Seemanová po finále opět bez medaile: Hořké, ale hrabala jsem se z propasti
PŘÍMO Z PAŘÍŽE | Čísla jsou přesná, přesto můžou trochu mást. Plavkyně Barbora Seemanová skončila na kraulové dvoustovce v Paříži šestá, jako na minulých Hrách v Tokiu. Její čas 1:55,47 minuty je o dvě setiny horší. Vypadá to podobně, ale není stejná jako tehdy. Během tří let spadla z výšin olympijského finále na dno a zase vystoupala nahoru. „Hrabala jsem se z propasti,“ řekla trefně.
Ze svého životního roku s olympijským finále v Tokiu spadla Barbora Seemanová rovnou do několika měsíců zdravotního martyria. Před dvěma lety začínala od nuly a dostala se skoro na sto. Znovu do olympijského finále, znovu na šesté místo.
Jak ho berete?
„Myslím si, že jsem měla na víc. Myslím si, že celkově tady výsledky v plaveckých soutěžích nejsou takové, jaké by si někdo přál. Řekla bych, že je to takový pomalý bazén. Mám takové trošičku hořké pocity. Je to sice šesté místo, což je super. Chtěla jsem finále, je to finále. Takže bych vlastně měla být i spokojená. Myslím si, že furt je to solidní výsledek, nicméně osobák jsem chtěla, takže mám určitě rezervu a je to pro mě aspoň zase motivace do další práce.“
K osobnímu rekordu z květnového závodu v Londýně vám scházelo 35 setin, co k němu chybělo?
„Viděla jsem zatím jenom mezičas stovky, který byl super. Vlastně to probíhalo tak, jak jsem chtěla. I ten závod jsem jela fajn. Mnohem líp než semifinále. Když jsem potom viděla čas, tak jsem byla upřímně docela překvapená, protože jsem si myslela, že jak holky, tak já jsme jely rychleji. Myslím si, že to rozložení bylo tak, jak mělo být. Uvidím třetí padesátku, protože jsem neviděla časy, takže nemůžu přesně říct.“
A co pro vás tenhle výsledek znamená jako vrchol první části spolupráce se švýcarským trenérem Lukou Gabrilem?
„Myslím si, že ta práce, kterou jsem udělala za poslední rok... Když se podívám na minulé léto, kdy jsem ve Fukuoce (na mistrovství světa – pozn. red.) jela asi 1:57 a dala jsem tam vlastně celý svůj život… A teď tady finálová účast… Určitě to beru s úsměvem. Ta cesta, kterou jsem si ušla a furt jdu, tak je hodně ojedinělá a hodně náročná v mnoha směrech. A jsem vlastně hrozně pyšná na sebe i na trenéra a celý náš tým, co jsme dokázali. Hrabala jsem se pomalu z takové hodně velké propasti a být na další olympiádě tam, kde jsem končila před třemi lety, je dobrý sportovní point. A teď už doufám, že pojedu jenom nahoru.“
Až kam?
„Nechci to nijak určovat, ani tomu dávat nějaký hranice. Dokud mě to bude bavit a dokud to budou vědět nějaký vidět nějaký smysl, tak určitě chci plavat a posouvat se.“
Hodně vás závodní atmosféra dostala?
„Samozřejmě, člověk je nervózní. Je to závod, je to sport, ale spala jsem dobře. Na dnešek asi jedenáct hodin. Docela jsem to po tom včerejším semifinále potřebovala. Cítila jsem se mnohem líp než na semifinále. I ten závod byl úplně jiný a jsem ráda, že jsem to dokázala takhle vystupňovat. Doplavala jsem a bylo to jiné i z toho ohledu, jak jsem se cítila a jak to vypadalo. Dala jsem tam rozhodně všechno, neměla jsem žádné síly extra.“
Ceníte si toho, že jste ve finále byla jediná z Evropy?
„Myslím si, že je to teď úplně nevnímám. Tím, že v té Evropě nějak pohybuju na těch předních příčkách, tak s tím už do toho člověk šel. Ale jsem ráda, že jsem to takhle obhájila aspoň a že držím evropskou konkurenci v popředí světa.“
Kolik lidí vám přímo v La Defénse Areně fandilo?
„Měla jsem tady rodinu, mám tady nějaké kamarády a známé. Plus jsem slyšela, že mě přišli podpořit lidi z olympijského týmu, což bylo strašně hezké a ještě takhle za to veřejně děkuju, protože nestíhám úplně je potkávat a odpovídat. Je to určitě fajn. Nevnímala jsem to úplně před startem, to se soustředím, ale tak nějak v průběhu dne a celkově tu podporu vnímám, je to samozřejmě hezké.“
Co říkáte na atmosféru v hale?
„Je to neskutečné. Myslím si, že plavecký sport takovýhle stadion kromě amerických trials rozhodně nezažil.“
