Vadlejch: Zlatem z ME jsem snad něco prolomil. U Prskavce je zásadní hlava

Sešli se na slavném atletickém stadionu na Julisce. Olympijský šampion si přivezl loď s pádlem, věhlasnému parťákovi stačil oštěp. Nejdřív si přímo na trávníku dali přivezený oběd, při němž klábosili o tajích svých disciplín. O přepravě lodí i oštěpů, potom kvitovali výborné rodinné zázemí. Několik minut zabralo společné focení s českou vlajkou, které stěžoval ostrý vítr. Následně se usadili v hledišti a dali se do vyprávění. Dva vládci svých disciplín. Třicátníci, kteří určují světové trendy.

Jak se vy dva vlastně znáte?
Prskavec: „Tím, že olympiáda má v první půlce vodní slalom a v té druhé atletiku, tak se s Kubou znám převážně z akcí, jako je Sportovec roku. Třeba naposledy v Tokiu jsme fakt neměli čas si pokecat. Protože v době, kdy já jsem slavil, on měl před velkým závodem. A to opravdu nechcete míchat dohromady.“
Vadlejch: „Ano, to je jedna věc. Navíc my se připravujeme velkou část roku v Jihoafrické republice a Jirka dost často v Austrálii. Což je taky trošku z ruky… Dva sporty, které se lehounce míjí.“

Přičuchli jste ke sportu toho druhého?
Prskavec: „Zrovna jsem Kubovi říkal, že kajakář se u oštěpu pozná naprosto jasně. Protože my máme tak ztuhlá ramena, že to tam prostě nedáme. Naše hody jsou od deseti do dvaceti metrů. Zkoušel jsem nějaké atletické disciplíny. Ale vzhledem k tomu, že jsem si svůj sport vybral relativně brzo, doplněk jsem měl jenom běh. A ještě je dobrý vědět, že jsem hrozně pomalý sprinter.“

Jakube, co vy a loď?
Vadlejch: „My v prosinci jezdíme na soustředění na Lanzarote, kde je uzavřený klub pro sportovní nadšence. Nebo spíš šílence. Jmenuje se to La Santa. Tam je slepé rameno, kde se dají půjčit kajaky. Takže když se chceme totálně zničit na vršek těla, jedeme tam. Kdo zná Lanzarote, tak ví, že tam extrémně fouká. Když se vracíme, necítíme ruce, ramena. Dá se říct, že to je jediná příležitost, kdy v lodi sedím a přijde mi to hrozně těžký. Každou chvíli bych zahodil… Pádlo, jo?“
Prskavec: „Jo jo, pádlo.“
Vadlejch: „Nebo bych ho nejradši zlomil o nohu. Ale tu mám strčenou v lodi, takže nemůžu!“

Možná dobře děláte. Kolik vlastně stojí vaše náčiní? Jak oštěp, tak pádlo?
Prskavec: „Mají společné to, že obě věci jsou z karbonu. Co se týče mého pádla, je to částka okolo deseti, dvanácti tisíc. Potřebuju tři až čtyři za sezonu. Potom mám jednu loď, která stojí kolem sedmdesáti tisíc. Ta je celá karbonová, akorát má jiný vnitřek, tomu se říká sendvič. Kvůli váze, aby se to mohlo správně vyladit na potřebný počet kilogramů.“
Vadlejch: „My potřebujeme na trénink trochu víc oštěpů. Pět až deset. A cenově se to pohybuje různě. Nejdražší stojí tisíc euro, kolem pětadvaceti tisíc korun. Levnější, které jsou z hliníku, třeba maďarský oštěp nemeth nebo kompozitní materiály, mohou stát mezi patnácti a dvaceti tisíci. Při pěti, deseti oštěpech už to leze do peněz.“

Jakube, vy pravidelně házíte cizím oštěpem, který si půjčíte během závodů. Proč?
Vadlejch: „Snažím se nefixovat na svoje. Protože přijedu na závody, a nedej bože bych měl svůj oházený, neprojde vážením, nebude splňovat těžiště nebo délku, bude popraskaný na špičce. Nevezmou mi ho do závodu a můžu mít v hlavě myšku, že hodím málo. Takhle se spoléhám, že ostatní přivezou dobré oštěpy, které využiju.“

Můžete si vzít, jaký chcete?
Vadlejch: „Ano. I kdyby člověk dal do soutěže svoje čtyři oštěpy, stejně si může vzít toho, kdo hází před vámi. Proti tomu nemůže říct nic. Ale já se snažím ostatní neomezovat. Lidi přisuzují dlouhé hody oštěpům, ale spíš je to dovednostmi. I když je pravda, že pokud někdo hodí prvním pokusem daleko, většinou se potom hází právě s ním.“

Jirko, co by se stalo, kdybyste si musel chvíli před startem vzít cizí pádlo?
Prskavec: „Dovedu si představit, kdyby to bylo jiné moje pádlo. To bych asi zvládnul. U nás je specifické, že každý závodník má jiné natočení listů. A právě tenhle úhel je hrozně zásadní. Když projíždíme brankou, abychom do ní nebouchli, nebo pokud je protivítr, aby nás to tolik nerozhazovalo. Ten úhel má každý závodník jiný.“

Proč?
Prskavec: „Ani bych neřekl, že to má nějaký smysl. Ale každý, když byl malej a začal jezdit v oddíle, dostal nějaké pádlo. A na to si zvyknul. I dva stupně pootočení dělají hrozně moc. Takže kdyby mi někdo dal pádlo s jiným úhlem, určitě pojedu hrozně špatně. To bych nezvládl. Ale pokud je to moje jiné pádlo, třeba nové, většinou s tím nemám problém. I když i s ním bych potřeboval ideálně týden jezdit, abych si ho vyzkoušel.“

Jak to máte vy, Jakube, pokud byste měl házet s novým oštěpem?