V obtížnosti mám zlato! Ondra lezl o čest, v LA bez boulderu... Chválí Fuksu
PŘÍMO Z PAŘÍŽE | Sám pro sebe si řekl: Teď se ukaž v obtížnosti! Tu Adam Ondra zvládl precizně, spolu s Rakušanem Jakobem Schubertem dolezli nejvýš. „Kdyby to byla samostatná disciplína, je to zlato,“ popisoval fenomén svého sportu, o němž i 19letý vítěz mluvil jako o svém vzoru. Český lezec zároveň přiznal, že další olympiádu za čtyři roky v Los Angeles by zvažoval jedině v případě, kdyby tam bylo lezení na obtížnost jako samostatná disciplína. V Paříži byl šestý. Opět.
Podle mediálního zájmu se nezdálo, že se jedná o šestého v pořadí. Ondra, čtyřnásobný mistr světa, postupně zastavoval u všech světových televizí. A mluvil a mluvil… Přes hodinu. Znovu se ukázalo, jaký je ve světě lezení pojem. Přesto ani na druhý pokus nevybojoval olympijskou medaili. Ve 31 letech mluvil i o tom, že se jeho kariéra sportovního lezce chýlí ke konci. Ale na skalách určitě ne! V Paříži ho zradil bouldering a ztrátu už nedohnal.
Co se vám honí hlavou po šestém místu?
„Výsledkově zklamání, ale náplast je, že kdyby byla obtížnost samostatná disciplína, je to zlato. To je zásadní pro mě. Takže zklamání je velký, ale oproti Tokiu poloviční.“
Co se stalo na bouldrech, které vám nevyšly, a bylo po nadějích?
„Velká ostuda byla, že jsem nezalezl jedničku. Věděl jsem, že druhý úsek do druhé zóny pro mě bude těžký. Několikrát jsem to zkusil, cítil jsem šanci, ale…. Říkal jsem si, že to stavěči asi dostatečně otestovali, aby to nešlo staticky přesáhnout. Bohužel šlo. Pak už bylo posledních pár sekund, trochu jsem závěrečný krok uspěchal, i když byl fakt snadný. To byla zkrátka ostuda. Ale ani to by na medaili nestačilo.“
Ani další nevyšly.
„Na placku bylo potřeba vylézt dvojku, na kterou těžko říct, jestli jsem měl, byl jsem blízko. Myslím, že jsem neměl výraznou smůlu, možná, kdybych měl víc času a ještě jeden pokus. Těžko říct. Na trojce a čtyřce jsem neměl šanci.“
Proč?
„Na trojku jsem měl slabý ramena. Na čtyřku pomalý ruce. Jestli jsou nějaké styly boulderingu, které mi tolik nejdou, tak je to tohle. Geneticky na to asi ani nemám. Nemůžu se v tom zlepšit. Ne že bych to netrénoval, ale hodně jsem doufal, že to nakonec nepostaví. V posledních olympijských kvalifikacích třeba takový boulder nebyl ani jeden. Bohužel zrovna v tom nejdůležitějším závodě byl. Ta poslední část trojky nebo čtyřky ta už by mi třeba zase šla, mohlo by to vypadat jinak.“
Našel jste i tak motivaci do lezení na obtížnost?
„To ano. Pokud bych zkazil boulder i obtížnost, tak by hořkost byla velká. Ani bych neřekl, že bych lezl bez tlaku. Říkal jsem si dobře, je to sice kombinace, ale v mé hlavě to je závod na obtížnost a teď ukaž, co jsi natrénoval! To, že jsme s Jakobem (Schubertem) dolezli stejně, je obrovská radost. Jsem na sebe pyšný.“
Takže kdyby to byl samostatný závod, máte zlato?
„Je důležitější, že jsem měl lepší semifinále, pak až další parametr je rychlost. Takže to bych vyhrál. I v situaci, kdy jsem věděl, že nelezu o medaile, se ani zdaleka nedá říct, že nešlo o nic. Pořád jsem lezl o svoji čest a o své jméno. Kdybych zalezl 60 nebo 70 bodů, jsem hodně naštvaný. Takhle to bolí, ale naštvaný nejsem.“
Co říkáte na mladíky, kteří uspěli? Vyhrál 19letý Roberts, druhý byl ještě o dva roky mladší Japonec Anraku.
„Asi se to dalo čekat. Boulder mě překvapil, že byli kluci o tolik dominantnější. Všechno je to o štěstí. Anraku je v boulderingu tak konzistentní, že mě to nepřekvapilo. Že dal Toby Roberts trojku, to trošku jo. Ale největší tři favorité, které jsem před závodem tipoval, na těch stupních vítězů jsou.“
Jaký názor máte na to, jak byla postavená cesta na obtížnost? Nebylo to moc snadné?
„Měli jsme čas se už s Jakobem o tom bavit a byli jsme překvapení, co postavili na laně. Zvlášť po tom semifinále, to byla radikálně jiná cesta. Předtím byla komplexní, nepříjemná od začátku. I pro diváky to bylo skvělé, od začátku byli napjatí, co se bude dít. Dnešní finále v obtížnosti bylo pro diváky nuda, protože tak do tři čtvrtě stěny bylo jasné, že nikdo nemůže spadnout.“
Tím pádem nešlo stáhnout ztrátu z boulderingu, že?
„Ano. Navíc Toby Roberts i Anraku Sorato lezli sice s obrovskou nervozitou, ale cesta nebyla tak intenzivní a záludná, co se týče obtížnosti, že i s nervozitou se dalo zalézt daleko. Rozhodovalo se na fyzičku v posledních krocích.“
Takže už dopředu vám bylo jasné, že je to příliš lehké a bude obtížné to stáhnout?
„Ještě před prohlídkou jsem měl možná nějakou šanci, kdyby to napálili jako při semifinále a někdo z nich udělal chybu, tak můžu těch padesát bodů nahnat. Ale tím jak se finále rozběhlo a podle hluku, mi bylo jasný, že to nepůjde. Bylo zřejmý, že je to někde za 60 bodů, a i když dám top, tak prostě…“
Ale i tak jste to zvládl výborně.
„Na obtížnost jsem byl tak dobře připravený: Ať jsem byl nervózní, nebo ne, lezl jsem to, na co jsem měl. Fyzička v takových vypjatých situacích dělá hrozně moc.“
Jak moc mrzí, že jste tedy nedal top?
„Byl to poslední krok, ale na něj už nebylo. Byl fakt těžký. My jsme tedy byli s Jakobem (Schubertem) překvapení, že jsme nedostali plus, měli 96 bodů, ne 96,1… Jakob říkal, že jsem tam byl o trošičku líp. I trenéra překvapili, že jsme to plus nedostali, ale na výsledku by to nic neměnilo.“
Pro vítězného 17letého Brita jste vzor. Těší vás to? Že mladým ukazujete cestu?
„Určitě… Je to velká čest. I v tom, že jsem si měl možnost závodit si s mlaďáky.“
Čím to, že jsou tak psychicky odolní?
„Abych řekl pravdu, tak si myslím, že to v jejich věku mají daleko, daleko lehčí. Třeba v mojí situaci, nebo v situaci Jakoba (Schuberta) je to dost možná naše poslední olympiáda… A v jejich věku jsme neměli možnost na Hrách závodit. Takže je to o něčem jiném. Dneska, ve 31 letech, kdybych už byl medailista na olympiádě, lezlo by se mi daleko příjemněji.“
Co vy a Los Angeles za čtyři roky?
„Nechávám to otevřený, ale všechno bude záležet, jestli tam bude obtížnost jako samostatná disciplina. Pokud to bude kombinace bouldering a obtížnost, je podle mě velmi racionální už to vzdát, protože si nemyslím, že bych v boulderingu byl za čtyři roky kompetitivní. A hlavně si myslím, že by to tělo nevydrželo. Trend, kam bouldering, jde… I teď už mě pobolívají obě ramena. Asi se moje závodní kariéra blíží ke konci, ale moje skalní kariéra, která je neméně důležitá, určitě ne.“
Už se k vám doneslo, že Martin Fuksa vyhrál na kilometru a je olympijský šampion?
„Ne ne ne. Tak paráda. Tak aspoň tak!“
Jak dobře se znáte?
„Potkali jsme se několikrát na akcích, protože jsme pod stejnou agenturou, ale jinak se moc neznáme. Ale je to super! Je to neuvěřitelné a moc smekám, žen ustál i ten obrovský tlak, který musel v hlavě mít.
