PŘÍMO Z PAŘÍŽE | Stál před novináři, kteří na něj koukali zespodu. Na obra, jenž měří přes dva metry. Na krku se mu houpala zlatá medaile. Ta poslední, která mu v košaté sbírce chyběla. „Kdyby se finále jelo v pátek, možná tady ani nestojíme,“ vykládal Josef Dostál, olympijský šampion, jenž otevřeně popisoval, čím si procházel poté, co zjistil, že v pátek zlatý vodák Martin Fuksa vyhrál… Jak s ním cloumala nervozita. Co mu pomohlo? A co prožíval v cíli?
Druhé zlato pro rychlostní kanoistiku. Třetí pro českou výpravu. Finiš olympiády je o dost pozitivnější. Dostál na kajaku ovládl nejprestižnější disciplínu. Stejně jako na kanoi Martin Fuksa den předem. „Pomohl mi nejvíc můj tým,“ vrací se k tomu, co prožíval v pátek.
Tak povídejte, jaké to je mít zlato?
„Už je to lepší, bylo mi dost zle. Možná se kvůli tomu trošku protáhlo vyhlášení, že jsme nezačali na čas. Nebylo mi vůbec dobře. Byl jsem z toho dost vyčerpaný. Když jedete olympijské finále, na který trénujete vlastně celý život, Necháte tam všechno... Víte, že uděláte většinou jednu chybu, takže se jí snažíte eliminovat, tak ono to prostě bolí.“
Závěr jste si hlídal, nebo jak jste to viděl?
„Já jsem věděl, že když předjedu Fernanda Pimentu, tak to bude na medaili. Portugalec je velmi dobrej. Věděl jsem, že když pojedu před ním, tak to bude dobré. Když jsem šel přes něj, ohlídl jsem se a zjistil jsem, že Maďaři nejsou ani na jeho úrovni. Ale spíš za ním, tak mi to dalo obrovský vítr do plachet. Věřil jsem, že budu mít medaili, ale to, že bude zlatá, to jsem opravdu nevěděl.“
Popište trochu ten zlatý závěr.
„V posledních pár metrech jsem se podíval na špičku lodi, kam jsem si předevčírem namaloval smajlíka. Bylo to proto, abych věděl, že nejde o život. Ale abych tam nechal všechno, protože bych se nerad vracel s myšlenkou, že jsem tam něco pokazil. Tentokrát jsem nepokazil nic.“
Jak jste prožíval dny před závodem?
„Největší nervozitu jsem měl asi v pátek odpoledne, když jsem se koukal na Martina Fuksu, jak vyhrál olympijský finále. Byl jsem z toho obrovsky nervózní, protože jsem si říkal. Ty jo, Martin to dokázal. Já bych chtěl taky, ale je to hrozně těžké. Nevěděl jsem, co mám dělat.“
Co jste tedy dělal?
„Šli jsme s týmem kopat s balonem nožičky, což poslední rok a půl děláme. A v jednu chvíli povídám: Hele, počkejte chvilku, zrovna hraje česká hymna. Tak jsme tam stáli, koukali jsme na sebe a poslouchali jsme. Sám pro sebe jsem si říkal: To je fakt krásný, to bych chtěl taky zažít! Byl jsem ale z toho opravdu vystresovaný. Musel jsem se uklidnit a nechat si energii. Já jsem byl trošku na zabití. Nervozita by se vedle mě dala krájet. Když jsem přemýšlel, co s tím, tak jsem vytáhl šachy a šli jsme si s trenéram zahrát. Dali jsme si dvě partičky, já jsem najednou viděl, že to je lepší, nervozita odchází. Začal jsem usínat u televize, což bylo dobře, protože normálně před finále nemůžu usnout vůbec. Teď jsem spal dobře.“
Pomohlo vám zázemí v domečku mimo olympijskou vesnici? Jako Fuksovi?
„Musím říct, že celkově byl servis neuvěřitelný. Byl jsem rád, že můžu chodit snídat v pyžamu, mám kolem sebe tým, na který jsem zvyklý. Takový Dream team. Nikdo vás tam nerozčiluje, i když to muselo být pro ostatní hrozně těžké. Když viděli, že mám ten nejdůležitější závod, jsou dost nervózní, ale musí se snažit o to, aby to nedali na sobě znát. Takže si to asi ještě pěkně slíznu.“
Vítězná pusa od snoubenky musela chutnat, že?
„Já jsem jí říkal, že ať to dopadne jakkoliv, tak chci, aby byla v cíli na platě a byla první, s kým se uvidím. Je to přece moje snoubenka. Pocity štěstí, že to můžu s ní sdílet, jsou neuvěřitelné… Neříkám jenom s Anežkou, ona tam byla potom i moje sestra, trenér. A pak, jestli jste si všimli, po vyhlášení na stupních vítězů jsem si vyžádal mámu, abych se s ní objal. Protože ona se mnou hrozně dlouho žila olympijský sen. Zvlášť, když jí utekla olympiáda v Los Angeles kvůli tomu, že jí komunisti bojkotovali... A tohle je vlastně její první olympiáda a já jsem hrozně rád, že je zlatá.“
Hymnu jste pak zpíval hodně nahlas, prožíval jste to.
„Odmala už mě mamka nutila chodit na pódium. Já jsem to nesnášel, protože jsem byl nervózní z toho, že bych měl lidi bavit. Ale kdybych si dneska nezazpíval, tak bych asi od mámy dostal políček. Hrozně se mi líbilo, že hymna hrála pro mě. Byl jsem šťastný, že si ji můžu zazpívat a že je vlastně tak krásná. Že neopěvuje žádný vítězství, ale to, jak je naše země krásná.“
Co dalšího vám pomohlo setřást nervozitu po tom pátečním vítězství Martina Fuksy?
„Můj tým mi pomohl. Není to jenom o tom, že mám trenéra, fyzioterapeuta. Máme i kuchařku, která s námi jezdí na všechna soustředění, spolupracujeme s mentálním koučem. Vždycky jsem si myslel, že ho nepotřebuju, ale ukázalo se, že ano. Že mi pomůže v tom, abych nebyl nervózní. Takže jsem použil řadu fíglů a triků, abych se od toho uvolnil.“
Vyplatilo se, že jste tady vsadil všechno na jednu kartu? Na singla?
„Já jsem zkoušel i deblkajak a čtyřkajak, ale holt pětistovka mi nebyla souzená s někým v posádce. A to, že jsem vsadil na jednu kartu? Kdyby se finále jelo v pátek, asi olympijský vítěz nejsem. Tentokrát panovalo bezvětří, možná mírný vítr dozad. Tohle jsou moje podmínky. Kdyby foukalo hodně, asi tady teď nejsme.“
Co vaše rty? Máte je zase rozkousané? Jak se tím snažíte odvést pozornost od bolesti v těle?
„Jsem zvědavej, ještě jsem se nekoukal. Ale vím, že jsem se kousal… Asi se to pár dní hojit bude.“
Vyrovnal jste Emila Zátopka v počtu olympijských medailí, máte jich také pět, navíc i Jana Železného v tom, že máte placku ze čtyř Her. Co to s vámi dělá?
„Neuvěřitelné... Několikrát se mi zdálo o tom, že mám medaili. Byl jsem z toho neuvěřitelně šťastný, měl jsem krásný pocit. Chtěl jsem ho mít i po tom skutečném závodě! Trochu jsem se ale toho snu na zlato vzdal. Věděl jsem, že Maďaři jsou asi neporazitelní. Vstupoval jsem do závodu, že když pojedu dobře, tak čtvrté páté místo je jisté. A kdybych jel fakt pěkně, tak medaile může spadnout. Vzdával jsem to trošku s tím, že asi nebudu patřit do kruhu olympijských vítězů... Ale říkal jsem si, že pět olympijských medailí by bylo fakt hezké. A teď jsem pětinásobný medailista a k tomu ještě šampion. Fakt hustý, hustý.“
Vy říkáte, že jste si moc nevěřil. Ale kdo vás na dálku sledoval při závodu, měl dojem, že přesně víte, co děláte a jedete si pro zlato zkušeně.
„Jo? Moc si to nevybavuju. Hodně jsem se soustředil na sebe, hlídal jsem si Pimentu. Jelo si mi krásně, tak jsem si říkal: Tak jeď. Můžeš ho smáznout.“
Brečel jste hodně dojetím?
„Jo. Hlavně s Anežkou.“
