Juška ve finále? Padal jsem na hubu, říká. Přítelkyně v Paříži překvapila
PŘÍMO Z PAŘÍŽE | Dálkař Radek Juška zachránil sezonu a ani k tomu nepotřeboval tataráček. Po problémech uprostřed roku se oddal dřině a odříkání na hraně zranění a v olympijské kvalifikaci dostal za odměnu skok do dálky 815 centimetrů, kterým jako jeden z pouhých dvou závodníků splnil finálový limit. Na oslavu se divoce objal s koučem Josefem Karasem. A v Paříži už se dočkal něčeho lepšího - pusy od přítelkyně, která ho do Paříže přiletěla překvapit.
V nohách to rozhodně má. Radek Juška patří už desetiletí k esům české atletiky, k málu borců, kteří můžou myslet na finále globálních akcí. Vloni na MS v Budapešti z toho bylo sedmé místo. A teď zatím jistota jeho premiérového olympijského finále, které ho čeká v úterý večer.
V sezoně se vám moc nedařilo, cítil jste v sobě takovýhle výkon?
„Ten výkon v sobě mám. Věřil jsem, že bych ho mohl dát. Ale tohle bylo geniální…“
Jaké bylo obejmutí s trenérem Josefem Karasem v prvních emocích?
„Byly to velké emoce, po osmi letech znovu na olympiádě a rovnou do finále. Muselo to jít ven. Nebylo zbytí, prostě to šlo. Zatím jsme si vůbec nic neřekli. Myslím si, že tam nějaká rezerva určitě byla při přechodu na prkno v posledním kroku.“
Letos se vám zatím moc nedařilo, kde se vzalo to zlepšení?
„Bylo to těžký, hlavně v první půli sezony. Začal jsem na Diamantovce (v Dauhá) za 794 a potom to najednou přestalo. Tak jsem si říkal, co se děje. Zkoušeli jsme různé testy krve, nakonec jsme zjistili, že když jsem byl na Kanárech, skrz nějaké zdravotní problémy jsme, co se týče rychlosti, úplně neudělali práci, co byla potřeba. To byl asi ten háček. Po Evropě to bylo skoro dva měsíce odříkání a dřiny, to nebudu lhát. Padal jsem na hubu, ale oplatilo se to.“
Na čem jste zapracovali?
„Spíš jsme potřebovali dodělat tu práci, kterou jsme neudělali na začátku sezony, ze které člověk potom čerpá. Takže jsme byli dvakrát na soustředění v Harrachově, kdy je to, v uvozovkách, vysokohorská příprava. Člověk tam naběhá kupu schodů, všechno v rychlosti. Hodně jsme se bavili s trenérem, že je toho fakt dost. On říká: No, buď to zvládneš a vylítne to, anebo to nezvládneš a zraníš se. Takže to fakt bylo na hraně. Ale pokud chce člověk podávat nějaký výkon, tak asi nemůže na takové soutěži nejet na hranu.“
Co říkáte na to, že finálový limit 815 centimetrů jste skočil jen vy a olympijský šampion z Tokia Miltiadis Tentoglu?
„Určitě jsem čekal, že půlka finálového pole osm set patnáct dá. Už jenom jako vůči tomu, jak se skákalo (na ME) v Římě, kdy na finále stačilo nejvíc, co si pamatuju v dějinách. Může to být způsobené tím, že se hodně lidí připravovali na Řím, ale od té doby bylo strašně času, mohli vyladit i sem. Sám jsem toho příkladem, kdy člověk dře celou sezonu na nějaký vrcholný závod a pak se to v něm nepovede. Dám příklad Berlín 2018, když jsem tam jel jako favorit a vůbec se to nepovedlo, takže může to být úplně stejné.“
Jak vám sedí dráha na Stade de France?
„Zdá se mi, že je to extrémně rychlé mondo, ale není tvrdé. Zdá se, že energii fakt vrací, není to tak, že by člověk běžel po tvrdém betoně. Myslím si, že to hodně lidem sedne.“
Co máte do úterního finále v plánu?
„Teď musím minimálně na masáž, mám trošku tužší bedra. A pak za přítelkyní, která mě přiletěla překvapit. Včera se objevila, vůbec jsem neměl tušení, že dorazí. Říkala, že uvidí, jak jí to vyjde. Večer mi najednou napsala, že jde na trénink, že potom napíše. Začalo mi to tak jako vrtat. No a potom psala, že je teda v Paříži, tak mě přišla k vesnici aspoň trošku přivítat. Bylo asi deset večer, už jsem byl víceméně připravený na spaní, takže to bylo jenom takové obejmutí a pusa. A pak zpátky, člověk bohužel nemůže úplně tím časem plýtvat.“
