě „zpestřil“ tajfun. Cesta do Japonska se tak natáhla o dalších osmnáct hodin.
A pak už šlo doslova o minuty. Když se Ferreira dostal z letadla, jeho rozjížďka právě začínala. Cesta z letiště na pláž naštěstí trvala jen deset minut. I tak už všechno vypadalo jako nereálná mise. Ferreira totiž doběhl na pláž bez věcí, bez surfu. Za devítiminutové manko na startu dostal srážku dvanácti bodů, prkno si půjčil od týmového kolegy Filipe Toleda a riflové kraťasy si ani nepřevlékal.
Přesto šampionát famózně vyhrál. A potvrdil kvalifikaci na olympijské hry.
„Tento moment mě nepochybně psychicky hodně posílil,“ líčil později Ferreira. „Po všem, co se mi tehdy stalo, jsem si naladil mysl tak, že musím za každou cenu vyhrát a ukázat sílu své víry. Víry a odhodlanosti bojovat až do konce. Když máte v životě jakýkoliv problém, nikdy se nevzdávejte! Věřte. Všechno půjde, jen věřte, protože všechno je možné.“
Ani na olympiádě se Ferreira emotivním kotrmelcům nevyhnul. Medailové jízdy mužů i žen v areálu Tsurigasaki Surfing Beach pořadatelé kvůli blížící se tropické bouři a hrozícímu tajfunu posunuli o den dopředu. „Proč? Budou větší vlny,“ těšili se surfaři. Změnu programu Brazilec ustál. A zvládl i nepříjemnou nehodu ve finále, když si hned na první vlně přelomil prkno. Ztrátu dohnal a japonského soupeře Kanoe Igarashiho na body suverénně „přejel“.
Ukázal, že bojovat je zvyklý. Rodák z brazilské vesničky u moře Baia Formosa měl těžké začátky. Táta rybář, máma učitelka. Peněz doma nazbyt nebylo. Ferreira s úsměvem vzpomínal, jak se učil surfovat na víku od mrazícího boxu za tátovou lodí. „Zní to neuvěřitelně, protože to nemělo žádnou stabilitu, ale chytit vlnu jsem se na i na víku naučil.“ Postupně se dostal k prknu z druhé ruky, úplně první a nový kousek si koupil až v jedenácti letech. Aby se dostal na závody, chodil od domu k domu a prosil o finanční podporu.
„Většina lidí mi tehdy nevěnovala pozornost, ale každé jejich ne mi dávalo větší vůli peníze sehnat. A kdybych je nesehnal, pomohli by mi rodiče. Táta by prodal víc ryb a máma by chodila do práce pěšky, aby ušetřila za jízdné.“
Velkou oporu měl i ve své babičce, která zemřela těsně před šampionátem 2019. Právě jí Italo Ferreira titul věnoval. Pozdrav do nebe jí poslal i po zlaté olympijské jízdě. „Babička byla vždycky hodně tichá, ale pokaždé, když jsem přišel domů po nějakém vítězství, říkala mi: ‚Dobrá práce, synku.‘“ popisoval. „Když jsem se vracel domů, šel jsem hned za ní: ‚Nanna, podívej se na trofej.‘ A budu to dál dělat úplně stejně. Jenom musím křičet ještě hlasitěji, aby mě slyšela i v nebi.“
